Strávil jsem na veletrhu For Bikes hodně času ve stáncích některých našich krajů, které tam rozdávaly letáky a mapy a rozlévaly slivovici. Pracovníci magistrátů, zastupitelé, koordinátoři, byli vesměs sympaťáci, kteří mají rádi kolo a rozumějí potřebě začlenit cyklistiku do běžných životů obcí i větších územě správních celků. Jejich podmínky k práci jsou však natolik rozdílné, že to vypadalo spíš jako by se sjeli ne z jedné repubiky, ale z různých koutů světa. Člověk se pak nediví, že se ti nad nimi nemůžou domluvit. Prostě nemůžou.
Regiony řízené státem nemají jednotné noty a jejich výsledky jsou přímo úměrné na ochotě, schopnostech a nadšení jednotlivců, přičemž ještě záleží na dobré vůli, toleranci či v lepším případě rovněž nadšení těch na vyšších postech. Avšak ti se pohříchu často mění. O to hůř. Že se v krajích vůbec něco děje, byť jedna ruka neví, co dělá druhá, je jen zásluhou individualit, to je můj závěr. Vůbec nechápu, že se v tom někdo dokáže pohybovat, že chápe své možnosti, šance na prosazení projektů a podobně. Někteří krajoví cyklokoordinátoři, kteří by měli být „in", se dokonce o tom, že v jejich kraji někdo slavnostně přestřihl pásku na dalších pár metrech cyklostezky, dozvídají až z novin. Přitom i za nimi (či spíše právě za nimi) je často vidět spousta práce. Materiály, s nimiž „pracují" na veletrzích, jsou vesměs letáky, brožury nebo mapy. A tím to hasne. Vypadá to jako, že je o propagaci regionu ve světě postaráno. Distribuované materiály ale mají jedno společné – jsou to nositelé informací. Ano, a to je ono, říkáte si možná s nimi – informace! Chceme informace! A takové jsou i weby, které jsou velmi často značně sofistikované, složité, propracované a moderní, plné informací. Informují vás o naplánování trasy, o kilometráži, převýšení a i GPS souřadnicích, o tom, kdy a jak jezdí cyklobus, v kolik otevírá muzeum nebo rozhledna, kde se najíte nebo ubytujete a kde najdete infocentrum. Všechny tyto materiály – letáky, brožury a weby mají jedno společné – jsou nositely pouze informací. To, co tu zcela chybí, je cokoliv, co by člověka motivovalo přijet právě sem, co by jej zvalo, lákalo, nadchlo. Chybí emoce, chybí příběhy, chybí nadhled, chybí velké krásné obrázky, chybí osobní doporučení, předávání zkušeností. Jediné, na základě čehož se já osobně rozhoduji o cílech svých cest, jsou časopisy, televizní a rozhlasové pořady a osobní doporučení známých. Věřím, že stejně to má drtivá většina ostatních. Na webu hledám informace. V letácích a mapách jsou informace. Žádné „proč" vám tam nezodpoví. Škoda, že mezi „živými" médii, plnými emocí, zkušeností a osobních doporučení a regiony není bližší vazba, bylo by to ku prospěchu všech.
Je skvělé, že je tolik brožur, map a webových stránek, kde najdete detailní informace o místech a cyklotrasách, kam jste se rozhodli jet, lidé se po nich také na výstavách pídí, chtějí přesně „to" – konkrétní – sbírají informace a často už vědí, kam pojedou. Dávno předtím se museli na nějakých základech rozhodnout, proč přijet právě „sem". Motivace! Času je tak málo a krásných míst, nejen v naší zemi, je tolik… V tu chvíli hrají roli emoce. Věřím, že o tom „kam" jet se plno lidí už osmnáctý rok rozhoduje na základě našich článků, podle časopisu Cykloturistika. Nevím, jestli si tohle lidé na úřadech nebo v infocentrech uvědomují.