A tak, když jsem to slíbil, musím vyrazit na další řeku. K tomu ale potřebuji sehnat ještě nějaké stejně bláznivé spolujezdce krom sebe a toho bláznivého staříka Mrazíka, co řádí za oknem hůř než v pověstném sovětském seriálu o jediném dílu. Na rozdíl od vodáků nám ale led na řece tolik nevadí, a tak předposlední únorový víkend, když předpověď slibuje alespoň slunečno, vyráží auto naložené našimi koly a námi směr Dolní Adršpach. Páteční večer strávíme pečlivou přípravou v horolezecké restauraci U Peňáků nedaleko našeho přechodného bydliště, penzionu U Studánky v Dolním Adršpachu. Příjemné prostředí i ceny jsou dobrou inspirací pro věci příští.
Ráno se budíme do slunečného, ale mrazivého dne. Při snídani vidíme za oknem pocukrované skály lesknoucí se v ranním slunci a skoro kýčovitý výhled nás příjemně naladí. Připravujeme si kola, marně se snažíme dýcháním vyhnat rtuť teploměru na snesitelnější teplotu, a proto raději rychle do sedel a k pramenu Metuje. Ten je kousek na západ od hranice Adršpašských skal. Metuje pak protéká Vlčí roklí do nitra skalního města – pozor, tato cesta, která kdysi vedla po žluté značce, je nyní zakázaná i pro pěší! Ve sněhu se nám až k pramenům nedaří dostat, proto se obracíme a míříme zpět kopcem dolů podél skal.
Tady nám dvakrát zmizí Sára – poprvé se zdrží focením, podruhé zaslechneme jakýsi výkřik. Předpokládáme, že ve sněhu upadla, ale když se konečně objeví, sdělí nečekaný zážitek: “Normálně si jedu a najednou mi na přilbě přistál krkavec! Pak mi sednul na řídítka. Tak jsem mu nasypala piškoty, co jsem měla u sebe, že ho odpoutám, ale to už jsem se ho nemohla zbavit vůbec!” Trošku jí nevěříme a kus se vracíme, ale skutečně krkavce potkáme a zjistíme, že má přistřižená křídla a zřejmě někomu ulétl. Krmíme ho, ale vzhledem k jeho obřímu zobáku si jej nedovolíme odvézt. Z polní cesty pak odbočíme po červené značce do lesa, doprovází nás také značka známého MTB závodu Rallye Sudety. Pod Adršpašským hradem je odbočka po žluté – asi 700 metrů pěšky z trasy a máte před sebou nádhernou vyhlídku na skalní město a blízké okolí.
Z lesa se dostaneme opět na cestu, která je prohrábnutá a vede nás až do skal. V létě ovšem bude nutné už kvůli turistům zvolit trasu po značce Sudet – známou Myší dírou a dál po červené. U vchodu do skal potkáváme Metuji, je z ní už pěkná říčka. Projíždíme kolem nádraží a neodoláme odbočce k zatopenému lomu, uprostřed pískovcových skal je na něj kouzelný pohled. V létě či ještě lépe na podzim máte dojem, že se odněkud vynoří Olda Šetrný s Vinetouem. Červená značka nás dál vede po silnici, po pravici se vlní Metuje, za ní jsou již bloky skal. Naštěstí celkem brzo zamíříme do terénu, kde se dá dobře jet. Jen je třeba dávat pozor na ledové plotny.
Poměrně široká cesta se změní v prošlápnutou pěšinu. V protisměru potkáváme jezdce na běžkách, což na kole není úplně běžné. Přátelsky se zdravíme a on nás upozorňuje, ať dáme pozor na klády o kus dál. No, přehlédnout je stejně nejde, je jich snad několik stovek, zřejmě někdo chce dopřát turistům nerušený výhled na skály a odstraňuje tak nezdárnou vegetaci. V každém případě to pro nás znamená tahat několik desítek metrů kola v rukách. Za kládami už jsme ale zase v sedlech a brzo projíždíme kolem vchodu do Teplických skal. Kocháme se výhledem na strmé skalní stěny a pokračujeme po červené značce až do Teplic do jednoho z mála větších kopců na trase. Město projíždíme rychle podél řeky, když využívám znalostí terénu z účastí na Rallye Sudety. Jen chvíli nás doprovází modrá značka, u restaurace Rybárna vjíždíme na silnici a Metuje nám nedovolí jinou možnost, než ji v údolí do Dědova doprovázet po silnici. Až ve vesnici se vydáme přes řeku a po jejím levém břehu pokračujeme horšími cestami, zčásti opět po červené.
Z Dědova nás do České Metuje čeká silnice. Ale v tomhle počasí to není taková nuda jako v létě – ledové jazyky, uježděný sníh a další zimní nástrahy vás procvičí v ovládání kola. V Metuji odbočíme na Stárkov, ale po pár metrech před mostem přes řeku zamíříme na cestu na levém břehu. Naštěstí je projeta. Za vesnicí nás sníh také nezastaví, pěšina vlevo do údolí je prošlapaná, a tak poměrně v pohodě jedeme dál podél řeky. Občas je to hodně o technice, protože prošlápnutá pěšina je hodně úzká a terén nerovný. Do dalšího kopce to už ale sněhem nejde a tlačíme kola, kolem nás přitom kličkuje stádo srnek, opravdová divočina. A dřív byla mnohem větší, sjíždíme totiž do vesnice Maršov, která před stovkami let nebyla vypálena postupujícími vojsky z jednoduchého důvodu – nedokázali ji totiž najít.
Nám se to ovšem daří, bajker přeci není nějaký zelený mozek! Zato umí využít zelenou značku KČT. Ta nás vede dál Maršovským údolím. Je to jeden z nejhezčích úseků, pěšina se vlní údolím někdy vlevo a někdy vpravo od toku řeky, překonává ji několika dřevěnými mostky, přes které je přecházet dobrodružství i v létě, natož nyní, když jsou namrzlé. V létě ovšem tudy lze jet přes řadu brodů, což je zábavnější. Vzpomínám, jak si jeden chatař loni v létě málem uťal ruku, když sekal dřevo a najednou uviděl bajkera, který se za šíleného řevu vrhl do brodu netuše, že na druhém břehu mu voda vystoupá skoro po pás. No jo, byl jsem to já.
Údolí nás dovede k silnici z Police, kde se napojíme na červenou a po silnici jedeme až k hotelu na Mýtě. Využijeme zdejší výborné kuchyně a posilněni pokračujeme stále po značce stejné barvy kolem Kozínku a pak terénem do Velkého Dřevíče. Odtud je to jen kousek do Hronova, kde je jednak více kulturních možností vyžití, a dále pak cyklotrasa 4020. Po té uháníme do Velkého Poříčí a za restaurací U Hanušů odbočíme směr Polsko a hned nato vpravo mezi domy. Rozhlížím se, protože si nejsem jistý, zda si pamatuji cestu dobře. To je zásadní chyba, ztráta koncentrace spolu s vyjetými ledovými kolejemi znamená pád. Kolenem do ledu to hodně bolí. Přes rameno koukám, jestli mne někdo ze spolujedoucích nepřejede, naštěstí ale stihli zastavit. S obtížemi se zvedám, sakruji a nasazuji spadený řetěz. Zima na kole je krásná! Ale cestu jsem si pamatoval dobře, takže teď jen pokračujeme pěšinou k mostu přes Metuji a pak dál po polních cestách, překvapivě hodně blátivých, po levém břehu až k přechodu v Náchodě a dál v těsné blízkosti řeky. Oproti jiným řekám, které jsem jel, je na Metuji hodně brzo vidět, že to není tuctový potok, ale řeka, která mohutní hodně rychle.
Chvíli sledujeme modrou značku a pak už nás její soukmenovkyně žluté barvy vede do dalšího kopce. Chce to práci s těžištěm, zmrzlý povrch si žádá své. Metuje se poté zařezává do údolí, které si za staletí sama vyhloubila. To je rozdíl od jiných českých údolí, která většinou vymlel ledovec. V jednom místě chvíli hledáme značku, chce to držet se co nejblíže řeky, podél které se vine polní cesta. Mineme výborné občerstvení Na Ostrovech a o kus dál se cesta mění jen v úzkou stezku mezi skálou a řekou. A ještě o pár desítek metrů dál už tady není ani stezka a tak vláčíme kola vodou a přitom visíme jako opice na skalní stěně. Ale naštěstí to netrvá dlouho, opět se dostaneme na cestu a po ní až do Pekla. Tedy ne, nebojte se, zatím nepřišla odplata za naše hříchy, to jen tohle místo má takový poetický název. Však také zdejší výletní restauraci od architekta Jurkoviče (dříve mlýn Pekelec) zdobí hlavy pekelníků. Překvapivě ale v rybníčku sedí vodník. Oheň se tu spojil s vodou.
Čas pokročil, proto pokračujeme po červené značce údolím do Nového Města. Většinu trasy to jde po pravém břehu, zatímco po levém vede úzká asfaltová silnice jako spása v nejhorším. Nové Město skýtá rovněž řadu zajímavostí a pohled na něj od řeky, když stoupáme kopcem vzhůru, je naprosto kouzelný, jeho silueta na skále nad řekou, zámek, to vše působí jak kulisy k pohádce. Tím ale máme to nejlepší za sebou. Metuje pokračuje ještě dalších asi patnáct kilometrů rovinou k bývalé pevnosti a později vězení jménem Josefov. Tady se vlévá do Labe, jen pár stovek metrů pod jeho soutokem s Úpou. Tyhle kilometry už jsou nudnější, řeka se dělí na starou a novou (umělý tok), je tu mlýnský náhon a málo možností opustit úzké silničky, které vedou až do Josefova. Kuriozitou na zdejším vojenském hřbitově je pomník desátníka déle sloužícího Oldřicha Máchy z cyklistického praporu 1.
Další řeka za námi. Za chvíli nám jede vlak. Večer U Peňáka probíráme nové zážitky. Trasa se všem líbila, tento kraj je krásný stejně v létě jako v bílém příkrovu. Stálo to za to a jen tak cvičně hledáme v mapě, kudy vlastně vede ta Úpa. A abych nezapomněl – našli jsme i majitele toho krkavce, který si pro něj odjel na svém koni. Ve sněhu se jim jelo lépe než nám!
Daniel Kovářík
Foto: autor, Pavel Kaderka, Sára W