Na velikosti totiž v tomto případě skutečně nezáleží a do značné míry ji nelze ovlivnit. Jestli se vám nedaří vytvarovat nohy snů, pak si musíte předně stěžovat u svých rodičů. Je to především otázka genetiky, jak vaše nohy vyhlížejí. Spojitost mezi vzhledem dolních končetin a cyklistovou výkonností je totiž minimální.
Přeceňování vzhledu
Nadupaná lýtka jsou přesto pro mnoho nadšenců měřítkem cyklistické vyspělosti, přitom velikost lýtkového svalstva je determinována geneticky. Ale nezoufejte, kolosální lýtka mají pramalý vliv na kvalitu otáčení pedály. Fungují pouze jako přenosový kabel transportující sílu stehenního a hýžďového svalstva. Ani mezi dráhaři (konkrétně sprintery či kilometráři) nejsou závodníci s tenkými lýtky výjimkou, nehledě na menší, tedy příznivý odpor vzduchu.
Jestliže hovoříme o “ideálních cyklistických nohách”, pokud taková kategorie vůbec existuje, cílem je dosáhnout co nejnižšího podílu tělesného tuku a zároveň budovat svalovou hmotu. Jak se přiblížit ideálu? Je na to jednoduchý recept: více kilometrů, netučná strava a vhodné geny. Posilování je také určitě způsob, jak si vyléčit lýtkové komplexy, ale ani hodiny strávené v posilovně mnoho nezmůžou.
Při návštěvě Tour de France jsme se poohlédli po hvězdách. Nehledali jsme je však v oblacích, ale na zemi a všímali si jejich nohou. Prokázalo se, že zdaleka neplatí: čím masivnější lýtka, tím lepší závodník. Kupodivu se ani stoprocentně nepotvrdila předpokládaná teorie o mohutných antických sloupech stehen sprinterů a hubených tyčkách vrchařů. A jaké nohy má pak mít skvělý časovkář, prvotřídní vrchař a solidní sprinter (např. Armstrong) v jedné osobě? Hubené, silné, střední?
Rychlá a pomalá vlákna
Mnohem více než na velikosti a dokonalém vzhledu svalstva nohou záleží na zastoupení typu svalových vláken. Není to poprvé, co se v našem časopise objevuje zmínka o tzv. pomalých (červených) a rychlých (bílých) vláknech respektive o pomalu či rychle se stahujících vláknech (viz. Klinika – Velo 4/99). Obecně platí, že pomalá jsou důležitá pro vytrvalost, zatímco rychlá umožňují vysokou frekvenci stahů, ale rychleji se unaví. S určitostí tak lze tvrdit, že jedinci s převažujícím zastoupením pomalých vláken se nebudou řadit mezi sprintery a naopak cyklisté s rychlými vlákny v dlouhých závodech velkou díru do světa neudělají.
Chcete se alespoň rámcově dozvědět, jaká vlákna ve vašem svalstvu převažují? Pokud zrovna nehodláte podstoupit poměrně nákladnou a také bolestivou svalovou biopsii (i když ta je pochopitelně nejpřesnější), můžete se vpichům jehel vyhnout. Postačí skok do výšky z místa, který určí převažující podíl červených nebo bílých vláken. Určitou hranicí je výška 60 cm. Kdo nevyskočí nad ní, může si být jist, že má spíše nohy vytrvalce. Špičkoví sprinteři dokáží vyskočit z místa až na značku 75 cm a někteří basketbalisté disponují metrovým i vyšším výskokem. Pro zajímavost, nyní obdivovaný Lance Armstrong dokáže vyskočit do výšky “pouhých” 43 cm, v jeho nohách tedy pomalá vlákna jednoznačně vítězí. Není to však v jeho případě jen obyčejná vytrvalost, ale rychlostní vytrvalost. Svědčí o tom fakt, že dokázal vítězit na Tour jak v dlouhých časovkách přes 50 km, tedy více než hodinu vytrvalostní jízdy s vysokou intenzitou, ale i v úvodním osmikilometrovém prologu, což byla spíš záležitost pro dráhaře-stíhače.
Jak provádět samotný test? Důležité je rozcvičení, chrání se tak úpony a šlachy, především Achillovky. S oběma chodidly pevně na podložce maximálně vzpažte ruce a označte místo, kam dosáhnete. Pak se pouze s jedním vykročením vpřed odražte a vyskočte z místa co nejvýš. Místo dohmatu opět označte. Rozdíl mezi oběma značkami činí váš vertikální výskok.
P.S. Je jedno, jestli jste právě zjistili, že z vás nebude Cipollini nebo Pantani, pomůže vám to jen odhalit tajemství vašich nohou a lépe pochopit, kde se skrývají vaše možnosti a osobní limity.
(kh)
Foto: Jan Hrbáček