Připadám si, jako bych najednou objevil, že náš dům má ještě o jedno patro navíc. Chystám se jej obydlet, objevit, poznat. Třináctá komnata, a pěkně velká. Samozřejmě nejde o pokoj či patro domu, mluvím o vojenském újezdu Brdy. Armáda jej podle nejnovějších zpráv hodlá opustit, vždyť jej nevyužívá ani týden v roce, a tak aby už od roku 2015 mohl být volně přístupný veřejnosti. Zažívám euforii a vzrušení. Takový kus země, kde přes padesát let příroda žila svým životem. Pás pohoří je protkán poměrně hustou sítí více či méně se rozpadajících asfaltek a panelových cest, což bude pravý ráj pro turistiku na kolech. Pro pěší je to všude daleko, nikde žádná infrastruktura, veřejná doprava, občerstvovny, ubytovny, prostě nic. Objevil jsem web milovníků Brd a závidím jim, že už teď je tak dobře znají, že měli odvahu se tam pohybovat i v době přísného zákazu vstupu. To já nikdy neměl. Jsou tam i turistické mapy ze třicátých let, jsem zvědav, jestli ty trasy budou obnovovány. Prostě se na to těším.
Děda tam jezdil na houby a nemohl je uvézt, když se vracel domů „Holoubkov, ráj houbařů", volal prý vždycky průvodčí vlaku na zastávce a všem bylo jasné, že houbaři míří, tam, do „prostoru". Někdy mi přivezl i prázdné nábojnice, a když byl starší, docela spolehlivě se tam ztrácel. Brdy mě vždycky přitahovaly, vždyť jsem skoro odtud, ale neměl jsem odvahu, byly tajemné a myslím, že tajemné zůstanou i jako volně přístupné. Jen jednou jsem se odvážil. Potřeboval jsem dojet na kole z Příbrami do Berouna, byla už tma a já, samozřejmě, jako tehdy často, neměl světlo. Projet ´prostorem´ bylo řešení, polovina cesty bez provozu, bez aut, bezpečně. Jako zázrakem jsem trefil odbočku k Valdeku a jako zázrakem jsem si všiml, že letím tmou z kopce k závoře. Brzdil jsem na posední chvíli a těsně u závory jsem do hrobového ticha noci vycvaknul kufry nášlapných pedálů a klapal jimi po asfaltu směrem k závoře. Ze tmy vyletěl voják s namířeným samopalem, co se z něj sypalo za věty a nadávky shrnu, přeložím do češtiny a vynechám sprosťárny: „Málem jsem tě zastřeli, ty… Víš, jak jsem se lekl! Co to je za hluk, čím to cvakáš!? Myslel jsem, že mě někdo přepadl." Ukázal mi cvaknutí jeho zásobníku a znělo to úplně stejně, jako moje pedály… Přežil jsem. Nic podobného se mi už v Brdech nestane. Naštěstí.
Závěrem malé tematické odbočení. Na letošní rok jsme zasáhli do ediční řady Cykloturistiky a byli jsme si vědomi rizika, že to věrní a tradiční čtenáři a předplatitelé našeho časopisu těžko ponesou. Skutečnost je taková, že ke stejnému datu, srovnatelnému s loňským a předloňským rokem jsme zaznamenali nárůst předplatitelů o 15 %. Sami si to nedokážeme vysvětlit, nicméně vám, kdo jste si časopis předplatili, či to ještě uděláte, i vám všem, kteří si jej kupujete v prodejnách, děkujeme za důvěru.