Závod jsem se rozhodl absolvovat mimo jiné v rámci přípravy na přejezd Route Des Grandes Alpes ve Francii, naplánovaný o měsíc později. Stejně důležité pro můj výběr byla i lokalita, v níž se akce konala – Vysoké Tatry určitě nabídnou „alpské“ terény! Když jsem uviděl v sobotu ráno z Popradu celý masív Vysokých Tatier, zdálo se mi zcela nemožné, že vyjedu na jeho levou stranu a vrátím z pravé, a to po absolvování 212 km s převýšením 2537 m. Trať nevedla jen tam, kam oko v tu chvíli dohlédlo, ale dále až k Liptovské Maře a potom nahoru přes Kvačanské sedlo, Zuberec, Oravice a Suchou Horu do polského Zakopaného a přes Lysou Polanu zpět na území Slovenska, přes Tatranskou Lomnici a Starý Smokovec do cíle v Popradu. Přes mou obavu a pochybnost, zda budu schopen vůbec dojet do cíle, jsem se postavil na start na náměstí v Popradu společně s dalšími účastníky.
Celý mnohonárodnostní peloton (Slováci, Češi, Poláci, Maďaři, Němci, Italové a dokonce jeden Američan) čítající 384 cyklistů se ve čtvrt na devět vydal na místo ostrého startu ve Starém Smokovci, kde byl maraton za asistence televizních kamer ve vrtulníku i na zemi v devět hodin odstartován. Mediálně je tento závod zajištěn tak, že člověk snadno získá pocit startu na významném podniku profesionálů. Krátce po startu se peloton zákonitě roztrhal, vždyť na jeho čele jeli vynikající, profesionálně jezdící závodníci a tento podnik se navíc jel jako otevřené Mistrovství Evropy. Snažil jsem se jet v nějaké skupince, ale bylo to velmi obtížné. Například se skupinkou Poláků jsme si společně zažertovali na účet jednoho z nich, toho s knírkem, vypadal totiž jako Floyd Landis, ale na jejich tempo jsem pak musel rezignovat a počkat si na další vláček.
Trať směrem na Štrbské pleso stoupala a všude kolem byly vidět pozůstatky nedávné větrné smršti. V dálce se objevily Nízké Tatry, které jsme měli jako na dlani. Na následujícím úseku nás několikrát předjeli a zase se nechali dojet dva místní mladíci (evidentně si trasu užívali) a já jim navrhl, aby udělali něco pro náš právě utvořený tým a jeli na špici. Ochotně souhlasili, a tak jsme uháněli po dobré silnici mírně z kopce čtyřicetikilometrovou rychlostí směrem na Podbanské a Liptovský Hrádok. Jízda to byla nádherně svižná. Před Liptovským Hrádkom se s námi mladíci rozloučili – ani příslib banánu navíc na bufetu za dobře odvedenou práci a návrh: „Pojeďte s námi ještě alespoň na polské hranice“ jejich rozhodnutí nezměnil. Vydali se svou cestou a svým tempem. Bufety na trati jsou mne vždy velmi vítaným zpestřením, ale samozřejmě také příležitostí pro nutné doplňování živin. První bufet v dědince Jamník byl tak trochu zklamáním, protože v nabídce byly pouze banány a voda. Povzbuzování a zájem místních obyvatel byl opravdu tak upřímný, že mi nedostatky v sortimentu vynahradil alespoň psychicky. Po průjezdu Liptovským Mikulášem se trať stočila na sever, a to už jsem jel zcela sám.
Při výjezdu na Kvačanské sedlo, jedno z nejprudších a nejdelších stoupání, teploměr ukazoval 34 stupňů a se utěšoval myšlenkou, že například při přejezdu Údolí smrti v USA by vedro bylo určitě ještě horší. V polovině kopce stálo sběrné vozidlo a u něho kromě jiných v dresu Phonaku jeden z Poláků, ten s knírkem. Když mě uviděl, tak s pokřikem „Landis, Landis“ chvilku běžel vedle mého kola a pak mně trochu potlačil. Byl jsem mu vděčný za povzbuzení v tom pro mne nejtěžším místě. Sjezd z Kvačanského sedla, zejména pak úsek kolem Zuberce a Oravice, byl odměnou za předcházející utrpení. Poskytoval potěšení v podobě výhledů do překrásné krajiny, ale také jízdy po velmi dobrém asfaltu. Druhého bufetu jsem si snad v té euforii vůbec nevšiml a další bufet na trase už v době mého příjezdu “nepremával”. Podle slov příslušníka Celní správy Slovenské republiky provozní doba tohoto v pořadí třetího bufetu skončila půl hodiny před mým příjezdem. Ochota celníka dovolit mi doplnit vodu u něho v kanceláři mne velmi potěšila.
V Zakopaném, rušném a malebném městečku, na nás dýchla nádherná atmosféra udržovaných polských tradic. Proti nám jela svatba, ženich a nevěsta v kočáře taženém párem koní a za nimi další svatebčané v kočárech, jejichž počet jsem odhadl snad na pětadvacet, prostě nádhera. Co na tom, že kolona kočárů zapříčinila malou dopravní zácpu – vše proběhlo v klidu. Značení celé tratě šipkami bylo velmi dobré, ale v Zakopaném se na šipky na silnici moc nedíváme, spíše sledujeme okolí, a tak se trochu ztrácíme (už opět s tratí nebojuji sám). Prodavačka ze stánku mě sama oslovuje a ujišťuje o správnosti směru, když vidí, jak telefonuji a zjišťuji směr: „Ano, kolem můstků stále do kopce směr Lysá Polana.“ Zkrátka, Zakopané si nás získalo, přemýšlím jen, jestli bychom se sem někdy podívali nebýt tohoto maratonu.
Už při přejezdu hranice do Polska se nad Tatrami začalo stmívat a na výjezdu ze Zakopaného směrem na Lysou Polanu se déšť stal realitou. S ním přišel výrazný pokles teploty – 15 stupňů není moc. Navlékl jsem rukávky a vestu, ale začalo pršet tak vydatně, jak v horách pršet umí. Silnice byla mokrá a v tomto úseku hodně rozbitá, ale vítr byl naštěstí příznivý. Člověk nemůže chtít všechno, stačí něco. Už dávno jsem přestal naříkat na počasí, beru s pokorou to, co příroda připraví. Vždyť ona nejlépe ví, jaké počasí je dobré. Navíc dobré počasí je relativní pojem, někdy může být pokles z 45 stupňů na 34 příjemným ochlazením, a jak se říká není špatné počasí, je jen špatné oblečení…
Nad Tatranskou Lomnicí se do výšky zhruba 2600 m n. m. majestátně tyčí Lomnický štít. Když jsem projížděl kolem, myslel jsem už na Route des Grandes Alpes, kde se kromě jiného pokusím vyjet na legendární Col du Galibier do přibližně stejné výšky, jako se pyšní právě vrchol Lomnického štítu. V tu chvíli jsem už věděl s pravděpodobností hraničící z jistotou, že tento maraton dokončím.
V Popradě na náměstí, v cíli, kam jsem po deseti hodinách a sedmi minutách dojel na 350. místě, se nemožné stalo skutkem. Absolvoval jsem velmi těžký podnik vedoucí nádhernou přírodní scenérií Vysokých Tater po většinou kvalitních asfaltkách, nabízející neopakovatelná panoramata i zajímavé momenty, poznal několik nových spřízněných duší i vrtkavost počasí v horách, poodhalil své možnosti, zjistil, jak nádherné podmínky pro jízdu na kolo máme za hranicemi, tedy na dosah. Když přičtu fakt, že organizace nezaskřípala a zajištění bylo výborné (pokud pominu kratší „otevírací dobu“ jedné z občerstvovaček), našel jsem další výrazné každoroční lákadlo.
Vladimír Bednařík
Foto: www.eubike.sk, Zdenka Bednaříková