Místní bikepark byl zprovozněn v srpnu roku 2000 jako čtvrtý německý v pořadí. Nabízí celkem sedm tratí, od dual slalomu přes bikercross po freeride a sjezd, poslední dvě jmenované ve dvou verzích. Zatímco freeridová jednička je označována v průvodci jako jednoduchá a dvojka už jen jako lehká, u obou sjezdových variant najdete jednoznačné slůvko “těžké”. Centrum bikeparku je situováno na kopci a i když na to vůbec nevypadá a nízká papundeklová budova připomíná spíše sprchy se záchodky známé z českých kempů, nabízí vše, co k podobné atrakci patří. Tedy půjčovnu kol (vybírat lze od hardtailů po sjezdové speciály), vybavení v podobě chráničů a helem i servis, pokud se vám podaří něco zničit. Pokud zničíte sami sebe, najdete vy, pokud jste při vědomí, nebo někdo z vašich souputníků po celé trati hustě rozeseté cedule s čísly záchranné služby.
Pro Konu není podobný způsob prezentace ničím novým, značka dýchá neuvěřitelnou pohodou, stejně jako její zástupci a lidé z firmy, podobně je patrný i její příklon k agresivnějšímu pojetí bikingu, ač předvedená kolekce je úplná a nabízí ve stejné kvalitě i pevná kola pro XC, silničky, fitness modely či dokonce cyklokrosový speciál a retro dres. Proto jsme již loni mohli nová kola zhlédnout také v bikeparku, v rakouském Leogangu. Spolu s Konou se novinkami pochlubili i její dvorní dodavatelé, tedy Hayes, Race Face a Fox.
Level two
Konečná zastávka “bergbahnu” se blíží a opět nás vyzývá, vraťme se tedy zpět do hry. První level startoval na parkovišti nedaleko konečné zastávky, těsně pod správní budovou, a byl opravdu lehký. Taková klasická lesní pěšina, občas nijak ostrá zatáčka, sem tam vystoupí z udusané hlíny kámen. Druhou pravdou je, že tu můžete letět třeba šedesátkou a pak už si na kamení musíte dávat pozor, stopa je úzká, jednomužná, chyba může znamenat trable. Pro příznivce skoků tu jiní příznivci skoků připravili třešničku – dřevěné lavice, nižší i vysoké přes půl metru, které umí hodit hodně daleko. My se raději při první jízdě drželi při zemi, při jen občasném užívání si podobné atrakce to chce se rozkoukat.
Ke vstupu do druhé úrovně je potřeba od konečné lanovky sjet asi kilometr po asfaltu. A nebo absolvovat stejnou vzdálenost po rovině po udusané pěšině v parku a nevynechat tak část tratě označené jako bikercross. Při vizuáůním kontaktu nepatřila trať k našim favoritním, po prvním sjetí jsme věděli, že ji určitě ještě zkusíme. Široká dráha vás protáhne přes množství muld, kde to můžete pořádně odlepit od země, a klopenými zatáčkami, v nichž s každou další jízdou tisknete brzdovou páčku menší silou a necháváte kolo opřít se do klopení. Bikercross končí u klasického lyžařského vleku – kotvy. Tu stačí jednou stranou vrazit pod sedlovku a druhou stranu přidržovat (na dual slalom vyváží zájemce lyžařská “poma”). Současně ale stojíme na startu freeridové dvojky. Level two nás čeká!
Pěšiny jsou tu také úzké, jen hned od začátku příkřejší a hodně rozbité, povrch na mnoha místech pokrývají uvolněné kameny. Přejezd cesty a za ní hned znovu do terénu ve stejném stylu. Jedeme poprvé, takže si všechno spíš v klidu očicháváme. A je to dobře, kameny schované v trávě umí rozhodit. Další překřížení cesty a Tomáš smykem brzdí. Pod námi se otevřel asi 150m příkrý padák. Situace zhodnocena, otáčíme kola a najíždíme znovu, zadky pěkně nad zadní kolo. Při dalším kole na stejné trati už nás neznalost trati nestaví a pouštíme to dolů přímo. Dále už “dvojka” jede podobným stylem jako nad touhle stěnou a končí ve městě. Rychle na lanovku, nadešel čas postoupit do třetího kola a máme zase chvilku na povídání.
Na slovíčko
Zatímco v jiném blízkém bikeparku, v rakouském Leogangu, který jsme navštívili loni, vás s kolem na kopec vyveze kabinková lanovka, tady stejnou službu odvádí lanovka podobná té pražské na Petříně. Dva vláčky jsou vzájemně spojeny lanem, hmotnost jednoho pomáhá při cestě dolů motoru vytáhnout nahoru ten druhý. Lanovka přepraví denně průměrně 450 lidí, po trase dlouhé 756 metrů “uhání” rychlostí 2,4-4 m/s. O víkendech jezdí každou čtvrthodinu, ve všední dny každých 30 minut. Kabiny jsou až na dvě pro pěší turisty uzpůsobeny pro přepravu kol, jsou vybaveny háky pro jejich zavěšení a vyhrazeny přednostně cyklistům. Aby také ne – za dva dny, které jsme zde strávili, byli právě cyklisté hlavním osazenstvem, a tedy i zdrojem příjmů.
Na pohled se klasická lanovka může zdát rychlejší, ovšem i přesto, že jen akce Kona zde soustředila na 250 bikerů lačných sjezdování, pouze jedinkrát jsme se nevešli hned do prvního vláčku, který přijel. Ten pojme odhadem asi 20 cyklistů, zatímco běžná kabinka dva až tři.
Uvnitř čekárny i vláčku hodnotíme situaci. Jezdci v plné zbroji sedlající sjezdové speciály vypadají “ostře”, takže někdo jako my, kdo se do bikeparku podívá jednou za rok, může mít pocit, co tu vlastně dělá. Stojíme tu v nepatřičně přiléhavých dresech a XC volných kraťasech, na hlavách normální přilby, chrániče veškeré žádné, snad vyjma nacpaného batůžku na páteři. Ale je třeba nepodléhat pocitu. Velká část spolujezdců mizí znovu a znovu zápasit s lehkými tratěmi, další velká část zápasí s nástrahami terén zuby nehty. A jak můžeme vypadat my? Sedláme kola Kona Joyride, model designovaný pro půjčovnu v bikeparku v kanadském Whistleru. A Whistler, to už je nějaký pojem! Takže možná jsme za zelenáče, ale možná za divochy, co si přijeli nalehko odpočinout do lehčích terénů. Ale to asi ne. Pravda? Na kole možná něco umíme, ale vyšší zdvihy a půjčené kolo vyžadují návyk. Nedostanete je do ruky po jedné jízdě, ani po dvou, ani po půl dni. Proto je představa, že jednou za rok odložíte svůj pevný bike nebo sportovní XC full, půjčíte si minimálně freeridový speciál a jeden den si užijete brutální jízdu, je hodně zavádějící. Brutálně můžete tak leda skončit. I když na běžném XC hodně umíte, tohle jsou přece jen dva různé světy.
Level three
Dveře vláčku se otevírají, sundáváme kola a pátráme po první ze sjezdových tratí. Směrová cedulka je skryta na stromě mezi slunečníky venkovní hospůdky. Vyhoupeme malý kopeček a mezi stromy v lese se nám otevře vstup do DH 1. V první zatáčce mezi půlmetrovými balvany zbaběle otáčím a jedu ještě jednou potrénovat na level two. Tom mi pak u lanovky popisuje trať a v druhém dějství už vyrážíme spolu. Proti freeridu je to obří rozdíl. Spousta velkých kamenů, kořeny, sem tam drop, ostré zatáčky, které jen občas lze zkrátit strmým terasem. Není to typická jezdivá sjezdová trať, stále se pohupujete mezi množstvím kamenů, otáčíte na pětníku, sjíždíte vysoké, ale krátké terénní schody. Je jen pár míst, kde Tomáš slézá, je jich více, kde podléhám já. Na vině je především malá rychlost, chtělo by to svižnější, ladnější průjezd, než se zastavovat o velké kameny. Ale je potřeba si vše napoprvé spíš prohlédnout, další kolo už bude lepší.
Ani na téhle trati stejně jako u dvou předchozích nechybí několik přejezdů cest a silniček. Vždycky jsou značeny, ale je třeba s nimi počítat a zpomalit. Na tratě mají sice chodci vstup zakázán, ale právě tady ke kontaktu může dojít.
Další cesta vzhůru
K vláčku lanovky vedou poslední metry tratí městem, po hlavní kolonádě. Ta je hodně originální – z jedné strany ji lemují domy a hospůdky, z druhé říčka. Uprostřed vedou koleje vlaku, který tu v pravidelných intervalech projíždí a pulsuje jako dopravní tepna. Žádná tramvaj, normální vlak. Sedíte na zahrádce, popíjíte kávu a půl metru od vašeho stolku se prožene lokomotiva s několika vagóny.
Promenáda působí přítomností cyklistů i tak trochu paradoxně. Na jedné straně velká koncentrace vozíčkářů a promenující se skupinky lázeňských hostí, kteří si přijeli odpočinout či vyléčit zdravotní problémy, proti nim pak těžkooděnci, kteří si na těžkých tratích říkají o to, býti zítra lázeňskými hosty léčícími si zdravotní problémy.
Level four
Nájezd do druhého sjezdu jsme napoprvé nenašli, další pokus už jsme nemohli podniknout, protože lanovka ukončila pro tento den svou práci. Rychle tedy do penzionu v pět kilometrů vzdáleném Calmbachu, vykoupat a v civilu vzhůru nahoru, kde na nás čeká večeře a další program. Jedním z jeho bodů bylo i promítání nového videa v produkci Kony. Můžete si stokrát říkat, že další video už vás nemůže ničím překvapit, a pak jen otevřete pusu úžasem. Pokud to neuděláte vědomě sami, triky, které v novém filmu předvádí hvězdy jako Watson, Cowan, Bender, Pritzl a spol., to učiní za vás.
Druhý den jsme zhodnotili situaci, nechali kola v garáži a s foťáky v brašně vyrazili nejprve za prací. Druhou sjezdovou trať jsme tak absolvovali po svých. Byla zcela jiná než ta včerejší, rychlá, jezdivé úseky delší. Kameny byly větší, ale nebylo jich tolik. V pravidelných intervalech jsou na trati rozmístěny vysoké dropy, ať přírodní přes kameny, tak uměle zbudované. Borcům svištícím okolo nás jsme záviděli o to víc, čím nám bylo jasnější, že dnes už se na kolo nedostaneme. Mnozí s tratí bojovali pomalu, někteří rychleji. Jejich výkony jsme uznale hodnotili do chvíle, kdy jezdec v červeném dresu prosvištěl okolo nás několikrát rychleji než všichni ostatní, vypadalo to, jako by jel po hladké pěšině a ne mezi šutráky a přes hluboké skoky. Kousek pod námi zastavil a tlačil kolo zpět. Nebyl to nikdo jiný než Marcus Klausmann, německá hvězda světových sjezdových tratí. Pokud sami nezkusíte podobný sjezd, nikdy nedoceníte um těchhle lidí. Nebo dokud nestojíte přímo u trati a nemůžete porovnat ty propastné rozdíly.
Leogang vs. Bad Wildbad
Z Prahy je to do Bad Wildbadu zhruba o 100 km dál než do rakouského Leogangu (reportáž Velo 7-8/03). Rakušané nabízejí za podpory Kony dokonalejší zázemí – obří půjčovna s koly a servisem je hned u lanovky, z její kabinky vysednete ihned na tratě, vše je přehledné. V Bad Wildbadu déle tápete, každá trať začíná jinde, značení cesty k ní je sporé. Navíc kilometr sice není mnoho, ale do mírného kopečku na sjezdovém speciálu si máknete. Bezpečnostní zajištění je v obou táborech srovnatelné a na velmi vysoké úrovni. Sjezdové tratě jsou náročnější v Bad Wildbadu, jen je zde obří skok mezi freeridem a DH, je to buď, anebo. Obě rakouské trasy vedou paralelně, občas se potkávají, takže můžete kombinovat jejich úseky. Freeride v Bad Wildbachu je relativně lehký, pokud trochu umíte na kole, sjezd těžký. V Leogangu freeridová trať ne zcela dostává svému jménu – je to udusaný uměle vytvořený chodníček se spoustou skoků, připomíná místa na německé trati Biker X. Cenově je výhodnější Wildbad (denní permanentka cca o 150 Kč levnější), ale je zde zhruba o stejnou částku dražší půjčovné kol a vybavení.
Rudolf Hronza
Foto: Tomáš Taich, autor
Bikepark Bad Wildbad
Jako čtvrtý v pořadí v Německu funguje od srpna roku 2000. Nabízí sedm tratí – “parkur” (250 m), biker X (700 m), dual slalom (300 m), dvě sjezdové tratě – DH 1 (1,5 km) a DH 2 (1,7 km) a dvě freeridové – FR 1 (1,4 km) a FR 2 (1,7 km). U DH a FR tratí se převýšení pohybuje v rozmezí 200-220 m. Otevřeno: celé léto denně od 10:00 do 18:00 hod, k dispozici je lanovka (jezdí denně) a dva lyžařské vleky (zavřené v pondělí a v úterý)
Ceny: lanovka plus vleky – 22/15 eur (jeden den/půl dne), 40 eur (2 dny), pouze lanovka – 17/10 eur (jeden den/půl dne), pouze vleky (dual, biker X) – 10 eur/jeden den, půjčení kola 15/40/50 eur (XC, FR, DH) na jeden den, kompletní chrániče včetně helmy – 21 euro/den
Praktická informace: až k bikeparku lze dojet autem (parkovné 3 eura), ale lepší je parkovat ve městě (zdarma) a vyjet přímo lanovkou.
Cesta: Rozvadov, Norimberk, Heilbron, Pforzheim, vzdálenost zhruba 650 km z Prahy
Informace: www.bikepark-bad-wildbad.de
Ubytování: velmi mnoho možností, ceny za penziony i obyčejnější hotely se pohybují v rozmezí 17-40 eur, ubytování v nedalekém kempu Enzklösterle přijde na 4,50 eura na dospělou osobu a noc, malý stan s autem na 5 eur. Informace: Verkehrsbüro Bad Wildbad, König-Karl-Stra e 7, tel. 07081/10280, reise-verkehrsbuero@bad.wildbad.de
Cyklistická akademie
Každý měsíc probíhají nejen v rámci bikeparku semináře o technice jízdy vedené profesionály pro minimálně 5 lidí. Například silniční třídenní soustředění s Mikem Klugem a Steffenem Wesemannem přijde na 265 eur, zahrnuje ubytování, stravu, vyjížďky a diskuse s hvězdami, nastavení optimálního posedu, výběr materiálu, stavbu tréninku, techniku jízdy či vyšetření lékařem (www.radsportakademie.de).