Po stopách tajemných zvuků

28.2.2017
Není snad nic nepříjemnějšího a protivnějšího, než když si jedete za krásného slunečného dne, nikde ani živáčka a z kola se z ničeho nic začne ozývat tu lupnutí, tu cvaknutí. A to buď s matematickou pravidelností, nebo jen při určitém stylu jízdy či rychlosti, při každém šlápnutí levou, nebo naopak pravou nohou, při záběru za řídítka, jízdě vsedě, příkladů je na tisíc. A možnosti, odkud se zvuk může linout, se násobí geometrickou řadou a pravá místa jejich vzniku bývají skryta rouškou tajemství, jejíž poodhalení dá mnohdy spoustu úsilí. Možná by se i Sherlock Holmes divil.

Vždyť při záběru do pedálu působíte na kufr nášlapného systému, pedál (ten pak navíc pracuje na ložiskách), kliku, řetěz, osu (ta je uložena v rámu), kazetu a zadní kolo, opominout nelze rám. Ten pak zvuky bez ohledu na to, odkud pocházejí, zvýrazní a místu vzniku dodá na neurčitosti. Původ praskání způsobeného třeba špatným dotažením zadního rychloupínáku pak snadno hledáte třeba u řídítek. Existují typy cyklistů, které toto v žádném případě nerozhodí a vesele si šlapou dál, a ani po čase se nesnaží o nápravu. Jejich opakem je pak ale jezdec vyžadující od svého milovaného oře dokonalý a tichý chod. Ten pak, často zdeptaný a zsinalý hrůzou, ztrácí chuť k jízdě, zvláště, když se prazdroj všeho zlého nedaří odhalit. U nich lze pak slyšet větu „dneska mě to vůbec nejelo, protože v kole pořád něco cvaká“.

Od A do Z
Z mnoha let zkušeností vzešel jakýsi žebříček ve stylu Top ten, tedy od nejčastějších po méně se vyskytující závady, které stojí za tím, že naše kolo při jízdě „přehrává“ nepatřičné melodie. I posloupnost článku postupuje od „best of“ případů po ty méně obvyklé.

Stetoskop do ruky!
Příčinou všech zvuků bývají v naprosté většině případů usazené nečistoty, které se dostávají i do opravu malých prostor a při zátěži vyluzují nepříjemné povrzávání či praskání. Pokud při údržbě kola asistuje voda, dají se tyto drobné pazvuky téměř s jistotou očekávat. Prvním krokem by však měla být kontrola dotažení komponentů, u nichž předpokládáte, že jsou zdrojem problémů – většinou je však lepší i zde pokračovat podle dále uvedeného, protože nečistoty jsou všudypřítomné.
Velmi časté bývá drobné cvakání při šlapání vycházející z prostoru středového složení, kdy se v nejvíce případech může jednat o nečistoty v závitech mezi klikami a pedály. Zde je třeba pedály vyšroubovat (pozor, levý pedál je vybaven levým závitem, povolujeme ho proto po směru hodinových ručiček) a důkladně vyčistit závity jak v klikách, tak i na pedálech. Na závity v pedálech se nejlépe hodí jemnější ocelový kartáč, pro vyčištění závitů v klikách použijeme ostrý tenký předmět (například velkou jehlu či tenký jehlový pilník), kterým lze pečlivě „projet“ vinutí závitu. Ale pozor, je nutné postupovat opatrně, pracujeme s měkkým materiálem a může dojít k poškození závitu. Po namazání závitů vazelínou a našroubování pedálů do klik je pevně dotáhneme. Někdy může být příčinou nepatřičného praskání při záběru také vnitřek pedálu, ale pokud zvuky přicházejí z oblasti klik, nechejte jeho kontrolu až jako poslední v řadě.
Pokud ani po tomto zákroku zvuky neustávají, nezbývá, než pátrat dále. Dalším častým problematickým místem mohou být kliky a středové složení. Kliky stáhneme pomocí stahováku z osy (mnohdy postačí již jen vyčištění a promazání styčných ploch mezi klikami a osou, zvlášť typické praskáním bývají středové osy v provedení Octalink) a střed demontujeme z rámu. Nejprve levou misku a posléze pravou. Opět pozor na typ závitu, naprostá většina dnešních os je vybavena anglickým závitem (BSA), tedy pravý závit na levé a levý závit na pravé misce, to znamená, že na pravé straně (klika s převodníky) je nutné povolovat po směru hodinových ručiček. Pokud se jedná o italský závit (větší průměr) používaný u některých starších kol, tento je na obou miskách pravý, povolujeme tedy proti směru otáčení hodinových ručiček. Všechny závity důkladně vyčistíme podobným způsobem jako u pedálů (misky i rám), namažeme, našroubujeme v opačném pořadí demontáže a pevně dotáhneme. Dále pak vyčistíme styčné plochy osy s klikou, ty lehce namažeme vazelínou a kliky namontujeme zpět. Jejich pevné dotažení je nezbytné ještě zkontrolovat, a to zhruba po prvních 100 km od montáže.
Přímo studnicí nepatřičných zvuků mohou být samotné kliky a převodníky. Rozebereme proto celý komplet, tedy demontujeme převodníky a vyčistíme (včetně závitů šroubů a jejich matic) jejich styčné plochy s klikami. Vše opět lehce namažeme (pokud už nic jiného, pak určitě závity šroubů), zpětně smontujeme a dotáhneme. Šrouby převodníků by se měly dotahovat postupně a pevně, ne postupně dokola okolo převodníku, ale proti sobě, křížem. Jestliže se jedná o model klik, kdy není unašeč převodníků, tzv. „pavouk“, jejich pevnou a stálou součástí, ale pomocí drážek a matice je ke klikám přišroubovaný, může i tento spoj vyluzovat nepatřičné zvuky. Proto jej pomocí speciálního klíče rozebereme a důkladně vyčistíme – pokud vlastníte tento v domácích dílnách cyklistů ne příliš obvyklý nástroj, jde o snadnou záležitost, jinak je lepší navštívit servis. Použití vazelíny zde nemá velký smysl, nejlepším způsobem, jak celý komplet pevně zafixovat, je použití montážního lepidla určeného pro podobné účely (Loctite, Bison, atd.). Takovéto lepidlo po zaschnutí zatuhne a vyplní prostory ve spoji, avšak nebrání dalšímu eventuálnímu rozebrání.

Z klik na řídítka
Samostatnou kapitolou jsou řídítka, představec a případně i rohy. Poměrně rozsáhlý zdroj praskání a vrzání, které hlavně způsobuje prach usazený ve spojích. Zde nezbývá nic jiného, než celý spoj rozebrat a vyčistit. Snad není třeba připomínat na označení si polohy nastavení řídítek a rohů, pokud je namontujete zpět v jiné poloze, než jste byli zvyklí, říkáte si o bolesti zad a podobně. V tomto případě mažeme pouze závity šroubů, jinak pozor – kontaktní plochy, které jsou ve styku s řídítky, tedy představec a rohy, v žádném případě nemažeme, ba naopak, ještě je raději odmastíme. Po promazání by totiž mohlo dojít k jejich protočení a tedy k velkému riziku úrazu. Pokud je tedy vše vyčištěno a odmaštěno, přistoupíme ke zpětné montáži, při které není dobré podcenit pevné dotažení. Jestliže čelní stranu představce stahují tři nebo čtyři šrouby (více se jich nepoužívá), tak by utahování mělo probíhat křížem, ve všech případech pak rovnoměrnou silou. Distanční podložky pod představcem (u ahead modelů), zvlášť ty karbonové, bývají také důvodem občasného vyluzování zvuků. Opět platí – rozebrat, vyčistit a bez mazání poskládat dohromady, popřípadě promazat plochu pod horní miskou hlavového složení.

Skřípot pod zadkem
Skoro učebnicovým příkladem vrzání je sedlovka a sedlo. Zde si nečistoty odletující od zadního kola najdou vždy cestu, jak se dostat do spojů a tropit neplechu. Sedlovku tedy vyjmeme z rámu a ten zevnitř důkladně vyčistíme, kam až dosáhneme. Můžeme si pomoci hadrem namočeným v technickém benzínu a omotaným kolem tenké kulatiny, nebo jen klasického šroubováku. Pokud je kolo vybaveno odnímatelným upínákem s objímkou sedlovky, zaměříme se také na něj (jak na plochy, tak i na závit a rychloupínací mechanizmus). Vnitřní část sedlové trubky namažeme vazelínou, sedlovku nasadíme, nastavíme správný posed a pevně dotáhneme. Výjimkou jsou karbonové rámy a sedlovky, které zásadně nemažeme, mohlo by dojít k jejich vzájemnému prokluzování. Ty naopak raději odmastíme. Vazelína u klasických a nejrozšířenějších „kovových rámů“ hlavně zastupuje roli ochranky proti „srůstu“ rámu se sedlovkou způsobenému oxidací. Drobným zlepšovákem, jak znesnadnit nečistotám cestu do rámu, je přelepení tenkou elastickou izolační páskou v horní části sedlové trubky rámu, v místě, tam kde je rám „rozříznutý“. Pásku necháme přibližně o jeden centimetr delší a před nasazením sedlovky jej přeložíme přes konec trubky. Není třeba mít strach, tato účinná úprava v žádném případě nemá vliv na snadné nasazení sedlovky. Stejně účinné a cyklisty používané je vyplnění tohoto prostoru plastelínou nebo zakapání voskem.
Jestliže vrzání vychází také přímo zpod sedla, vyčistíme a promažeme jeho ližiny, popřípadě také jejich uchycení do skeletu pomocí silikonového oleje nebo vazelíny.

Kola se točí, ale také vržou
Pomalu se dostáváme k poslední části kola, která dokáže vyluzovat nepříjemné a někdy i těžko rozpoznatelné zvuky, a tou jsou samostatná kola. Jestliže jsou zapletena standardním výpletem (tzn. dráty kříženými přes sebe), může po čase dojít k jeho povrzávání, zvláště pokud je výplet povolený. Dotažení či přecentrování a vyčištění míst ve vzájemném křížení drátů je asi jedinou možností. U některých modelů zapletených kol s přímým výpletem občas dochází k povrzávání uložení drátů v náboji. Způsobuje to oxidace kontaktních ploch mezi hlavičkou drátu a samotným uložením, zde postačí malá kapka „nemastného“ oleje (typu WD-40) ke každému drátu.
Poměrně neobvyklým zdrojem praskání pocházejícího z předního kola může být zarezlá osa upínáku, či jeho distančních pružinek. Ty buďto namažeme, pokud však praskání nepřestává, zkusíme je odstranit. Jejich jedinou funkcí je usnadnění nasazování kol, kdy udržují upínák v rovnoměrné poloze vůči dosedacím maticím, pokud se tedy zvuků ne a ne zbavit, klidně je odstraníme. Za úplnou banalitu lze považovat klapání ventilku duše do ráfku (pokud není zajištěn pojistnou matičkou), které také dokáže pěkně potrápit, než jej odhalíme. Jestliže se rozhodneme kovovou matičku nepoužívat, stačí jí nahradit kouskem pryžové hadičky (maximálně jeden centimetr) ustřižené ze starého šlahounku pumpičky, který pak na vyčnívající ventilek navlékneme.

Ještě nekončíme
Nejsou to ale jen pevné součástky, které ruší naše sluchové vjemy. Takovým typickým příkladem jsou kotoučové brzdy, které začnou zničehonic škrtat. Zde je nezbytná kontrola pevného dotažení všech šroubů včetně uchycení brzdového kotouče na náboji, který dotahujeme také do kříže, obdobně jako u převodníků. Protože se nejedná o součástku, se kterou bychom často manipulovali, můžeme i zde závity opatřit již zmíněným montážním lepidlem. Jestliže se ze třmenu ozývají zvuky jen v určité rychlosti, může to mít na svědomí nejen křivý kotouč, ale dokonce i nerovný plášť, který hází. Vlivem odstředivých sil tak dochází k otřesům a vibracím přenášejícím se do destiček, které pak škrtají o brzdový kotouč. Ale přesto u nich pro jistotu neopomeneme zkontrolovat stav opotřebení, nebo je vyjmout a vyčistit, hlavně jejich styčnou plochu s brzdovým pístkem, kam se mohou nečistoty také dostat.

Zvonec, všemu je konec?
Nejen praskání, ale také se může objevit vyzvánění podobné hlasu zvonku. Nejčastěji jsou na vině volná lanka, v případě nevhodně umístěných návarek na bovden pak i ta dobře nastavená. Pomoci mohou pryžová kolečka, která jsou často používaná při horním vedení lanek. Také příliš dlouhé bovdeny často zvoní o rám, jen o něco temnějšími údery. Častým místem, které umí potrápit a přitom zůstat skryto, jsou povolené šrouby sloužící k připevnění košíku. Někdy může být na vině volný nypl povoleného drátu. Zatímco u ráfkových brzd si záhy všimnete škrtání rozcentrovaného ráfku o špalíky, u kotoučovek tato závada nemusí být ihned patrná. Pokud používáte computer, může se stát, že se jeho snímač na vidlici vinou otřesů vychýlí a dochází pak ke kontaktu s magnetem ve výpletu. I to může být příčina neznámých zvuků.

Pokud ani po těchto zákrocích kolo „neztichlo“, nezbývá, než začít podezřívat samotný rám, ve kterém může pracovat nějaký spoj, s oblibou o sobě takto občas dávají vědět karbonové rámy po dlouhé době používání. Při takovém podezření je nejvhodnější kontaktovat prodejce, či zástupce té které značky. V nejhorším je nutné pídit se po prasklině, ale raději nemalujme čerta na zeď. Přeci jen není nad absolutně tichý chod kola a jediný hluk, který bychom měli vnímat – jen vítr vanoucí kolem uší, tiché ševelení řetězu a náš zrychlený dech a puls.
Text: André Vebr
Foto: Jerry Efeb, Velo

Menu