Moje žena řídí! A nemyslím tím ani domácnost ani mě osobně. Řídí auto a na tom není, pravda, nic tak světoborného. Ale kromě toho, že řídí denně cestou do práce a z práce, nemá problém řídit, ani když jedeme spolu. Mýlí se ten, kdo si myslí, že moje radost pramení z možností takzvaně pít. (Je zajímavé, jak samotná slovesa „řídit" a „pít" už mají posunutý a velmi konkretizovaný význam). Díky tomu, že moje žena řídí, můžu víc jezdit na kole. Že vám to nedává smysl? Tak tedy – stejně jako dnes snad každý i já honím čas. Ano, takzvaně nemám čas ‒ na nic, ani na koníčky, ani na kolo. Kradu jej, kde se dá. (Ten čas.) V práci to moc nejde, to by se poznalo na výkonech, tak tedy doma. Ale to se mi zase moc nechce. Zbývá tedy už jen to „mezi tím". Někdo tomu říká správný „tájm menežment", já tomu říkám ochota, chuť vyjít vstříc nebo kompromis. Dojíždím na kole do práce, co to jde. Moc často to sice nejde, ale když to jde, jedu. Jak tedy na to?
Největší časové rezervy jsem objevil při dojíždění, především při tom společném. Když je partner ochotný „řídit", je vyhráno. Jedeme k rodičům čtyřicet kilometrů daleko, což autem po okreskách vydá skoro na hodinu, na kole hodinu a půl až dvě. Kolo mám v autě, odřídím tam a zpátky mažu po svých, a když se mi podaří vyrazit o pár minut dřív, setkáme se doma ve dveřích. Nikde jsem nechyběl, o žádný čas jsem takzvaně nepřipravil rodinu. A protože mám ženu obzvlášť přející, většinou to dám zpátky nějakou oklikou a projedu se fakt hodně. A takhle se dá jet i z nákupu nebo z víkendového výletu v horách. Dává mi to také nejen čas, ale i šanci jet z bodu A do bodu B, a navíc také jet krajinou, kterou neznám, kam se na kole běžně nedostanu – to třeba když jsme na návštěvě u známých nebo se v neděli odněkud vracíme. Jedu prostě tak dlouho, dokud mě manželka autem nedojede, pak nastoupím a dořídím to domů. Díky tomu jsem poznal nádherné Podzvičinsko nebo Novopacko a posledně jsem takhle objevil zapomenuté vísky Břešťany, Lisovice, Páleček, Čeradice, Kokovice, Úherce, které leží jen třicet kilometrů od mého bydliště a nikdy jsem jejich názvy ani neslyšel. Samozřejmě že nejradši jsem, když moje žena jede na kole se mnou, ale když je třeba vzít auto, je skvělé, že může a je ochotná „řídit". Díky tomu jezdím na kole mnohem víc než v minulosti a díky tomu také zjišťuji, že auto potřebuji čím dál tím méně. Čas na kolo se najít dá, musí se ale chtít, musejí chtít oba.