Hurá na mamuty!

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2013-07-19T18:51:08 --><p>Krajina za okénkem vlaku ubíhá a kolem nás se objevují a zase ztrácejí pole, remízky, lesíky, vesničky s kostelíky a nádraží a vystupující a nastupující lidé a znova ta políčka a remízky...<br />„V pravěku tu byla krajina úplně jiná," snažím se navodit holkám atmosféru, do které bych je chtěl přenést, protože celý dnešní cyklovýlet by se měl nést v tomto duchu. „Představte si, že stromy rostly desetkrát větší, kopce tvořily vysoké vrcholy, ze kterých vybuchovaly sopky, a po zemi i ve vzduchu se pohybovala obrovská, předpotopní zvířata. Obrovská jako stodoly!"<br />Anička, Ivanka i Deniska poslouchají zabořeny v sedačkách, ale jen asi stěží si dokážou ten obraz pravěké krajiny představit. Jak by také mohly, když míjíme betonové viadukty přeplněné auty a městečka, jimiž projíždíme, jsou plná domů, paneláků a továren.<br />„Znáte nějaká pravěká zvířata?" Všechny si okamžitě vzpomenou na veverku Scrat z animovaného filmu Doba ledová. <br />„Tati, a proč už nejsou mamuti?"</p>

„Vyhynuli, protože…" chci odpovědět automatickou odpovědí, co nám soukali odjakživa do hlavy, a zasekávám se. Uvědomuji si, že dodnes si s odpovědí, jestli to byla změna klimatu, nebo za jejich vyhynutí může člověk, nejsou jistí ani vědci.
„Tak proč vyhynuly?" ptá se Ivula.
„Protože by se nevešli do zoologické zahrady…" odpovídá Anička.
„No jasně, protože by se nevešli do zoologické zahrady!" začnu se smát a na světě je další hypotéza.

V lavicích
V Přerově kličkujeme od nádraží mezi zanedbanými domy a nevraživými pohledy snědých spoluobyvatel. Město různých tváří je také bydlištěm mého kamaráda, kolegy karikaturisty Martina Hrona. Mistr už nás očekává ve svém ateliéru, ukazuje obrázky a jako perličku každé z dam maluje na ruku originální tetovačku, samozřejmě s mamutem.
Kola poskakují po dlažebních kostkách a přivádějí nás na Horní náměstí. Obklopeno barevnými fasádami domů s podloubími, ohraničujícími spolu se zámkem poetický kout tohoto starobylého moravského města. Kvetoucí lípy dělají v této letní a rozpálené době vzácný stín všem, kteří až sem zavítají.
„Jsme tady!" hlásím Lubošovi, zaměstnanci místního muzea Jana Amose Komenského, náš příjezd. Tohoto romantika a milovníka hradů jsem potkal před lety na Helfštýně a od té doby jsme dobrými přáteli. On se nás také přívětivě ujímá a už vstupujeme do zámku, jehož dominantní věž, jak si holky všimly, vypadá jako pastelka. A začínáme pěkně odshora, když onou zmiňovanou pastelkou vystupujeme po točitých železných schodech nahoru.
„Kdo spočítá všechny schody, toho nahoře odměním!" hlásí holkám průvodce Luboš v půli výstupu, a tak slečny dychtivě sestupují zpátky, aby mohly začít s počítáním.
„Ty mi je chceš unavit ještě dřív, než na kolech vyjedeme. A jaká bude jejich odměna?" ptám se starého lišáka Luboše.
„Nahoře jim řeknu správnou odpověď, že je jich 72."
Ale ještě jiné odměny je tady čekají. Můžou si zazvonit na historické zvony, pocházející ze 16. století, až po ty nové, odlité ve zvonařské dílně rodiny Dytrychových z nedalekého Brodku. A co teprve ty výhledy. Město máme jako na dlani. Přímo pod námi odhalené dvorky a zahrádky domů přecházejí na sídliště paneláků až po ježící se komíny s výraznými červenobílými pásy. „To je chemický závod Precheza, známý výrobou titanové běloby, železitých pigmentů, kyseliny sírové a sádrovce."
Tok řeky Bečvy se zaleskl mezi spletí stromů a v povzdálí vystupují kulisy Oderských vrchů. Ale muzeum Komenského, to jsou, jak by se i dalo očekávat, také školní třídy. V té, z doby Rakousko-Uherska, visí v rámu císař František, v prvorepublikové pan prezident Masaryk a v té z padesátých let soudruh Gottwald se Stalinem. Zasedáme do dřevěných lavic a pod přísným pohledem učitele Luboše šprtáme do hlav báseň na tabuli: „Lenin vyhnal z Ruska cara, Lenin vyhnal boháče, teď se o nás dělník stará, rolník peče koláče…"
Holky samozřejmě nejvíce zaujala třídní smaltovaná nádobka s víčkem, sloužící jako plivátko.
Sestupujeme do podzemí zámku. Malý mamutík v klenbě zdi má velikost dospělého telete.
„Jé, oni jsou úplně nahatí!" ječí holky, když procházíme kolem dioramatu postav prvních jeskynních lidí. Za skleněnými vitrínami jsou nejenom modely primitivních příbytků, ale také nálezy kostí, lebek, úlomků keramických nádob…
A nejvzácnějším předmětem je dozajista dvacet až třicet tisíc let stará Předmostská madona, stylizovaná rytina ženy na mamutím klu. Prohlédnout si můžeme věrnou kopii, ale kdo to za tím sklem od originálu, který je v Moravském zemském muzeu v Brně, pozná?

Támhle je mamut!
Opouštíme město. V jeho okrajové příměstské části, zcela utopené v zeleni, navštívíme ornitologickou stanici Ornis. Za skly jsou desítky, možná stovky vycpaných ptáků. Všechny druhy, které byly zjištěny na území našeho státu. Pravěkého ptáka pterodaktyla tu sice nenajdeme, ale velice podobný je mu například obrovský sup.
V přírodním parku Malé laguny vletí holky radostně do vody a zchladí se zmrzlinou, nám postačí pivo.
Civilizaci opouštíme jen na chvíli. Protínáme luhové háje, občas přetahujeme kola přes spadané stromy, ale již brzy se před námi objeví Předmostí. Přerovská místní část je bez přehánění jedním z největších archeologických pravěkých nalezišť v Česku. Místní školáci mají své malé muzeum přímo ve škole. Míjíme betonový pomník nazvaný Sonda do pravěku. Je na něm znázorněna rytina ženy představující onu již zmiňovanou Předmostskou madonu. Obrovské množství převážně mamutích kostí spatříme v konzervované vrstvě v Památníku lovců mamutů. A jen o kousek dál se po krátkém přejezdu podél místního hřbitova zastavujeme v místě Skalka. Kdysi dávno tu bylo návrší, odkud pravěcí lidé sledovali terén a číhali na táhnoucí mamutí stáda. Místo bylo ale vytěženo a dnes už jen stojíme mezi paneláky a pouze vystupující kameny a cedule označují tak význačné místo. Holky tu nejvíc zaujala houpačka na pružinách, a tak skotačí a divočí a jsou určitě hravé stejně jako asi před desítkami tisíc let malí pračlovíčci.
„Dámy, hurá do sedel, teď nás čeká výprava za opravdovým mamutem!" velí Luboš.
Naučnou stezku Předmostím až do pravěku lemují informační zastávky. Když stoupáme akátovým porostem, míjíme skaliska a v jednom z nich objevujeme jeskyni.
„Tady měli sídlo pravěcí lovci. Podívejte, ještě se dýmí z ohniště, museli odejít teprve před chvílí. Určitě tady ještě někde budou, musíme být obezřetní!"
„Tatí, a pračlověci byli kuřáci?" diví se Ivula a ukazuje mezi popelem nedopalky cigaret. „A také byli ožralci!" potvrdí další archeologický nález Anička, když v křoví najde půllitrovou flašku rumu…
Kola tlačíme stále do kopce. Malé cyklistky trochu brblají, ale stojí to za to. Když se pak otočíme za sebe, jsme odměněni výhledy na město Přerov i s Předmostím a například tam v dálce se jasně rýsuje silueta hradu Helfštýna.
„Mamut! Támhle je mamut!" hlásí holky nález pod Čekyňským kopcem. Je to betonová socha mamutíka Toma v životní velikosti. Modelky se snaží vyškrábat na mohutné zvíře a my s Lubošem odpočíváme na dřevěných lavičkách. Pražící slunce se naklání k západu a jeho červený nádech zabarvuje údolí kolem Bečvy. Nasvěcuje krajinu, která před 25 000 lety patřila lovcům mamutů a která tak změnila svoji tvář. Vracíme se plni zážitků a naši dobrodružnou výpravu stylově zakončujeme v předmostské hospůdce U Mamuta.

text a kresby Ivan Křemeček

Menu