Cesta smrti – Bolívie

Cesta, málokde širší než tři metry, pod ní strmé útesy – Death Road. Nachází se v jihoamerické Bolívii a spojuje jedno ze dvou hlavních měst Bolívie La Paz a Coroico. Na této úzké komunikaci s obrovským převýšením se stávalo tolik nehod, že byla v roce 1995 vyhlášena za nejnebezpečnější cestu světa. Některé její části jsou doslova poseté kříži.
Dnes se už cesta používá méně, mezi městy La Paz a Coroico byla v roce 2006 otevřena nová dálnice, jejíž součástí jsou mosty a tunely. Přesunula se sem téměř všechna doprava. Cesta smrti se tak za poslední roky stala vyhledávaným cílem turistů, kteří baží po adrenalinu. Zdolat ji na kole je nezapomenutelný zážitek.

Na vlastní riziko
Najít agenturu, která adrenalinové dobrodružství nabízí, není v La Paz vůbec problém. Město se rozprostírá jakoby v kráteru, z jehož dna vystupují křivolaké uličky. Agentury se nacházejí ve spodní části, nedaleko známého kostela Iglesia de San Francisco ze 16. století.
Organizovaný výlet ve skupině trvá jeden den a stojí přibližně padesát až sto dolarů. Cena zahrnuje chrániče, stravu a autobusovou dopravu. Kola jsou k dispozici ve třech kategoriích, s mechanickými a hydraulickými brzdami. I v té nejnižší třídě jsou kvalitní s odpruženou vidlicí. Stačí jen podepsat prohlášení – cestu podnikám na vlastní riziko.
Autobus vyráží brzo ráno, tak aby v osm hodin ráno byl už na vrcholu horského sedla Cumbre, ve výšce 4600 metrů. Vedle parkoviště se nachází malý indiánský hřbitov, nad kterým se tyčí hřeben, pokrytý věčným ledem. O kus dál je postavená velká socha Krista. Teplota se tu pohybuje jen okolo nuly. Průvodce společně s dalšími třemi pomocníky rozdává skupině kola a chrániče. „Olá čikos! První úsek je prudký sjezd po asfaltové cestě. Čtyřicet čtyři kilometrů. Nehrajte si na frajery, jezděte za sebou, při předjíždění křičte. Jezdí tu hodně kamionů, nechce se mi vás seškrabovat z cesty. Před prvním policejním kontrolním stanovištěm jsou zpomalující retardéry. Neskákejte přes ně. Policii to vytáčí! Ready čikos? Vyrážíme!"

Celnice koky
Cesta padá serpentinami hluboko do údolí. Asfalt je kvalitní a tachometr za chvilku ukazuje rychlost šedesát kilometrů v hodině. Rychleji se už jet nedá, všechna kola kromě těch, na kterých jedou průvodci, mají vybité zoubky na nejtěžších převodech. Ale i tak dostávají moje uši v tom mrazu pořádně zabrat.
Jakmile ranní mlha opadne, dostáváme se na rušný úsek. Je třeba být obezřetnější. V protisměru jezdí nákladní auta naložená nákladem ještě i na střeše. Většinou vezou do La Paz z doliny subtropické ovoce. Karoserie při prudkém stoupání sténají a motory kvílejí námahou. Na okolních kopcích se pasou stáda lam a občas se mihnou jednoduchá kamenná obydlí domácích. Postupně se citelně otepluje a přibývá zeleně. Po pustých výšinách je to příjemných pohled. Za chvíli dorazíme do malé osady Unduavi ve výšce 2850 metrů, kde je stanoviště silniční kontroly a celnice koky. Cesta se tu rozvětvuje – napravo klesá do Chulumani, nalevo vede po stráni nahoru do Coroica, našeho cíle.
Protože výlet je zaměřený na sjezd, tak aby nikdo nemusel šlapat do pedálů víc, než je nutné, na tento úsek nasedáme opět do autobusu. Pomocníci umísťují kola na korbu vozidla a stoupáme do výšky 3200 metrů. Až tady začíná skutečná Death Road. Cesta smrti.