Cykloexot na Lefkadě

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2016-09-06T20:02:30 --><p><strong>„Takového exota jsme tady ještě neměli," pravil mladík v půjčovně kol v Nidri na řeckém ostrově Lefkada. Byla půlka července, čtyřicet stupňů ve stínu, od moře vál horký a vlhký vítr a já měl za sebou v průběhu tří dnů celkem přes dvě stovky kilometrů na vypůjčeném kole, přes hory a údolí tohoto romantického ostrova s pronikavou vůní tymiánu. Dovolte, abych se s vámi podělil o některé zážitky a především praktické zkušenosti s cykloturistikou na Lefkadě.</strong></p>

Nesnáším vedro
Jak to všechno začalo? Přáním mé ženy podívat se s celou rodinou v létě na některý řecký ostrov, o čemž už dlouho snila. Já, který nesnáším vedro, slanou mořskou vodu a nenávidím létání, jsem nakonec kývnul na ostrov Lefkada v červenci 2015. Kvůli dětem. Ale i možná kvůli sobě. Ne nadarmo se říká, že člověk ať chce nebo nechce, se v životě musí vyrovnat s tím, co nemá rád. Ale jinak mne asi nejvíc zaujala možnost půjčit si na ostrově kolo a procestovat jej za pár eur po svých. S kolem jsem se snad narodil a tohle byla výzva – příkrá stoupání z nuly (moře) na tisíc a zase zpátky, horské vesnice a prudké sjezdy dolů k moři.

Půjčovny v Nidri


To vedro je opravdu neúnosné. Po třech dnech strávených ve stínu palmy a třech nocích na balkoně s neuvěřitelně agresivními komáry se vydávám hledat půjčovnu kol s rozhodnutím vydat se brzy ráno do hor, kde snad bude o něco chladněji. V první půjčovně mne bezzubý stařík napůl řecky a napůl anglicky přesvědčuje, že jeho kola jsou nejlepší, ale při pohledu na pár otlučených rámů ověšených podivným příslušenstvím raději mizím. To horská kola v další půjčovně mají jiný šmrnc. „Počkej, zavolám bratra, doveze ti z naší druhé půjčovny ještě lepší kolo," poznává ve mne znalce mladík z půjčovny na okraji letoviska Nidri. A skutečně do pár minut se k nám řítí, divoce kličkuje na kole mezi turisty, druhé kolo pak veze vedle sebe. Značka „no name", přehazovačka nižší střední třídy, ale kotoučové brzdy a uzamykatelná vidlice, navíc kolo vypadá fakt jako nové – beru! V mailové komunikaci mi předtím delegátka zjišťovala, že městská kola v Nidri se půjčují za šest a horská za sedm eur. Za tenhle skvost po mně ale chtěli pouhých pět eur, takže ani nesmlouvám. Vytahuji občanku, ale kluci mne brzdí, že nic takového po mně nechtějí. Jen název hotelu, kde bydlíme. „Chtěl bych ale vyjet před svítáním, je možné si kolo půjčit už teď večer?" ptám se. „Žádný problém, půjčovné je na čtyřiadvacet hodin," říkají mladíci, a kam se prý chystám. „Do Porto Katsiki?" smějí se hlasitě a mají na mysli přístav a pláže na jihu ostrova. Když jim druhý den večer ukazuji fotky v mobilu, spadne jim čelist proklatě nízko.

Na kafe do hor


Vyrážím kolem páté, vzduch je tak akorát teplý, město spí. V centru Nidri odbočuji směrem do hor, k vesničkám Rachi a Vafkeri. Stoupání do nekonečných serpentin začíná hned za letoviskem, ale užívám si ten klid na silnici, kde kromě tisíců poskakujících kobylek nepotkám ani živáčka. Nějakých tři sta metrů nad mořem mám Nidri pod sebou jako na dlani, včetně množství malých ostrůvků v moři, které je obklopují. Z Rachi se můžete případně vydat k vodopádům, kde se údajně koupala i Jacqueline Kennedyová, žena bývalého amerického prezidenta a později řeckého miliardáře Aristotela Onassise, jehož tragický příběh se psal a taky skončil na jeho nedalekém soukromém ostrově Scorpion. Ale nač vlastnit ostrovy, drahé vily a soukromá letadla, není nad svobodu, kterou si právě užívám na vypůjčeném kole za pět eur. Cesta stoupá do oblak, začíná svítat. Je čas na snídani ‒ müssli tyčinku a ranní kávu uprostřed hor. Ve vesničce Englouvi právě vyzvánějí zvony k ranní bohoslužbě, ze všech stran se scházejí místní, převážně důchodci. Vrásčitá stařenka v kavárně na návsi má kupodivu otevřeno a uvaří mi poctivého „turka", kterého jsem si řecky objednal. Je zvláštní, že turecké kafe se tady řekne kafés elliníkos, což v překladu znamená řecké kafe, takže jak je to tedy s tím turkem? Stará Řekyně mi ještě doplní vodu do cyklolahve a na terasu mi donese talířek s křupavými tyčinkami. Když se ptám, co za to, mávne rukou a usměje se na mne svými bezzubými ústy. Samozřejmě vytáhnu pár drobných a doslova jí je vnutím. Pak zavře kavárnu a spěchá do kostela. Já si nad douškem poctivé kávy vychutnávám ráno na Lefkadě. V nejvýše položené vesnici na ostrově s nadmořskou výškou 736 metrů nad mořem. V Englouvi se pěstuje nejkvalitnější čočka žádaná nejen v celém Řecku, ale prý i ve světě. Nad vesnicí, u kostelíka v Agios Donatos, se v srpnu konají velmi vyhledávané slavnosti čočky. O kousek dál a výš najdete horský kostelík Profitis Ilias, odkud je překrásný výhled téměř na celý ostrov, ale to už jste ve výšce 1037 metrů nad mořem, které odsud krásně uvidíte… Nejvyšší vrchol na ostrově, kam dojedete na kole, je taky pár kilometrů odsud, Mnimati leží ve výšce 1157 m n. m. Překoná jej už jedině Stavrota s vrcholem ve výšce 1182 metry, ale tam se dostanete jen pěšky.

Ostrov s vůní tymiánu


Vracím se k Agios Donatos, kde mne překvapí množství studní, vyhloubených v této nadmořské výšce, dokonce s nádobou naplněnou pitnou vodou, zřejmě pro poutníky, jako jsem já. Když se o studních, obřích radarech nahoře a mém cykloputování ostrovem zmíním další den delegátce naší cestovky v Nidri, nechápavě se na mě podívá: „Vy jste byl až na vojenské základně?" Inu…
Právě tam v horách jsem si vzpomněl na její slova, až pojedeme ostrovem, abychom nechali okénka auta otevřená (cha cha, na kole otvírat nemusím) a nadýchali se těch vůní, kterými Lefkada opravdu překypuje. A tou nejvýraznější je vůně tymiánu. V hlavě mi zní píseň od Žalmana: „Je to věc, když pro nás voní z hor divokej tymián." Ta omamná divoká vůně mne provází úzkými silničkami mezi chudými a naprosto suchými políčky, kde se nějaký stařík se svými dvěma dospělými syny snaží dostat do auta hromádky sena, v další vesnici zase žena okopává malé záhony zeleniny. A já si uvědomuju, že právě tady v horách je to pravá Lefkada, ta původní. Ne ty pláže a taverny a tisíce suvenýrů pro turisty, kteří sice ostrovany slušně živí, ale jestli chcete zažít pravé Řecko, jeďte do hor, do těch nejmenších vesnic, podejte si ruku s místními, vypijte s nimi kávu nebo sklenku ouza a vychutnejte si ten bohem milovaný kraj.

Celý článek najdete v tištěné verzi nebo na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

 

text a foto Petr Hynek

Menu