Apokalyptické fámy se nepotvrdily, tiskové odbory generálního ředitelství cel, ministerstva financí i orgány justice nepodaly žádné informace. Oficiální vyjádření vlastníků firmy Sporting Style hovořilo o potížích s bankou, nikoliv o celních problémech. Co s tím? Navíc je tu určitá šance, že značka Rock Machine může pokračovat, může s ní pracovat někdo jiný, vlastník ochranné známky ji může prodat nebo se s někým spojit.
Nikdo z nás si nepřeje nic jiného, než aby cyklistická branže byla stabilní, všichni profitovali a měli bezmeznou důvěru finančních ústavů. Zkrátka, aby to nebyla pravda. Problém druhého v zemi je problémem všech. Radost z krachu nemůžou mít ani konkurenti, tím hmatatelnější je totiž hrozba, že totéž se za rok může stát jim. Nejde jen o to zaplnit díru po kolech jedné značky. Její zbylá kola se budou prodávat pod cenou a ohrozí prodeje těch, kteří doposud problémy neměli, destabilizován může být i trh se součástkami, jichž se z vyprodávaných skladů ven dostane hodně. Být velkým je velký závazek a pořádný kus odpovědnosti nejen vůči svým zaměstnancům.
Z nekonečných debat v redakci najednou zasvítila spásná myšlenka, názor: “Jdeš po městě a tam, co ještě před týdnem byl butik, je teď květinářství a před dvěma roky tam ještě byla vinárna. Tohle je přece totéž. Lidi to vnímají úplně přirozeně. Nikdo si nemůže být jist, že je něco na věky a případ cyklistických značek je jen o něco větší, než případ krachující vinárny.” Vlastně vůbec o nic nejde. Do potíží se dostávají i firmy, které mají za sebou desítky úspěšných let v dravém tržním prostředí západoevropského světa. Je to zkrátka běžné, i když bezesporu politováníhodné.
Lepšímu pochopení složitosti problému pomůže pohled zpět, historie volného obchodu v Česku je krátká a všichni jsou vlastně stále jen učedníky. Tolik značek už tu bylo, tolik dovozců se změnilo a pár značek zmizelo úplně. Pamatujete na Retu, Fort, Trekking Fox? První dva z nich také ve své době patřily ke dvojkám, že by takový post byl zakletý? Méně je někdy více a myslet si, že vymažu roky zkušeností nadšením, nepřináší úspěch. Vzpomeňme jen na dovozce, z nichž snad jen Merida je nejstabilnější a stále pod jedněmi křídly. K přesunům a dělení firmy došlo u zástupců Scotta, třetího, zdá se, že už stabilního, zástupce má Trek, plno firem se pokoušelo o Marin, než se jej ujala Komersia, také Diamondbackův agent se kdysi stáhl k jinému sortimentu, nově se sem snaží dostat Kona, Mongoose, Wheeler, GT.
Dopídit se důvodů problémů je vždy složité a oč větší firmu se jedná, o to je to těžší. Vypouštět nepotvrzené hypotézy a zároveň se vystavit nařčení z hyenizmu by neprospělo nikomu. Nemáme zájem nikoho poškodit, naopak lze na konkrétních příkladech nalézt poučení a chyb se vyvarovat. Něco jsou veřejně známá fakta, něco autentické názory konkrétních osob a něco dedukce redakce, je třeba to i v tomto textu rozlišit. Samozřejmě se v některých konkrétních případech hovořilo i o záměrném vytunelování, nikdy se však nikomu nepodařilo prokázat nic, co by stálo za zveřejnění.
Oto Kaděrka, který se v branži pohybuje již léta, spolupracoval s Retou, byl prostředníkem řady tuzemských obchodů a jako olomoučák intenzivně vnímal kotrmelce Olpranu, sepsal na téma krachujících firem dlouhý materiál, který snad raději zůstane v šuplíku. Osobně jej ale pár slovy glosuje prostě: “Neumějí počítat. Dlouhý kabát za tři tisíce dolarů a silné auto a přitom není na zaplacení cla dovezeného zboží. Zažil jsem, že se kupovaly kontejnery zlevněných sedlovek doslova za hubičku a až pak se pracně sháněly rámy s odpovídajícím průměrem. Člověk, který byl pět let lídrem v oboru se udělal pro sebe a volal mi, kde má sehnat ráfky, kde dráty a jak dlouhé – po pěti letech v branži a s odhodláním budovat nový projekt, taková hrubá neznalost!” Co vzpomínající nebo dokonce zainteresovaný člověk, to poutavá story…
Následuje takový malý “Readers Digest Výběr”, přičemž se vlastně nedozvíte, jestli ten Vávra byl větší lump než Maryša nebo tomu je naopak. Důležité je jen to, že vypil kávu a zemřel.
RETA
První dvě písmena jmen bývalého vynikajícího závodníka René Tallera tvořila název firmy, o níž se mluvilo jako o největším konkurentovi Authora. Zvučný a srozumitelný název, včasný rozjezd, podpora ze zahraničí, šťastné specifikace prvních modelů a akcent na esembláž a později dokonce výrobu doma předpovídaly Retě velkou budoucnost. Trochu nepochopitelné bylo dělení kol na různé značky a malý důraz na budování renomé samotné Rety, ale na celkovou úspěšnost právě to nemělo žádný vliv. Reta tedy v Ústí nad Labem produkovala kola od nejlevnější značky US Cycles, přes Falcon až po Hot Rock, který měl hodně společného s image za hranicemi sídlícího Hot Chili. Byl to zkrátka pojem. Reta dále zastupovala Uvex, Sachs a další značky.
Dařilo se a rozhazovalo. Nákladný profesionální tým, značné investice do tovární výroby, volný přístup mnoha lidí do skladu, nedůsledná evidence, to vše vyústilo v rozkol mezi Tallerem a jeho německým společníkem, který do té doby Retě přihrával zajímavé příležitosti. Jeho odchod se téměř kryje s koncem firmy Reta, přičemž příčina a následek se jednotlivým skutečnostem přiřazují těžko. Reta přišla skoro o všechno. Byl to čistý krach, finanční pád, kde není ani zrnko podezření ze záměru. Taller začal budovat znovu, skoro od nuly, jeho know-how je nevyčíslitelná devíza, ale hotové peníze pro rozvoj chybí. Vznikla firma Retex, která doposud stavila kola především na vývoz, s Retou ale nemá nic společného, jen vzpomínky.
FORT
Dá se říci, že značka Fort Retu na trhu vystřídala na stříbrném stupínku nebo s ní neustále bojovala. Předem je třeba poznamenat, aby nevznikla mýlka, že je třeba důsledně rozlišovat Fort od značky rámů Fort Frames. Fort byl typický zvláštním způsobem distribuce, kterému říkal Fort Direkt Service. Čtyři auta pravidelně objížděla obchodníky a vozila jim kola až pod nos. Byla eliminována instituce distribučního velkoobchodu. Šéf Fortu Richard Mráz hodně tlačil na co nejnižší ceny a hledal dodavatele především v Číně. Nefungovala úplně dobře zpětná vazba a tak i v roce, kdy zůstalo několik tisíc kol na skladě, byla objednávka do Asie zdvojnásobena. Ty samozřejmě nemohly být odebrány a nastaly problémy. První vlnu potíží se podařilo odvrátit, druhá však již byla pro značku Fort smrtící. Dlužno říci, že závazky vůči nejbližšímu okolí, především pak vůči Radku Fořtovi, který dal značce jméno, byly džentlemensky vyrovnány. Také Fort provozoval profesionální tým MTB. Richard Mráz našel svoji parketu v obchodu s Asií a většinu svého času dnes tráví tam. Má k ruce jen jednu kancelářskou sílu a do ČR dováží papírenské zboží a hygienické potřeby především z Číny. Pro potřeby jakéhokoli obchodu s Asií působí jako agent, i v cyklistické branži.
AMULET
Zařazení značky Amulet do tohoto tématu je možná překvapující a ne úplně šťastné. Amulet nezkrachoval, není v konkurzu, má kola a veškeré konkrétní otázky mířené na to, co se o Amuletu říká, zástupce firmy Idea Sport pan Zeman odmítl. Majitele, ing. Rudolfa Žáka není možné zastihnout. Co je však neoddiskutovatelný fakt je, že Amulet prohospodařil svůj těsný závěs za Authorem i výhradní pozici na jihu Moravy. Letos prodával, oproti minulým rokům, minimum kol, několik desítek si jich dokonce nechal esemblovat ve Studénce. Designově kráčel jiným a originálním směrem a jeho kola byla a vlastně i jsou dobrá po všech stránkách. V roce ’99 nabídka čítala přes padesát modelů kol, což se zdálo být i laikovi příliš. Dva roky Amulet živil profesionální bikový tým, který zúročil v domácí mistrovský titul Pavla Elsnice. Zástupci Idea Sportu měli smělé plány a značné sebevědomí. Na druhou stranu, oproti jiným, mají předpoklady budovat svou značku dál. Idea Sport se chystá kola kompletovat u nás, což jí, podle slov pana Zemana, umožní lépe reagovat na potřeby trhu.
Idea Sport také prodává Citroeny, zastupovala Rudy Project a WTB a provozuje několik maloobchodů. Amulety “šly” Idea Sportu nejlépe, věříme, že tomu tak bude nadále.
OLPRAN
Původní majitelé Olpranu se rozdělili a dnes je na tom možná Olpran finančně lépe, než kdykoliv před tím. Možná. Dá se to alespoň předpokládat. Razantní zlom ale nastal v pojetí obchodu. Dříve si firma, která v branži patřila k předním, ne-li úplně prvním tvůrcům horských kol u nás, budovala image kvalitní značky. Do týmu angažovala dokonce Mika Klugeho, Kateřinu Neumannovou a přední české bikery i cyklokrosaře. Dnes se se svými koly pohybuje v cenových kategoriích, kde nerozhoduje značka, ale výhradně co nejnižší cena – v supermarketech. Jeden čas dokonce jakási anketa hovořila o tom, že značka Olpran je ve veřejnosti vnímána nejvýše, dokonce více, než Favorit. Tohoto kapitálu dnes Olpran rozhodně nevyužívá.
ROCK MACHINE
O této litoměřické značce už toho bylo v posledních dnech řečeno hodně, chybí však časový odstup. Dopusťme se tedy mimořádně subjektivního názoru autora, podpořeného mnohaletými zkušenostmi v oboru a redakčními zkušenostmi s testy kol.
“V redakci se nám často scházelo několik kol téže cenové kategorie. Pokud byl mezi nimi Rock Machine, byl téměř vždy lépe vybaven než ostatní. Pokud všichni měli XT, on se pyšnil alespoň něčím od XTR a skoro vždy dražší vidlicí Marzocchi při podobné ceně prodejní. To je přinejmenším nelogické. Domnívám se, že nákladové položky i pořizovací ceny většiny výrobců jsou procentuálně stejné. Sporting Style nemohl mít lepší podmínky, než ti, co vyprodukují třikrát nebo dvacetkrát více kol. Minimalizována tedy mohla být jedině marže. Rock Machine chtěl jet rychle, rychle chtěl být první a nedbal na to, na jak dlouhou trať vyrazil. Založil nákladný sjezdový tým, sponzoroval závody, pořádal předváděčky na zámku. Finanční rezervy nemohly být velké a tak jakýkoliv výkyv na straně návratu financí z oběhu, který by možná jiná firma ustála, pro Sporting Style znamenal průšvih. Domnívám, se že každý, kdo této firmě nějaký den dlužil nebo neodebral objednané zboží, podepsal se na současném stavu. Rock Machine měl dobrá kola a působivou image, byla by ho škoda. Vše je zatím otevřeno.”
HEAVY TOOLS
Osud této rakouské značky by mohl být umístěn pod čarou. Zahraničních značek s podobným osudem tu bylo více. Heavy Tools je ale nejlepší příklad za všechny. V bikových pohárech vyhrával Pohár konstruktérů, obchodníci se o jeho kola rvali, vypadaly opravdu dobře. Miroslav Polesný, který sem Heavy Tools přivedl, však měl jinou představu o svém životě, než se nechat zatáhnout do světa peněz a faktur. Chyběly mu hodiny strávené v horolezecké stěně, na kole nebo na snowboardu. Jeho rozhodnutí vystoupit z toho kolotoče nahrály dvě věci. Předně účetní jeho firmy odváděla špatně DPH, vždy o měsíc později, tedy vyměřená pokuta, nasčítaná měsíčně po malých částkách, od finančního úřadu dosáhla výše až dvou milionů. V Rakousku se navíc rozešli majitelé a zakladatelé Heavy Toolsu, vznikla značka HiTech a ani jedna firma nefungovala jako doposud. Miroslav Polesný z kolotoče vystoupil, dnes se zabývá rehabilitací, především alternativními technikami a zdá se být spokojen.
Jedna kapitola jeho života se uzavřela. Jako u lidí je tomu i u institucí, firem, projektů. Teprve, když jedno skončí, může vzniknout něco nového…
Martin Raufer
Foto: archiv Velo