Že si musíme chránit zrak a že při jízdě na kole je ohrožen různými poletujícími předměty, deštěm, větrem, chladem i slunečními paprsky, o tom zřejmě nikdo nepochybuje. Pro lidi s vadou zraku, a takový je u nás každý pátý občan, je to potřeba ještě naléhavější. Ono totiž jezdit v silničním provozu poloslepý hraničí s šílenstvím a přehlédnuté terénní nerovnosti v lese také mohou skončit tragicky.
Vadou zraku postižený cyklista má v podstatě dvě základní možnosti řešení: buď zvolit sportovní brýle s vloženými obroučkami pro dioptrická skla nebo sáhnout po kontaktních čočkách v kombinaci s klasickými ochrannými brýlemi. Pak jsou tu ještě dvě méně obvyklá řešení. Že si totiž ponechá pouze obyčejné dioptrické brýle nebo svou vadu řeší zásadním způsobem – využitím tzv. refrakční chirurgie, nebo-li operací pomoc laseru, která je dnes nejmodernějším, ale současně poměrně drahým východiskem (zákrok stojí kolem 16 000 korun a jako nadstandardní není hrazen ze zdravotního pojištění) a vždy s určitým rizikem.
Ani odborníci se neshodují v tom, zda se přiklonit k dioptrickým brýlím či kontaktním čočkám. Obecně převládá názor, že univerzální řešení této otázky neexistuje, ačkoli pro sportovní užití se přímo nabízí aplikace kontaktních čoček v kombinaci s ochrannými brýlemi.
OVĚŘENÁ KLASIKA A ZÁBRANY
Zastavme se nejdříve detailněji u brýlí. Prakticky všichni přední výrobci dnes nabízejí obroučky pro umístění dioptrických skel. Jejich obliba je dána především psychologickými zábranami vůči kontaktním čočkám. Brýle jsou konzervativním řešením, někdy však i opodstatněným, protože ne každá vada zraku snese čočky a ne každý jedinec je natolik zručný, aby si dokázal tyto drobné půlměsíčky správně nasadit. A co zřejmě vůbec nejvíc převažuje jazýčky vah na stranu brýlí, je prostý fakt, že kontaktní čočky zůstanou vždy cizím předmětem v oku. Vždyť rohovka, na níž čočka doléhá, patří k nejcitlivějším tkáním v lidském těle.
Na druhou stranu i sebedokonalejší brýle vždy omezují zorné pole, zamlžují se, při dešti také nedokáží s čočkami soupeřit. S některými očními vadami si brýle rovněž neporadí, jedná se například o větší rozdíl dioptrií mezi pravým a levým okem. Nevýhody sportovních brýlí, u nichž je základní rámeček kombinován s obroučkami pro dioptrická skla, jsou očividné. Dvojité zorníky tvoří na nosníku již příliš mnoho materiálu, spolu s mohutnějším zakřivením ještě více deformují obraz, zorné pole je zúžené a navíc se vnitřní obroučky nepříjemně opírají o tvář a často se natolik přibližují víčkům, že se o skla otírají řasy, což nepřidává na komfortu vidění.
Pokud se přece jen z nejrůznějších důvodů rozhodnete pro kombinované brýle, každý optik vám podrobně sdělí varianty výběru skel. Obecně platí, že skleněné (silikátové) brýlové čočky jsou sice levnější, ale také těžší a křehčí, zatímco plastová skla svou vyšší cenu (řádově 2-3x) vyvažují nízkou hmotností a jsou prakticky nerozbitná, ačkoli zároveň náchylnější k oděru. Vhodně lze využít za příplatek i antireflexních vrstev, samozabarvovacích skel apod.
ČOČKA O NĚCO DÁL
“Primárně ke sportování doporučuji kontaktní čočky, snad jen kromě plavání, kde by mohlo dojít k jejich vyplavení,” tvrdí MUDr. Imran Zangi, vedoucí lékař centra péče o zrak Ústavu lékařské kosmetiky v Praze. “Pro sport je důležité, že neomezují prostorové vidění a riziko poranění oka je prakticky nulové. Zdravotní důvody pro to, aby člověk nemohl čočky nosit, jsou spíše výjimečné. Jednak mohou vyvolávat alergie nebo jednoduše dotyční nemají v jejich nošení důvěru, nejsou schopni si je nasadit nebo jim nebývají lékařem doporučeny. Ještě donedávna se tak stávalo například při vysokém astigmatismu, ale nyní už existují takové čočky, které dokáží i tuto vadu korigovat.”
Nikde není psáno, že jedinci s despektem nemohou kontaktní čočky vyzkoušet a buď se k brýlím vrátit nebo oba prostředky kombinovat. Když už se tedy rozhodnete navštívit očního lékaře či specialistu kontaktologa, měli byste vědět, z čeho lze vybírat.
Kontaktní čočky byly známy již v minulém století, tehdy ještě skleněné. Po válce se objevily celuloidové. S nimi hrál hokej bývalý československý reprezentant Jaroslav Drobný, zároveň vynikající tenista, vítěz Wimbledonu, ale na kurt s čočkami nechodil. “To je také odpověď, proč někomu na různé činnosti čočky mohou i nemusí vyhovovat,” vysvětluje MUDr. Karel Blažek z očního oddělení pražského DTC. “Při tenisu nemusel mít správný odhad vzdálenosti, ale obecně platí, že kontaktní čočky dokonale kopírují zorné pole.”
Již v úvodu byla řeč o tom, že čočka je vždy cizím předmětem v oku. Cílem je dosáhnout co nejmenšího mechanického tlaku. Vývoj materiálů na výrobu čoček ohromně pokročil, ale z drtivé většiny vychází z českého vynálezu akademika Wichterleho. Jedná se o tzv. měkké čočky (vyrábějí se i tvrdé, ale ty jsou dosti nákladné a určené jen pro některé typy očních vad), konkrétně gelové, vedle nichž se uplatňují i silikonové, které se však u nás prakticky nepoužívají. “Původní gelové čočky obsahovaly zhruba 38 procent vody, současné výrobní možnosti dokáží podíl vody zvýšit až na 80 procent, ovšem ukázalo se to jako nežádoucí kvůli jejich náchylnosti k roztržení. Současným standardem je asi 55 procent obsahu vody,” upřesňuje MUDr. Blažek.
Ačkoli nabídka na našem trhu kontaktních čoček domácí i zahraniční provenience je bohatá, počet lidí používajících čočky zůstává omezený. Zatímco zhruba 20 % obyvatelstva má nějakou refrakční vadu (krátkozrakost, dalekozrakost, astigmatismus), kontaktní čočky nosí sotva jedno procento z nich ve srovnání s deseti procenty v USA či ve vyspělých evropských zemích. Podílí se na tom i špatná informovanost a z ní vyplývající zábrany.
RÁNO NASADIT, VEČER VYHODIT
Kontaktní čočky lze rozdělit podle délky používání na jednodenní, čtrnáctidenní, měsíční, ale například také dvouroční. Určité zdravotní riziko vždy stoupá s dlouhodobým používáním, především nebezpečí infekce. Proto je tak velký důraz kladen na péči o čočky, jejich čištění. “Pokud hovoříme o měsíčních čočkách, neznamená to, že se nesundají celý měsíc,” zdůrazňuje MUDr. Blažek. “Většinou se čočky na noc sundávají a ukládají do speciálního roztoku. Současným trendem jsou čočky s omezenou dobou používání – jednodenní, které nevyžadují žádnou údržbu. Ráno se nasadí a večer zahodí. Jejich nevýhodou je vyšší cena, proto se v našich podmínkách spíše uplatní čočky s pravidelnou výměnou, především měsíční.”
Série 30 párů jednodenních čoček stojí 1600-1800 korun. Když si však uvědomíme, že rekreační cyklista může používat v běžném životě brýle a pouze o víkendech při vyjížďkách jednodenní čočky, pořizovací náklady se dostávají do jiného světla. Tím spíš, že aplikovatelnost těchto čoček je celý rok. K této nepřehlédnutelné výhodě spojené s úsporou času a prostředků na čištění se přiklání MUDr. Imran Zangi: “Cyklista s sebou nemusí nosit pouzdro a starat se o údržbu. Materiálově jsou čočky stejné, pouze tenčí a nejsou tedy vhodné k delšímu uskladňování. Dlouhodobější čočky bych vůbec nedoporučoval pro jejich menší komfort hygieny.”
Pro srovnání, šest párů čtrnáctidenních čoček (tedy na tři měsíce) stojí kolem 1600 korun, šest párů měsíčních čoček (na půl roku) přijde na 2100-2500 korun a pár ročních čoček (lze je nosit i několik dní bez výměny, jsou však náročnější na ošetření a více se vydá za ochranné prostředky) zhruba na 3000-3500 Kč. Výše ceny záleží na výrobci a aplikátorovi.
OBRÝLENÍ ŠAMPIÓNI
Ani z praxe profesionálních cyklistů nelze určit univerzální návod. Na světových mountainbikových svazích se objevuje například francouzský sjezdař Alexander Balaud s klasickými obroučkami a dioptrickými skly schovanými pod motokrosovými brýlemi. Náš přední downhiller Vlastimil Tlašek zase tvrdí, že mu čočky nevyhovovaly, protože na brýlích používá dosti silné cylindry a měl potíže s dvojím obrazem.
I mezi silničáři je to různé. Petr Herman, nyní závodící v Rakousku, dlouho používal sportovní brýle kombinované s dioptrickými obroučkami, později přešel na kontaktní čočky. Podobně lze spatřit našeho silničáře číslo jedna Jána Svoradu v civilu s brýlemi, zatímco v tréninku a na závodech používá čočky. Bez kombinovaných brýlí si dnes nelze představit Alexe Zülleho. K němu se váže jedna perlička. Švýcarova vada zraku je natolik silná, že jeho brýle připomínají dětsky hanlivě nazývané “jogurtovky”. Za deště či mlhy má Zülle natolik výrazné potíže s viděním, že bývá často obětí pádů, jak se mu nedávno přihodilo při italském Giru či před dvěmi lety na Tour.
Text: Kamil Hofman
Foto: Velo