Ochutnávka jízdy na cyklokrosovém kole

28.2.2017
Partnerství na zkoušku, nic víc? <br /> <br /> Mediální úspěšnost by cyklokrosu mohly v Čechách ostatní cyklistické disciplíny jen závidět. Televizní přenosy jsou rituálem podzimních víkendových odpolední, jména našich nejlepších borců zná mnohý, kolem jinak nepříliš postižený jedinec. V době, kdy lze vysledovat únik či návrat vyznavačů MTB za dalšími zážitky z jízdy i na silnici, jejich pošilhávání po fitness kolech nebo krosech, se ale možná vkrádá otázka, zda není cyklokrosový speciál schopen nabídnout i nezávodní vyžití, a to i vzhledem k tomu, že například v USA se hovoří o citelném zájmu o tato kola. Nebylo nic snazšího, než ve větším než malém počtu respondentů vyrazit pro odpovědi do terénu. Samozřejmě na cyklokrosových speciálech.

I přesto, že se cyklokrosová sezona právě rozbíhala, mnoho kol k zapůjčení k dispozici nebylo – překvapivě bezúspěšně jsme se pídili po modelech české provenience, tedy strojů z bašty této disciplíny. Že by první signál o nezájmu běžných, závodně nezaměřených cyklistů?
Pozoruhodné ale naopak bylo, že se k testu cyklokrosových kol hlásilo nebývale hodně zájemců. Jezdců bylo víc než kol, každý měl chuť se svézt, poprvé ochutnat nebo zavzpomínat. Cyklokros je zkrátka Čechům blízký. Nelze však z komára dělat velblouda – zatímco s fullem či silničkou má vlastní zkušenost téměř každý, setkání s cyklokrosovým speciálem je vzácnost. A navíc, ač je naše republika ve sběru medailí velmi úspěšná, bavíme se v celkovém měřítku o stovkách těch, kdo se mu věnují, nikoliv o statisících bikerech či silničářích, denně prohánějících s nadšením své oře.

Technická sonda
Cyklokrosové kolo nese již dlouhá léta specifické konstrukční prvky, jejichž rozumné opodstatnění, ale i malé rozšíření této disciplíny jsou evidentně důvody pro domněnku, ne-li fakt, že hned tak se něco měnit a posouvat dál nebude.

  • rám – má podobnou geometrii jako ten silniční. Největším rozdílem je výše umístěný střed a často delší zadní stavba. A samozřejmě návarky pro uchycení brzd ve stylu MTB.
  • brzdy – nejvíce se používají doširoka otevřené čelisti ve tvaru L, tedy prapůvodní výbava cyklokrosařů. Lanko spojující obě čelisti je centrálně zavěšeno na držáku na hlavním tažném lanku. Cantilevery, donedávna hodně rozšířené, drží botku příliš blízko ráfku, což zhoršuje průchodnost kola v náročnějším terénu. Ze stejného důvodu se neuchytily V-brzdy. Navíc není potřeba přehnané brzdné síly – na tratích nenajdete náročné sjezdy, vzhledem k úzké galusce se brzdí ABS stylem, aby nedošlo k přebrždění a „ustřelení“ kola. Rámy mají navíc lehkou konstrukci, často by tak docházelo k roztahování zadní stavby. Mnohem více se tak ladí při výběru brzdových špalků. Stylu brždění odpovídají specifické adaptéry pro uchycení lanka u sedlové trubky (v některých případech je zde nahrazuje můstek) a u představce.
  • přídavné brzdové páky – jsou podobné těm u MTB a umístěné u představce. Jde však především o zvyk toho kterého závodníka, jejich přítomnost neznamená jasnou výhodu. Vhodné jsou především při dobržďování před překážkou, kdy už je jezdec stojící na jednom pedálu připraven k rychlému seskočení. Také na bahnité cestě se kolo lépe vede, ale největší roli přesto hraje zvyk.
  • kryty na řetěz – kliky nesou pouze jeden převodník (nejčastěji 39 nebo 42 zubů, v případě dvou převodníků kombinace 39/46 nebo 48). Jde ale také o zvyk. Převládají dva převodníky, což odpovídá stále rychlejším tratím (například Richard Groenendal však stále spoléhá na klasiku). Kryt jediného převodníku dává větší jistotu, že jezdci nespadne řetěz, ovšem na hodně rozbitém a tvrdém povrchu občas padá i přes toto vylepšení. Proto také lze na cyklokrosových kolech najít speciální objímky s vodítky řetězu.
  • galusky – jestliže na některých kolech najdete obuté pláště, je to většinou ekonomická volba. Mnohem lepší vlastnosti nabízejí galusky, především díky menší gramáži a tedy důležité nižší obvodové hmotnosti usnadňující zrychlení. V porovnání s MTB nutno uznat, že i na modelech určených do bahna jsou vzorky více než dietní. Rozhodující je valivý odpor, hodně prostoru je tedy ponecháno pro umění jezdce. Je ale také pravda, že úzké obutí se do měkkého povrchu lépe zakousne.

Cesta ke kolu
Cyklokrosová kola lze po chvíli pátrání nalézt jak v sériové nabídce některých výrobců, tak jako stavebnice. Rozhodně však nelze čekat, že se vypravíte do obchodu, vyberete si z mnoha modelů a hned na novém kole odjedete. Vesměs jde o cestu objednávky a určité doby čekání. Napadne vás otázka, že by bylo možné si třeba na určitý čas postavit cyklokrosové kolo ze silničky? Dříve už z krosového kola – pro silničku je limitem průchodnost brzdových čelistí. Sice by stačilo koupit krosové pláště či galusky, současné čelisti jsou však pro jejich přijetí příliš nízké.

Nijs nemusí mít strach!
V redakci se nakonec přes veškerou snahu sešla čtyři kola, přičemž jediný český zástupce, Apache, byl týmovou rezervou. Více jezdců než kol bylo jen pro dobro věci. Kola cyklokrosová se střídala s biky, bylo tak možno ještě lépe nacházet specifika úzkých plášťů s jemným vzorkem. Lokalitu jsme vybrali s ohledem na možnosti kol, skalky a technické kořenité traily zůstaly bokem našeho zájmu. Na louce plné voňavého spadaného listí jsme se proháněli sem a tam a hráli si na cyklokros.
Prvotní pocit menší stability daný rozměrem galusek takřka okamžitě vystřídalo opojení rychlostí. Zrychlení je úžasné, záhy si každý užíval živosti, s jakou se tato kola pohybují terénem, bez ohledu na svou fyzičku s maximálním nasazením. Stejně okamžitě se ale objevila nutnost odevzdat jízdě všechen svůj um. Sice bylo možné vysledovat citelný rozdíl v komfortu a schopnosti zpracování terénních nerovností u jednotlivých kol daný různě kvalitními materiály, tvarováním trubek i obutím, nicméně zatímco bike odpustí mnohé už jen díky plášťům, cyklokrosové kolo nikoliv. Pokud chcete jet bez zbytečného plýtvání po „roletě“ vytvořené ztvrdlým bahnem, musíte to prostě umět. To znamená odsednout ze sedla i při usilovném šlapání a nohama zvládnout to, co neumí kolo.
První zatáčky okamžitě vyvolaly úsměvnou vzpomínku, kdy před několika lety zmizel André při první zkušenosti s cyklokrosem po mnoha letech v sedle biku v zatáčce v lese – dostala ho menší účinnost brzd. Rychlý průjezd znamená potřebu nejen dobře zvládnutého dávkování brzdné síly, ale především opět dobrou volbu stopy, zkrácení zatáčky v ten pravý okamžik tak, aby do ní bylo možné nejen rychle najet, ale také příliš nezpomalit a nemuset pak svou chybu dohánět vyčerpávajícím zrychlením. To jsou okamžiky, které rozhodují při závodě, více usilovnějších zrychlení rovná se větší vyčerpání. Ovšem i při běžné vyjížďce lze tento um využít. Na rozdíl od závodů se ale běžně neprojíždíte po několikerým seznámením důvěrně známé trati, nedostatky v technice jízdy se násobí snad geometrickou řadou. Nebyly to však jen rychle projížděné zatáčky, ale i vracečky okolo stromů v malé rychlosti – každý ujetý metr jasně odhaluje slabiny jezdců. Zatáčky však prověřují nejen odhad najetí a vyjetí či rychlosti průjezdu, ale i cit pro schopnosti toho kterého kola, především jeho obutí. Ono něco jiného povolí silný a tedy lépe tlumící plášť a něco jiného úzká galuska, která nenabídne takovou adhezi. Okamžik „na hraně“, kdy kolo sice již lehce ujíždí po povrchu, ale ještě se neutrhne, je v cyklokrosu mnohem kratší.

Máme tedy za sebou rovinky a zatáčky, ptáte se, jak nás prověřil náročnější terén? V pojetí, které nehrozí destrukcí kol, jej napoprvé představovaly krátké prudké sjezdy. Závodní nastavení kol s nižším předkem a nataženějším posedem nedává tolik jistoty, člověk je hodně předkloněn nad přední kolo. Tyto pasáže však nebyl jediný problém zvládnout, pokud dole nečekala prudká zatáčka. Ta opět žádala důkladné zvážení nájezdové rychlosti. V případě techničtějšího sjezdu ještě důkladněji – vést kolo pomocí úzkých silničních řídítek v nezvyklém posedu, vědět, že galuska je na hraně své adheze a na jakémkoliv měkčím místě začíná ujíždět, to dostalo i některé na biku s technikou velmi dobré testery. Co na MTB kole často neřešíte, je zde nutností – je třeba vědět, kdy mohu brzdit naplno a kdy už mi více pomůže ABS systém, tedy střídavé uvolnění a opětovný stisk brzdy. Jedině tak totiž umožníte plášti zvládnout situaci, jinak jej odsoudíte k „ustřelení“ a sebe k nepříjemnosti.
Také výjezdy jsou důkladnou prověrkou techniky. Tvrdý povrch je ještě shovívavý, ovšem trochu prachu na něm nebo kluzké bahno vyžaduje perfektní práci s těžištěm. Omezení těžšími převody vás nenechá příliš dlouho v sedle, musíte si pomoci záběry vestoje. Pokud je těžiště příliš vpředu, zadní kolo se protočí a vy kapitulujete. Pokud s prodlením zareagujete na jeho náhle a i jen chvilkově minimální adhezi, půjdete také po svých.
Cyklokrosoví znalci by se ale hodně pobavili při pro disciplínu tolik specifické situaci, sesedání z kola. V okamžiku, kdy blížící se kopec zhodnotíte jako v sedle nezvládnutelný, přijde čas na jeho pěší zdolání. Tolik typické pro 99 % cyklistů je úplné zastavení a pohodlné přehození nohy přes sedlo. Pokud se však rozhodnete využít kinetickou energii pro snazší zdolání výškových metrů, můžete seskočit za jízdy. A to byl oříšek – sundat jednu nohu, protáhnout ji podél rámu pod druhou, stojící na pedálu, a v pravou chvíli seskočit, se zdálo být nezvládnutelné. Nejčastěji tak zůstalo u klasického pomalého způsobu.
Po sesednutí přichází zákonitě nasednutí a další jízda. I zde převládl klasický způsob – nasednout na stojící kolo. Přitom stačí málo, jen se rozběhnout, skočit a našlápnout zarážku do mechanizmu pedálu. Největším blokem se při seznamovacích jízdách stala pocitová křehkost sedlovky, která přece nemůže dopad vydržet, i obava ze skoku o několik centimetrů vedle sedla.

Slunce zapadá
Na nedlouhém okruhu jsme vydrželi kroužit někteří téměř celý den. Neustálé objevování jeho kouzla a svých technických hranic nenechalo mozek uvažovat o možnostech cyklokrosových speciálů hlouběji. Na to byl čas až cestou zpět. Zážitky byly jednoznačně zajímavé, stále více se ale vkrádala otázka, zda tento typ kola dokáže oslovit dlouhodoběji. V partě lidí jsme si cyklokrosovou anabázi skvěle užili, vyjeli bychom ale i osamoceně? A nemůže si cyklista stejné zážitky dopřát na horském kole, byť není tak rychlé? A nebudou vzhledem k jeho schopnostem ještě příjemnější?
V partě podobně nadšených lidí, jako jsme pro tu chvíli byli my, jsme si skvěle užili. Je ale pravda, že na biku by to bylo lepší – nehledali bychom lehčí terén, nekroužili po okruhu. Další důvody jistě přidáte sami i bez naší zkušenosti. Cyklokrosové kolo lze rozhodně doporučit k vyzkoušení každému, kdo má pocit, že svůj bike skvěle ovládá. Stejně tak i těm, kdo naopak s technikou bojují – její základy posune o mnoho, na nich pak lze stavět lépe a asi i výše, než na těch od shovívavého kola horského. Ani to ale nakonec nemusí znamenat, že by někdo bez cyklokrosové zkušenosti nemohl být na biku lepší.
Ale hlavně byla až dosud řeč o tom být lepší i o spravedlivějším souboji s terénními nástrahami. Je to ale to, o co většině z nás jde, co od kola očekává? Pokud ve vás předchozí řádky vyvolaly zájem, nelze vám než doporučit – vyzkoušejte! Pokud vám ale jen potvrdily očekávané, nelze se nic divit. Cyklokrosové kolo a terén, to je velmi specifická symbióza, která bezpochyby osloví jen skalní přívržence. Rande na jednu noc.

Autor: Rudolf Hronza
Foto: Marian David


Řekli po rande

Eda Pinkava
Možnost vyzkoušení cyklokrosových speciálů byla pro mne velmi lákavou, a to především ideou těchto kol. Je v nich skloubena rychlost nabídnutá silničnímu kolu velmi podobnou geometrií, ale zároveň oproti němu i citelně vyšší odolnost pro provoz v terénu. Vlastnosti, kterými se tyto speciály vyznačovaly, byly pro mne hodně příjemné, a to i trochu odlišnému umístění těžiště jezdce oproti MTB. Kola jsou díky tomu hodně živá a rychle reagují na podněty, a proč si to nepřiznat, jízda na nich mne velice nadchla. Díky tomu, že jsme vybrali záměrně lehčí, jezdivý terén s minimální nutností zdolávání krkolomných pasáží, jsem si ani nevzpomněl na možný handicap v podobě chybějící odpružené vidlice. Cyklokrosový speciál bych si dokázal představit, ovšem i přesto, jak mě tahle disciplína v nezávodním pojetí nadchla, až jako třetí, čtvrté kolo. Bika ani silničku by u mne nenahradil.

Roman Kolařík
Ač cyklokros pro mnohé může být nesmyslné kroužení na silničních kolech po poli, mne nadchl, a to už jako malého klučinu hltajícího televizní obrazovku. Možná kdyby v té době byly vysílány stejně často závody horských kol, byla by pro mě myšlenka pořízení cyklokrosového kola absurdní. Takto jsem se na jejich vyzkoušení strašně těšil, na biky bych asi vzhledem k časové tísni nedorazil. V tom ježdění byla dynamičnost, síla, rychlost. Netvrdím, že to samé na biku nelze prožít, samozřejmě ano, ale já mám bike spojen s maratony, celodenními výlety s batohem na zádech a podobně. Když se nad tím zamyslím, tak hodinových projížděk po práci, než zapadne slunko, na biku objedu minimum, radši sednu na silničku. 100 m od domu ale mám les s ideálními podmínkami pro jízdu na cyklokrosovém kole! Nad otázkou, zda si pořídit další kolo do „rodiny“, jsem spekuloval celou cestu z testu domů a dlouho vítězila kladná odpověď. Pak jsem ale zjistil, že silničku ani MTB bych za něj nevyměnil a peníze na další kolo nemám. Pokud by byla situace jiná, sice by to vypadalo jako nenasytnost, ale cyklokrosový speciál bych si hned koupil.

Martin Raufer
Vybavil se mi v souvislosti s tímto ozkoušením cyklokrosu jeden zážitek: vůně teplé bublaniny a šípkového čaje na stole, hlas Petra Kmenta linoucí se z televizoru a jména jako Šimůnek nebo bratři Pospíšilové a Berger s Kratochvílem. A takovou roli dnes cyklokrosu také přičítám: příjemná televizní zábava, v níž vystupuje hrstka ochotných specialistů. Je to elegantní, rychlé a krásné. Je to ale pasé. Proč by si měl někdo pořídit cyklokrosový speciál za jiným účelem, než je vrcholový sport, jsem neodhalil. V tomto směru je cyklokros mrtvé rameno slepé řeky. A je mi jasné, jak těžko se to čte a připouští právě u nás. Historické souvislosti jsou ale neúprosné a realita dostatečně přesvědčivá. Horské kolo je pomalejší jen na speciálních cyklokrosových okruzích, které se v posledních letech klikatí především v městských parcích, a po zpevněných cestách. A kdo by hledal štěstí a zábavu právě tam?! MTB je rychlejší ve sjezdech i ve výjezdech, je všestrannější, pohodlnější, jistější, bezpečnější. A chcete-li být rychlejší, pak obujte úzké pláště na horské kolo a zavřete vidlice a nebudete za cyklokrosařem ztrácet mnoho. A to jsou na světě ještě kola krosová, které jedou rychle jako silnička a mají prostupnost kol, ovládání i obutí jako bike, avšak jsou mnohem univerzálnější než cyklokrosové speciály. Je mi líto, ale pokud mistrovství světa konané v USA nezvedne tak velkou vlnu zájmu o cyklokros (a s tím spojený komerční zájem a nové tržní možnosti), že by dorazila až k nám, předpovídám této disciplíně ústup z kategorie malých sportů mezi sporty exotické.

André Vebr
V mládežnických dobách jsem jako každý cyklista v té době trochu s cyklokrosem koketoval, jednalo se ale spíše jen o pobíhání po louce s kolem na rameni než závody a nikdy mě to nebavilo. Mám rád ježdění, sesedání nebo nasedání stále dokola na jednom okruhu nebylo a není nic pro mě. Na druhou stranu musím uznat, že se jedná o velice náročnou disciplínu s důrazem na techniku při maximálním nasazení bez možnosti chvilky na odpočinek, proto tito jezdci mají můj obdiv. Nemá smysl si ale nalhávat, že tato disciplína je co do zájmu na vrcholu, opak je pravdou. Cyklistika bohužel patří k jedním z okrajových sportů a cyklokros spolu s dráhovými disciplínami jsou navíc na jejím chvostu. Pro mě je cyklokros pouze „televizní“ záležitostí, a to ještě pouze v případě mistrovství světa. Kolo bych si ale nikdy nekoupil, je to příliš vysoká investice (i kdyby stálo 5000 Kč) v porovnání s jeho využitím v mém případě.

Štěpán Hájíček
Cyklokros jako cyklistickou disciplínu jsem doposud znal pouze jako divák, navíc převážně z televizní obrazovky. Při praktickém testu cyklokrosových speciálů jsem ho ale poprvé okusil na vlastní kůži. Musím přiznat, že zkušenost to byla nanejvýš zajímavá a celkem pozitivní. Rychlost, s jakou se pohybují tato kola v terénu, je o kategorii výše než u MTB. Ani ovládání není jak krkolomné, jak jsem se obával. Je-li navíc kolo vybaveno dostatečně širokými galuskami a karbonovou vidlicí, pak lze hovořit i o určité dávce pohodlí. Místa, kde ale cyklokrosová kola u mě nejvíce ztrácí body, jsou sjezdy a výjezdy. Ve sjezdech jsem nejvíce postrádal brzdný výkon (ráfkové brzdy spolu a silniční páky jsou v součtu hodně slabé), naopak ve výjezdech mi chyběly lehčí převody. Musím ale uznat, že pro závodní potřeby s krátkými výjezdy bude zřejmě převodový rozsah dostačující. Jako několikáté kolo do rodiny možná, ale jako náhrada MTB či silnice nikoliv.

Lubomír Severin
Z limuzíny do sporťáku, to je vhodné označení po přesednutí z MTB. Na společné vyjížďce při jednom z prvních Velo campů byl naším spolujezdcem i Miloslav Kvasnička. Kde my jsme obhlíželi a hodnotili sjízdnost, on přijel a bez váhání sjel. Odlišná technika, maximální jistota, a to se ani sám „Kvásek“ nepovažoval za excelentního technika. Na tuhle historku jsem si vzpomněl při brázdění tratě Zbraslavské osmy na cyklokrosových kolech. Když terén, tak na horském kole, to je neměnnost mnoha předešlých let. Proto jsem byl zpočátku nepříjemně překvapen nepohodlím, dramaticky menšími brzdnými schopnostmi systému cantilever-ráfek 28“-úzká galuska či plášť a užšími řídítky. To všechno podepřeno snahou udržet se v terénu za rychlejšími kolegy znamenalo totální nároky na techniku jízdy, zejména na terénních nerovnostech a při proplétání se mezi kmeny stromů. Několik rychlých průjezdů před objektivem, trocha poskočení na dvojhrbu a najednou se dostavil velmi příjemný pocit svižné a plynulé jízdy, snahy s kolem spolupracovat a nenechat všechno na předním a zadním pružení. Kdo se chce zbavit trochy sebevědomí a přidat pořádnou porci techniky a rychlosti, měl by zkusit zimu na cyklokrosovém kole.

Menu