Seděli jsme na veletrhu Bike Brno na našem stánku se skupinou lidí a najednou jednomu začal drnčet v kapse telefon. Omluvně jej vyndal z kapsy, podíval se na displej a pronesl: „Kdysi jsem si nařídil budíka na 11.11. 2011, 11 hodin, 11 minut, 11 vteřin a to je právě teď…" Seděli jsme chvíli mlčky a snažili se pochopit význam té chvíle, vstřebat tu výjimečnou číselnou shodu, ale každou vteřinou jsme se od ní vzdalovali a jako by i pocit výjimečnosti vteřinu po vteřině mizel. Ale těch pět vteřin ticha se asi každému z nás v hlavě odehrávalo to samé. Není právě teď čas něco udělat? Něco zásadního, něco s velkým „N"? Nějakou změnu, něco zapamatovatelného, něco dávno odkládaného nebo šíleného? Nakonec jsme se ale vrátili k tématu, ke svým myšlenkám i svým zaběhlým životům a čas se dál ubíral k naprosto nezajímavým číselným kombinacím. Vše se vrátilo do zaběhlých kolejí, promarnili jsme jednu šanci, kdy by leccos bylo omluvitelné či pochopitelné. Nicméně ten pocit, těch pět vteřin se mi stále vrací, vzpomínám si na tu chvíli, kdy se jakoby zastavil čas a vše utichlo…, jsem za ty nařízené hodinky na mobilu hodně rád.
Nic podobného se mnou nedělá konec roku, oslavy kulatých narozenin ani jiná výročí, jsou to koneckonců jen nějaké milníky v našem gregoriánském kalendáři, který je natolik nepřesný, že chybu musíme dohánět roky přestupnými a i tak se ani v nejmenším nepřibližujeme přesnosti kalendářů a výpočtů dávných Mayů. Ti vypočítali na 21. 12. 2012 konec světa. Možná to bude další příležitost něco se svými životy udělat, něco změnit, někam se posunout, protože po každém konci přichází nový začátek a žádný konec v historii vesmíru ještě nebyl koncem definitivním. Je to možná jen konec určitého způsobu vnímání, něco, co se mění po desetiletí a dostoupí vrcholu právě v těchto dnech, měsících či letech a možná silné prožívání chvíle „kdy se zastavil čas" na jedničkách je jen jedním z projevů této dlouhodobé proměny. Vybavuji si ale z poslední doby ještě jednu podobnou chvíli a to nevím, kolikátého bylo, ani kolik bylo hodin. Vyrazili jsme na kolech na mé oblíbené místo na vyhlídku Pěnčina nad Zbečnem, kde je fantastický výhled na meandry Berounky. Dlouho jsem tam nebyl, už je to na mě přece jen docela daleko. Schylovalo se k podzimu a byla celkem zima, my sesedli z kol a dívali se do kraje. A najednou se jakoby zastavil čas. V tu chvíli jsem sice neměl nutkání něco dělat, něco měnit, něco rozpohybovat, neměl jsem žádné myšlenky ani pocit promarněné chvíle, ale spíš naopak. Zastavil jsem čas. Podařilo se to a daří se mi to na podobných místech v přírodě a za podobných situací. Není třeba čekat na znamení shůry ani na tajemné shody čísel, kulaté narozeniny či tikání hodin v televizi o Silvestru. Stačí vyrazit do přírody a dát dost času tomu, aby se právě „on" mohl zastavit.