Algarve – Poježdění na konci světa

Musím předeslat, že během novinářské cesty o nás bývá perfektně postaráno a je snahou místní agentury, abychom v co nejkratším čase viděli a zažili co nejvíc a mohli jsme pak o regionu fundovaně informovat doma. Proto nečekejte cestopis – neprokřižovali jsme Algarve skrz naskrz, ani jsme nežadonili u domorodců o kousek chlebové kůrky, ale protože mé nároky na to, poznat opravdu co nejvíc, byly skutečně maximalistické (když už se někam vydávám za prací a věnuji tomu svůj čas), byl náš program doslova nabitý. Mohu si tedy za svými poznatky a postřehy stát. Sečteno, podtrženo – Algarve je překrásné a jako dělané pro jízdu na kole všeho druhu.
Zprvu jsem nevěděl, zda zde zažiju mountainbikový adrenalin, překonávání horských pasů jako na Tour nebo lenivé popojíždění po pobřeží, a tak jsem také nevěděl, do kterého z našich cyklistických časopisů bude reportáž nejvhodnější. Nakonec jsem se rozhodl pro Cykloturistiku z jediného důvodu – bylo tu totiž úplně vše.

Na nejvyšší bod
Při sbírání informací jsem se dověděl nejen to, že Algarve má asi půl milionu obyvatel, ale také, že z jeho nejvyšší hory Foia (902 metrů) vede více než desetikilometrová sjezdová trať. Takové u nás nemáme, a tak jsem, koketuje s reportáží pro Velo, trval na tom, že ji musíme dát. Zástupci agentury MegaSport mě vyzvedli brzo ráno před hotelem v Lagosu, transfer autem jsem odmítl, a tak jsme s Joaem vyrazili po svých za silničním dobrodružstvím – vzdálenost 50 km, převýšení přesně 900 metrů. Prvních pět kilometrů bylo klasicky městských – sem tam kruháč nebo křižovatka, ale protože bylo ráno, Portugalci velkou aktivitou nehýřili, a dalo se to zvládnout. Za městem se provoz uklidnil, a i když jsme nejeli nejkratší cestou a vybírali jsme silnice hodně opuštěné, jejich kvalita nebyla vůbec zlá. Po dvou hodinách jsem dospěl k přesvědčení, že by se tu směle mohla konat jarní soustředění cyklistických týmů. Počasí je tu stálé, teplota relativně vysoká, provoz minimální a silnice vynikající. Výhledy do kraje s horizontem Atlantského oceánu patří k tomu nejhezčímu, co mě kdy na kole potkalo.

Závodník Joao
Stoupali jsme a Joao neustále mluvil. Bylo mu přes 55 let, hubený, šlachovitý, veselý. Kdysi utekl ženě, podle svých slov „s prsatou sexbombou" a procestoval s ní celý svět. S ní začal také jezdit na kole. Když ho nechala být, vrátil se k ženě a dětem a rodina ho přijala zpátky. Kolo už mu zůstalo, zhubnul 20 kilo, cítí se lépe než před dvaceti roky. Kdysi pracoval pro telefonního operátora, ale už třetím rokem je bez práce, jako hodně jeho vrstevníků, a bohužel i mnohem mladších lidí v Portugalsku. Protože se na cestách naučil slušně anglicky, pomáhá cestovní agentuře průvodcovat na kole. Zadarmo. „Dostanu se mezi lidi, kteří se přijeli bavit a užívat si. Jde z nich radost a pozitivní energie a to mi v zemi, která je zmítaná krizí a nezaměstnaností a hodně lidí tu propadá depresi, nabíjí. Jsem s lidmi, kteří navštíví Algarve a jezdím na kole rád," říká Joao. Mně tedy připadá, že se smějí všichni Portugalci, slyšel jsem o ekonomických potížích země, ale na jednání a tvářích lidí to moc znát není. Kdysi jsem dokonce slyšel názor, že Češi a Portugalci jsou si mentalitou nejbližší dva národy v Evropě, což je důsledkem přibližně stejné velikosti země a přibližně stejné hustoty osídlení. Já bych nesouhlasil. Cítím tu ten přesah do slavné minulosti, někdejší koloniální velikost, dobyvatelskou sílu a nakonec nadhled ze ztráty toho všeho. A v tom koneckonců možná určitá podobnost je – oni jsou stejně jako my v něčem salámisti – hlavně klídek a pohodička.
Joao se chlubí, že od ženy dostal k pětapadesátinám dárek – startovní číslo na čtyřiadvacetihodinovku – „Sbal se, zítra startuješ," řekla mu ta jeho svatá žena. Nikdy nejel žádný závod, nevěděl, jak na to, ale když se v pelotonu závodníků začalo říkat „Ten dědek jede už sedmnáct hodin a ještě ani jednou nezastavil", spustilo to paniku. Nakonec dojel druhý a se mnou se tak trochu připravoval na dalších 24 hodin v sedle. Není tedy divu, že jsme nahoře byli dřív než náš motorizovaný doprovod, a tak jsme si dlouho slastně vychutnávali výhled do kraje a kávu.

Via Algarviana
Následující den je čistokrevnou prezentací Via Algarviana, cesty, která protíná celé Algarve od východu k západu v délce přes 300 kilometrů a my už jí včera tak trochu „ukousli hlavu". Začíná v Alcoutimu u Španělska a končí na mysu Svatého Vincenta u Atlantiku. Důsledně se vyhýbá civilizaci, překonává hory, navazuje na transevropské stezky E4 a E9. Mělo by být možné ji nadělit na třicetikilometrové úseky, kde se lze jak občerstvit nebo ubytovat, tak pouze informovat. Desetidenní putování za odpoledním sluncem by mělo být zvládnutelné skoro pro každého, terén není extrémně náročný, rozhodně není zrádný. Trnů a kamení není tolik, aby vám měly jízdu znepříjemňovat časté defekty.
Cesty jsou hodně široké. Jsou to takzvané fireroads, cesty, které byly zbudovány pro obslužnost území v případě požárů, a díky tomu jsou dokonale pospojované. Nestane se vám tu tedy to, co v mnoha jiných částech Evropy – že byste dojeli někam na konec, nejčastěji k vjezdu do soukromého objektu. Ne – požární cesty v algarvských horách vždycky vedou „někam". Požáry totiž tento kraj velmi trápí a jejich stopy jsou často vidět na ohořelé vegetaci, která se s tím ale obdivuhodně dobře vyrovnává. Druhým nebezpečím tohoto kraje je eukalyptus, rychle rostoucí a pohříchu rychle se množící strom, přivlečený sem z Austrálie. Množí se tak rychle, že vytěsňujě původní vegetaci, snadno šíří oheň a hlavně strhává pro sebe veškerou vláhu v už tak vyprahlé krajině. Jako turista musím říci, že eukalyptový les vypadá notně exoticky, překrásně voní a vůbec – je fajn… Jen na silnici rozježděné listy mohou vyvořit černý povlak, který hodně klouže.
Přiznávám, že netuším, kudy přesně jsme ten den jeli, ale tuším, že to bylo z Vila Real de Santo António do Vilamoury. Vyvezli nás auty, vysadili a večer na nás zase čekali na smluveném místě, které jsme dvakrát posunuli ještě o kus dál. Tolik nás to bavilo a tolik se nám jízda líbila. Spojili jsme asi tři z etap zhruba uprostřed celé Via Algarviany a nakousli to nejbarvitější z celých 300 kilometrů. Byl tu totiž i úsek hodně těžký, kde jsme se nestyděli jít chvíli pěšky, dlouhý sjezd s výhledy do dálky do horského údolí, klikatící se stezka na hraně kopce vlevo a s korkovníkovými plantážemi na náhorní planině vpravo. Projížděli jsme vesničkami, v nichž se zastavil čas, míjeli jsme opuštěná osamocená sakrální stavení

Celý článek najdete v tištěné verzi časopisu Cykloturistika a na www.alza.cz či www.floowie.com/cs/vpress/publikace

text a foto Martin Raufer