Neplánovat – to je čistá svoboda

Jaký byl tvůj impulz vydat se na tuto cestu? Studoval jsem pět let obor mechatronika. Každý rok tohoto studia jsem odjel tak na šest týdnů na nějakou cestu – do Maroka, Indie, na Island nebo do Norska. Takže jsem měl solidně vyzkoušené kolo i vybavení. Po studiu jsem plánoval nějakou větší cestu. Nakonec jsem se domluvil se třemi kamarády a vyrazili jsme na Pamír do Tádžikistánu. Motivací pro ukončení mé diplomové práce byla právě tato cesta. Měli jsme jen jednosměrnou letenku a vízum do Číny. A když se naše ježdění po Tádžikistánu chýlilo ke konci, pálilo mě v pase to čínské vízum a nakonec jsem si řekl, že když už jsem jednou jen kousek od té velké země, že se tam podívám. Zavolal jsem domů našim, že si to ještě trošku prodloužím. Domů jsem pak volal ještě několikrát a najednou se stal mým domovem celý svět. Jsem spontánní člověk. Neměl jsem žádné závazky. Měl jsem trochu našetřených peněz, dobré vybavení a čas, a tak jsem cestoval.

Měl jsi alespoň hrubou představu o tom, které země chceš procestovat? Opravdu jen hrubou. Byl jsem v Asii, takže jsem začal Asií, nejprve jsem objel východ a pak jih. Dál jsem se chtěl přemístit do Mexika. Jenže jsem se podíval na mapu a zjistil jsem, že z Asie je to kratší letět přes Afriku. Takže jsem si koupil letenku do Kapského Města a tady sedl na kolo a vyrazil na sever do Lesotha, kde se mi moc líbilo. Je to vysoko, tudíž žádní moskyti a jen zajímaví lidé. Pak jsem pokračoval směrem do Konga. Byla to moje nejlepší zkratka v životě, na kterou jsem se kdy vydal. Nikdy jsem nic neplánoval, jen jsem se zeptal lidí, kde je krásně, a tam jsem jel. Neměl jsem žádnou mapu, žádného průvodce typu Lonely Planet.

Pracoval jsi někdy v některé zemi, kterou jsi projížděl? Měl jsem možnosti pracovat, ale rozhodl jsem se jich nevyužít. Jsem inženýr, tak je lepší vydělat si peníze v Německu. Za rok práce si vydělám na dva až tři roky cestování. A když mi dojdou peníze, vrátím se do práce a něco vydělám a pak zase budou peníze na cestování.

Finance jsou vždycky problémem číslo jedna pro všechny, kteří by se chtěli vydat na delší cestu. Jaký máš pro ně recept? Asi nejvíce se dá ušetřit na noclezích. V Evropě jsem nespal ani jednou v hotelu. Ale dělám to spíš z jiného důvodu, než abych ušetřil. Chci být blíž lidem: ve městech, v každé zemi, v každé kultuře. Různé rodiny mě zvaly k sobě domů. Poznal jsem tak nové kamarády a ti mi doporučili další přátele. Také jsem používal server warmshowers.org pro cyklisty, to je jednodušší než couchsurfing.org. Ale problém ubytovávat se na základě tohohle pro mě je v tom, že prostě nerad plánuji. Věděl jsem jen 24 hodin dopředu, kam se dostanu. Jestli dorazím do města, nezáleželo jen na počasí, ale také na mojí motivaci. Takže často bylo pozdě někomu napsat. Zapnul jsem pak někde vedle kavárny Wi-Fi a zkoušel jsem se dohodnout na přespání, když byl někdo z členů toho serveru doma, pak to bylo skvělé, většinou jsem se s nimi domluvil. Když to nevyšlo, spal jsem prostě venku.

Stalo se ti, že jsi neměl kde spát? Ne, nestalo se mi to, jen záleží na tom, jak moc dobře chceš spát. Když jsem našel nějakou starou budovu, šel jsem dovnitř, když byla podlaha podělaná od ptáků nebo psů, tak jsem si to uklidil a spal jsem tam, mně to nevadilo.

Vraťme se ale na začátek tvé cesty, na Pamíru jste s přáteli kromě cyklistiky také lezli po horách. Měl jsi nějaké zkušenosti s vysokohorským lezením? Než jsem odjížděl na Pamír, vystoupil jsem pouze na jednu dvoutisícovku, takže jsem neměl ani žádné lezecké zkušeností ani vybavení. Týden před odjezdem mi psal jeden ze dvou mých kamarádů e-mail: „Fritzi, potřebuješ skelety, mačky, cepín, dobrej spacák atd., tak si to sežeň. Polezeme totiž na Pik Lenina…” Tak jsem si to sehnal. Jen moje maminka, jak viděla všechny ty lezecké cajky, se zhrozila: „Fritzi, já jsem myslela, že jedeš na kolo… Co to je?” A já honem všechny ty věci raději balil do brašen.

To jste táhli všechen ten materiál na lezení s sebou na kole? Ano, měli jsme všechno vybavení s sebou. A k tomu ještě jídlo na týden. Táhli jsme šedesát kilo v brašnách. Když jsme tam přijeli, nevěděli jsme ani, která hora je Lenin. Všechny hory totiž vypadají stejně. Jeli jsme na kole do třech a půl tisíc a tam jsme nechali kola v trávě. V této výšce musíte počítat se vším, ale rozhodně ne s krádeží kola. Pak jsme se vydali směrem nahoru a došli jsme k řece. A co dál? Řeka totiž měla velmi silný proud. Jeden den jsme ji zkusili přejít, ale nešlo to, proud by nás smetl. Tak jsme šli jeden a půl dne kolem řeky nahoru, až jsme pak narazili na ledovec, kde jsme teprve mohli přejít na druhou stranu řeky. Pak jsme vyrazili na vrchol. Sedm tisíc sto třicet čtyři metrů. Byli jsme bez kyslíku, vzduch byl řídký, špatně se mi dýchalo, ale na to, že to byla moje první zkušenost na sedmitisícovce, jsem to zvládl celkem bez větších obtíží. Když jsem zmínil dravý potok na Leninu, nesmím zapomenout ještě na jednu řeku v této oblasti. Ta byla hraniční a my jsme ji chtěli přebrodit, abychom mohli říct, že jsme byli na chvilku v Afghánistánu. Báli jsme se tálibánců a taky rychlého proudu řeky. Dostali jsme se vždycky do půlky, ale dál to nešlo. Na afghánský břeh jsme se nikdy nedostali…

Extrémní zimní podmínky nejsou pro tebe žádnou překážkou, když jste se vydali na kole taky na Sibiř. Jak jste na ten nápad přišli? A jak to probíhalo? Cestovali jsme po Tádžikistánu, Kyrgyzstánu a Číně. Všude bylo kolem nuly a přitom se blížily Vánoce. A my jsme je chtěli mít bílé, tak jsme si darovali takový vánoční dárek. Bílé Vánoce na Sibiři. Chtěli jsme přejet zamrzlý Bajkal na kole, ale i když už tři týdny bylo minus třicet, jezero zamrzlé nebylo. Proto jsme se rozhodli jet okružní cestu v horách kolem jezera. Byla to ale malá pěšina, a často jsme museli kolo tlačit. Koupili jsme jídlo na deset dní a válenky a vyrazili jsme na Sibiř. Každý den jsme viděli stopy vlků a medvědů a v duchu jsme se modlili, aby nás nesežrali. Večer jsme rozdělávali oheň, protože jsme potřebovali vysušit věci. Přes den jsme nemohli zastavovat, protože když se zastavíš na pět minut, tak zmrzneš. Proto musíš jet, jet, jet. Pak jsme si vlezli do spacáku a zkoušeli usnout. Taky jsme rozehřívali sníh, abychom měli vodu na pití, protože přes den jsme nemohli zastavit, a tak jsme nepili. Na Sibiři jsem měl spacáky dva. Spal jsem v obou dvou a ještě jsem měl na sobě mnoho vrstev oblečení. Ten druhý spacák byl vždy ráno úplně zmrzlý, a to tak, že sám stál. Takže úkol číslo jedna každé ráno ho bylo vysušit nad ohněm. Na Vánoce jsme našli chatičku v lese, kde jsme zůstali přes noc, rozdělali jsme oheň a zpívali vánoční písničky. Šli jsme spát, ale ve tři už jsme vstávali, protože uvnitř bylo minus třicet. Druhou noc jsme byli chytřejší, našli jsme druhou chatičku, všechno oblečení jsme si nandali na sebe a zalezli do spacáku, sice jsme se potili, ale spali jsme až do rána. Jednou jsem zkusil spát venku bez stanu. Přes noc mi oční víčka přimrzla k sobě, takže jsem je ráno nemohl otevřít. To se mi podařilo až po pěti minutách, když jsem si rukama oči zahříval. Když jsem je už mohl otevřít, zjistil jsem, že vypadám jak Číňan.

Celý rozhovor s Fritzem najdete v tištěné verzi časopisu nebo v elektronické podobě na www.alza.cz a www.floowie.com/cs/vpress/publikace