Jaro je tu a mně se chce smát! Sice mi trochu zkazili radost astronomové, protože z nějakých mně moc nepochopitelných vědeckých důvodů posunuli první jarní den z 21. na 20. března a já se právě jedenadvacátého narodil, takže jaro vždycky přicházelo se mnou. Na příštích 40 let na tuto výsadu prý ale mám zapomenout.
Těžko říci, zda na vině byla špatná připravenost jara nebo značná síla zimy, každopádně souboj o nadvládu to byl dlouhý a urputný. Ale skončil, možná je ještě stále lépe říci začíná končit, a červený líh v teploměru konečně poskvrnil mnohem víc dílků jeho stupnice než v uplynulých pěti měsících. Podle zvyklostí jsme se i loni předzásobili články z cestopisných rubrik, tedy vyprávěním pro Domácí bikový revír a Přejezdy českých a slovenských pohoří. Zima ale tak urputně zkoušela, co vydržíme, že zásoby i přes dodržení obvyklého plánu došly. Najíždět další trasy na sněhu znamená sice nezvyklou náladu článků, ale proč se ještě více týrat, vždyť mluvíme o květnovém čísle! Shodou šťastných okolností vás sice toto vydání neochudí o revír, hory však budete hledat marně. Nový plán je ukut, bytelnější a neprůstřelnější, jeho plnění začne, jakmile roztaje sníh. Už se nedáme! Představa, že si v květnovém čísle budete prohlížet fotografie sněhem obalených jezdců na bílých pláních, nás dostatečně poučila.
Lihový jazyk teploměru vyhřívající se vysoko nad deseti stupni znamenal také první jízdy na lehko, bez nehybného skafandru zimního šatu. Jaká to byla paráda, po takové době neomezeni v sedle! První kilometry jsem hltal plnými doušky, kochal se. Vzduch byl najednou čistší, PET láhve v kamnech jako následek zdražení plynu už dodoutnaly, dalo se nadechnout a nevehnat si tím slzy do očí. Sledoval jsem pupeny deroucí se na slunce, nemohl si nevšimnout stejně rychle pučících děr v asfaltu, údržbou lesů a luk zjizvených cest tam, kde ještě na podzim bylo nádherné svezení. Když jsem se kodrcal po otiscích kopyt ve vyschlé tvrdé půdě, připomněl jsem si nekonečné stesky cyklistů, jak jsme neprávem osočováni, když přírodu mnohem více ničí jiné elementy. Člověk se znovu učí, opět se rozpomíná a vrací tam, odkud byl zimou vytrhnut.
A mně se chtělo smát. Bylo mi fajn, mohl jsem konečně jet na kole a užít si to. Proč v tu chvíli zoufat ze špatného a ve finále skončit u toho, že za vše vlastně stejně může to, jaké je v našich podmínkách počasí. V zimě se zlobit na zimu, v létě jakoby s výpadkem paměti na horko a na jaře a na podzim na to mezi tím. Hned při první vyjížďce jsem, zřejmě samou radostí, ztratil pumpičku na tlumič. No a? Při jejím hledání jsem si ještě třikrát projel tu skvělou pěšinu, kterou dlouho skrýval sníh. Byla najednou úplně jiná, nová. Při tom jsem přemýšlel, jak jednoduché a vlastně trochu nudné by bylo žít v oblasti s celoročně kolu nakloněnými podmínkami.