Festival všech dechových hudeb

28.2.2017
Poslední dubnový víkend nabídl určitou satisfakci za propršený a promrzlý Velo Camp. V pátek ráno jsme naložili auťák, do dvířek magnetofonu zasunuli oblíbenou kazetu a vyrazili vstříc očekávaným skvělým zážitkům tam, kam tentýž den směřovaly tisíce nadržených bikerů. Z reproduktorů se téměř symbolicky ozval první song skupiny Tři sestry "Vyrážíme na festival všech dechových hudeb". Na festival, ač trochu jiného ražení, jsme totiž mířili i my. Čekal nás svátek horského kola - Bike Fest Lago di Garda.

Na jihu Čech jsme cestou “zametli” poslední důkazy po Velo Campu. Až teplé počasí umožnilo vyschnutí vojenského stanu a jeho vrácení původnímu majiteli. Cyklista jistě důchodového věku na fullu Superior v plné výbavě (vše, co se dá na kolo nasadit, včetně zrcátek) v nás, redaktorech zabývajících se spíše technikou, probudil sklony k paparazzizmu. V džínových kalhotech a košili uháněl po asfaltu u Kaplice neuvěřitelným tempem, navíc v doprovodu bodyguarda na babetě (bez nadsázky). Veškeré pokusy o interview a fotky však skončily bez úspěchu. Škoda ho.

První rakouské kilometry připomněly tahanice okolo Temelína. Nápisy ve stylu “Pryč s Temelínem”, výjevy ozářením znetvořených lidí ztvárněných přerostlými loutkami. S přibývajícími kilometry hustota odpůrců řídla až k nule. Do monotónního chrčení dieselového motoru se ozývaly další aktuální hitovky od Sester a na německém úseku cesty se okolo nás stále častěji objevovala auta naložená nebo ověšená koly a bagáží. Jejich přítomnost nejen potvrzovala náš správný směr, ale napovídala, že TO bude velký. A bylo.

Endlich Riva!!
Přes veškerou snahu jsme se do Rivy přihrnuli za tmy. Bikeři z grupy Honzy Pazourka a CK Velosport užívali pohodu dovolené a pohostinnost převážně domácích zásob. Na balkoně penzionu Marina nám u soudku vína povyprávěli o dosavadních zážitcích. S lítostí jsme odmítli na druhý den plánovaný sjezd o délce 42 kilometrů (nahoru autobusem, dolů po svých). Přeci jen nás čekala i práce. Příjemná, samo sebou.

Sobota
Budík jsme si sice nastavili, ale zbytečně. Spolunocležník Pavel (pozor, neplést s Pavlem – zubařem, který byl pro tuto akci dvorním fotografem Vela!) mírně protáhl svou noční párty. Ráno se skrz tenké zdi penzionu ozvalo několik mocných výkřiků “uuuuááááééé”. Alkohol je prevít. Ještě s odeznívající kocovinou se Pavlovi povedlo otestovat jeho Hydrapak – vařící čaj opravdu není ideální náplní igelitového rezervoáru.

Riva del Garda při pohledu z výšky dýchala klidem, ovšem v centru festu to již vřelo. Po akreditaci jsme zamířili rovnou do něj. Stánek na stánku připomínal spíše výstavu, ale i přes tisíce návštěvníků na malém prostoru nikde nevládl chaos, ani jsme se neprodírali davy nadšenců. Tedy vyjma stanu pro přihlašování na maraton. Organizace zmáknutá na jedničku, všude dostatek pořadatelů, takže se nedalo nikomu nic vytknout. Pohled na kola sobotních návštěvníků vyvolal dojem, že cyklistika se ubírá pouze celoodpruženým směrem. Snad každý zde sedlal fulla. A co víc, potkávali jsme ponejvíce kultovní stroje. Německy hovořící bikeři byli v přesile a dávali na odiv svůj patriotizmus – kola Votec, Bergwerk, Porsche, Hot Chili či Steppenwolf byla k vidění na každém kroku. Koncentraci německých kultovek výrazněji snížily Cannondale, Klein, u nás populární Trek, Scott nebo Gary Fisher hrály druhé housle, kola s méně výrazným renomé jakoby neexistovala. Je snad Lago svátkem snobů? Rozhodně ne, jen pohyb mezi stánky je slastnou příležitostí k předvedení vyšperkovaných kousků. Pravdou také je, že zřejmě touha po vzájemné pospolitosti cyklistických nadšenců přilákala i silničáře. Člověk by nikdy neřekl, co dokáže půllitr Warsteiner bíru za pět tisíc lir v osmadvacetistupňovém vedru.

Lago – dech budoucnosti
Jakkoliv mohly stánky připomínat tržiště, při bližším ohledání místa činu člověk záhy zjistí, že tu jde především o to pochlubit se svými výrobky, ukázat něco nového. To nás zarazilo snad nejvíce. Již v dubnu, v kojeneckém stadiu probíhající sezony, byl k vidění nespočet novinek určených již pro rok příští. Člověku to nedá, aby si nepoložil prostou otázku: “Proč?!” Souboj jednotlivých firem o to, aby nezůstaly pozadu, je neúprosný. ALE – vždyť na pultech se sotva objevily letošní modely (na našich českých pultech ještě ani to ne), a cyklista aby už přemýšlel o tom, zda svého miláčka zmodernizovat již nyní, anebo počkat na příští jaro. Pak však bude muset opět řešit podobnou otázku. A co na to obchodníci? Jak se oni dívají na zboží na svých pultech, jehož prodejnost možná utrpí zdokonaleným zítřkem? Otázky versus fakta. Giganti velotechniky ale zřejmě vědí, co dělají. Jako redaktory nás těší, že vás můžeme seznámit s novinkami pro rok 2002 se stejně velkým předstihem.

Trochu času pro sebe jsme našli až v podvečer. Správný český biker si vždycky nějakou cestu najde, i bez mapy nebo doporučení. Sice jsme úvodní výjezd absolvovali ze značné části po schodech, ovšem i tak to stálo za to. Technické sjezdíky po úzkých pěšinách byly dostatečnou odměnou stejně jako neopakovatelné výhledy ze strmých srázů do údolí. Večer na penzionu v nás nejvíce zahryzalo pokušení nevyrazit na maraton vůbec a vydat se po vlastní ose. Je to tu nádhera!

Neděle – den vytrvalcův
Neděle se pro 2350 účastníků odehrávala ve znamení maratonu. K výběru byly tři délky tratí – Ronda Piccola 45 km, Ronda Grande 85 km a Ronda Extrema 106 km (4060 m převýšení!). Náš prvotní úmysl objet nejdelší trať skončil u trasy nejkratší. Vyrazili jsme i přes to, že se nám podařilo zaspat. To ten čerstvý vzduch.

Účastníci byli podle čísel rozděleni do pěti startovních kójí a registrováni čárovými kódy na číslech. Konec startovního pole (včetně nás) se nevešel na hlavní třídu, obsadil přilehlé uličky a náměstíčka. Úvodních patnáct kilometrů vede výhradně po asfaltu. Ovšem ne ledajakém – kdy se člověku stane, aby měl v některých úsecích zařazenou malou placku a snažil se držet přední kolo při zemi. Za námi se v jednu chvíli ozvalo: “Jé, ty seš Veloun?” O Čecha nezavadíš. Následovalo vstřícné pozvání do campu, kde čekaly dva sudy Budvaru. O chvíli později jsme míjeli dalšího čecháčka na Ravu. Po vjezdu do terénu následovalo pár houpáků a pak očekávaná občerstvovačka. Přes vlídnější teplotu (okolo dvaceti stupňů) se zásoby vody v lahvích ztenčily.

Po stoupání přišla sladká odměna v podobě několikakilometrového rychlého sjezdu. V závěsu za místními borci jsme jej vychutnali v maximální rychlosti. Jedním slovem nádhera. Trať se poté opět přehoupla na asfalt, kde čekalo velké překvapení. Necelých čtyřicet minut jsme stáli na místě, protože trasa zamířila na úzkou pěšinu, kterou Pavel trefně označil za “jednomužnou”, prostě singletrack. Vzhledem k našim pozicím se nenašel nikdo, kdo by nadával. Dav jednohlasně “vybučel” dva borce, kteří bez okolků ostatní předběhli zkrácením tratě. Nebudou tisící padesátí, ale devítistí osmdesátí. Budiž jim přáno. I přesto, že jsme cestou stavěli a fotili, přijeli jsme do cíle současně s nimi.

Jednomužná stezka odstartovala freeridovou část trati. Sjezd připomínal vyschlé koryto potoka, velké kameny střídaly malé. Nebylo to o rychlosti, ale dovednosti. Mnoho rádoby freeridistů zde ve sjezdovém oblečení opouštělo svá kola s velkými zdvihy a absolvovali úseky po svých. V těchto místech jsme litovali svého startu. Člověk by si to daleko lépe vychutnal v malé skupince. Houfy tlačících cyklistů nutily k pomalé jízdě, která nebyla nejbezpečnější. Druhou variantou bylo přizpůsobit se tlačící většině, ovšem přijít o zážitky.

Na computeru se objevila čtyřicítka a cíl byl stále v nedohlednu. Bylo jasné, že kilometráž z propozic moc nesedí. Do cíle jsme pak zdolali ještě několik kratších stoupání, kouzelný byl dojezd podél řeky, stejně tak i průjezd úzkými uličkami historickým centrem města. Ještě že nepršelo, dlažba chodníků lemujících nábřeží byla kluzká i za sucha. V cíli to hodilo 55 km. Čekalo nás už jen občerstvení v podobě italských těstovin (jak jinak). Úcta Italů k této poživatině byla zřejmá – těstoviny nebyly předvařené a přihřívané. Mistři kuchaři je připravovali v obřích kotlích přímo na místě, nechyběl parmazán a houska. Warsteiner po závodě byl opět dost silný.

Neděli jsme zakončili soukromou předváděčkou RockShoxu (oficiální byla totiž až v pondělí). Dirk Belling byl hodně ochotný a sdílný, Grega Herbolda jsme si oblíbili pro jeho bezprostřednost, člověku připadá, že jej zná odjakživa. S instalováním nových vidlic u bazénu kvůli focení nám pomáhal starší gentleman s visačkou RockShox na krku. Pomáhal nám je zavěsit na palmu, i když hrozilo, že každou chvíli spadnou. Byl to jeho nápad, který doprovázel slovy: “Hlavně to na mě neříkejte synovi.” Bližší prohlédnutí visačky napovědělo proč. Belling senior!

Nejen Bike Fest, ale celkové Lago bylo prostě SUPER! Díky mu za neskutečné zážitky, příště jedeme znovu, na delší dobu, abychom na něj měli více času. Díky CK Velosport a Honzovi Pazourkovi za skvělé zázemí, příště si některou z vašich tras nenecháme ujít. A díky Třem sestrám za bujarý doprovod, příště zase jen s vámi.

Velikán drobné postavy
Ned Overend je bezesporu jednou z legend počátků bikingu. A nejen jich. Když jsme ho zastavili, rozpovídal se o maratonech a 24hodinových závodech. Co však u Specialized kují nového, držel pod pokličkou lépe než leckterý agent.

VELO: Nede, plánuješ ještě dál závodit ve vytrvalostních podnicích? Vidíš v nich budoucnost závodního cross-country?
“Hmmm, uvidíme. V Americe jsou teď velkou věcí čtyřiadvacetihodinovky, v Evropě letí zase spíš maratony. Já se kloním spíše k maratonům, kde mají jezdci možnost zazávodit si dohromady s profíky, je zde také prostor pro mládežnickou podporu. Tady na Gardě bych si chtěl zajet střední maratonskou trasu.”

VELO: Je mi jasné, že toho moc neprozradíš, ale přeci jen to zkusím: na čem novém teď pracujete?
(Smích)…. “No, vyvíjíme nové pneumatiky, sedla, pracuje se také na zadním odpružení.”

Rudolf Hronza, Tomáš Taich
Foto: Pavel Šmíd

Menu