Ano, jde o poněkud specifickou formu cykloturistiky, máte vyznačenou trať, číslo na řídítkách a někdo vám měří čas a určuje pořadí v cíli. Tak to je. Ruku v ruce s tím ale jdou i výsledky ankety našeho časopisu, které praví, že přes 30 % cykloturistů jezdí nějaké marathony typu Kolo pro život. Jde o formu. Závod je jen forma. To, jak si jej užijete, jak jej pojmete, je obsah – a ten může být vyloženě cykloturistický. Pohoda, poznávání, zážitek, cesta.
Pojmy trochu mlží výsledky našich bikerů druhého až třetího výkonnostního sledu, kteří některé takové akce vyhrávají. Jsou na domácím písečku slavní a sponzorsky podporvaní tak trochu zadarmo, protože stovky cyklistů za první pětkou až desítkou ambiciózních výsledkové ambice nemají a etapy si užívají. Pro doplnění je ještě třeba dodat, že je i pár etapáků, které považují za přípravné největší bikové hvězdy, a ty je také vyhrávají (například únorové etapy v Andalusii).
Závodit a pak cestovat 
Já jsem jel kdysi Trans Germany, loni v červnu British Columbia Bike Race v Kanadě a v září Epic Israel. Na konci ledna jsem se vrátil z Chile, z akce příznačně nazvané Trans Andes Challenge – přjezd And. Každý pořadatel nabízí ke startovnému dovolenkový program – výlety, průvodce, poznávací a pobytový porogram po skončení závodu. A dobře polovina účastníků počítá s tím, že se v zemi, do které přijeli za závodem, zdrží další týden až dva a pozná ji detailněji. Je hodně těch, kteří takto tráví dovolenou už roky a mají na svém kontě etapové závody v Mongolsku, Nepálu, Ománu, Jižní Africe, Kolumbii. Organizace závodů je všude skoro stejná, zabezpečení kompletní a startovné hodně vysoké (často přes 2000 USD). Spí se ve stanovém městečku, které staví pořadatel, věci jsou uložené v typizovaných taškách s čísly, které pořadatel převáží z místa na místo, pokud etepa vede z jednoho místa do druhého. Často jsou na pořadu i přesuny autobusy nebo trajekty. Samozřejmostí je strava v plném rozsahu, včetně občerstvovacíh zón na trati. V Izraeli jsme bydleli i jedli v kibucu a nepřesouvali se, v Kanadě se bydlelo ve stanech, ale jedlo v jídelnách, v Chile se vše odehrávalo v přírodě. Startujících bylo vždy mezi třemi a šesti stovkami, přesto nebyl problém mít dost prostoru a soukromí v zázemí i na trati. Na kole jsem trávil kolem šesti hodin denně, většinou sám. A tak trochu jsem záviděl těm, kdo se o zážitky mohli podělit se skupinou přátel.
Přes Andy 
Dějištěm Trans Andech Challenge 2015 bylo území v horách asi 850 km jižně od hlavního města Santiago de Chile. Cesta, i se čtyřhodinovým transportem z letiště ve městečku Temuco do hor, trvala 34 hodin. Hory tu nejsou tak vysoké jako na severu této extrémně dlouhé země, špičaté zasněžené bradavice sopek v okolí dosahují sotva do výše 3000 metrů, my se pohybovali v rozmezí jen 500 až 1500 metrů nad mořem. Ještě v sedmdesátých letech minulého století tu ale sopka Villarica zabíjela. Počasí bylo překrásně slunečné a stabilní (loni to tu skoro celé propršelo) a vedro osvěžované vlahým vánkem, tedy snesitelné. Na konci ledna tu vrcholí léto. První dny byl kemp vždy zcela mimo civilizaci, až na poslední dvě etapy jsme jej rozbili u Pucónu, turistického centra s nabídkou řady sportovních aktivit (rafting, lyžování, výstup na ledovec, vodní aktivity na obrovském jezeře). Příroda je tu nesmírně vlídná. Prakticky tu nežijí žádní velcí predátoři, neobtěžuje žádný hmyz a vlídnost cítíte i ze strany mimořádně skromně žijících místních obyvatel. Původními obyvateli této části Patagonie jsou Mapučové, jichž je dodnes na celém jihoamerickém kontinetu počítáno do milionu. Byl to velmi hrdý a bojovný kmen, který nebyl nikdy poražen. Na jeho kontě je i zajmutí a popravení španělského velitele dobyvatelů Pedro de Valdivii. Dlouhá léta si Mapučové udržovali politickou nezávislost na Chile a ještě ve třicátých letech dvacátého století se bouřili, povstání však bylo, jak jinak, potlačeno. K mým silným zážitkům patřilo, jak ohromně široké společenství lidí, z tolika zemí a z tak velké části planety, mluví španělsky. A nedělají mezi sebou velké rozdíly – Ekvádorci, Argentinci, Peruánci, Chilané, Kostaričané, Kolumbijci, Mexičané a k tomu Brazilci, kteří španělštině většinou rozumí také. Jak maličký je ten náš píseček, kde běhěm dvou hodin jízdy téměř jakýmkoliv směrem narazíme na zemi, jejímž obyvatelům nerozumíme, pokud jsme nedávali ve škole pozor a pilně se neučili slovíčka. Zajímavé srovnání!
text Martin Raufer
foto archiv Trans Andes Challenge