Loudání vede především po turistických stezkách a lesních cestách. Trasa je bez jakéhokoliv zajištění pořadatelů. Cílená cizí pomoc na trase je zakázaná, účastníci si musí všechny nejnutnější věci pro „přežití” vézt sebou. V propozicích závodu je velmi důležitá poznámka: „Trasa je dlouhá 713 kilometrů, buď připraven tlačit kolo 713 kilometrů.” A aby toho všeho nebylo málo, je trasa do poslední chvíle tajná. Závodníci se jí dozvědí až dvě hodiny před startem. Do poslední chvíle tedy nevědí, co je čeká a musí být připraveni snad úplně na všechno. Obtížnost závodu zaručena, dobrodružství zajištěno.
Několik měsíců před startem se na internetu rozhořela diskuze: „Copak se dá na Loudání nějak natrénovat? Nejsem si tím jistý! Tolik faktorů, co se může pokazit, proč se to nemusí podařit.” „Návod jak se dokonale připravit na Loudání je jednoduchý. Sednete si doma naboso v mokrejch ponožkách z mrazáku na rotoped. Místo sedla brusli, místo pedálů drátěné kartáče. Zavážete si oči a začnete vsedě tvrdě šlapat. Čas od času vás první asistent polije ledovou vodou z kýblu a druhý asistent bude permanentně šlehat gumovou hadicí přes holeně a předloktí, sem tam přes obličej. Po osmi hodinách jízdy sníte tři dny starý rohlík, na hodinu si lehnete na dlažbu před barákem a znovu půjdete na rotoped. Tenhle cyklus absolvujete 5x a jste na Loudání připraveni.” „Já bych si k tomu vzal ještě dvacetikilový ranec na záda.” „A k tomu tréninku ještě pustit horské sluníčko na max a nechat se píchat jehlou místo komárů.”
Ať je to s přípravou na Loudání jakkoliv, pravdou je, že hodinu a půl po zahájení přihlašování, byl limit 45 startujících naplněn, přičemž o účast projevilo zájem 77 borců. Jak se blížil termín startu, odhodlání účastníků se začalo pozvolna vydrolovat. Ať už z pracovních, rodinných, či jiných důvodů se nakonec počet startujících ustálil na čísle 40, z toho tři ženy. Nejstarším startujícím je známý cyklotremp a dobrodruh Honza Vlasák, kterému už je nějaký ten pátek přes šedesát let, nejmladším účastníkem je pak ještě ani ne plnoletý Adam Záviška z Prahy.
Počet dnů do startu každou půlnocí pravidelně ubývá, ale už samo předstartovní období má své smutné hrdiny. Pavel Horálek na Loudání trénoval tak moc, až si přivodil zánět achilovky a místo startovního povelu dostal nohu do sádry.
Kamarád Jarda Babangida při tréninku nejprve ve zdraví přečkal srážku s mobilní dopravní značkou. Ta se ohnula a šla k zemi. Babangida se sice také poroučel z kola, ale bez zranění se zase, na rozdíl od značky, postavil sám na nohy. Osudným se mu stal až zajíc, který mu deset dní před startem vběhl do cesty. Potrhané vazy v rameni a následná operace Jardu na start nepustily.
Středa 8.června 2011. Konečně den startu. Všichni účastníci se scházíme ve Slaném, kde nás i s koly nakládá autobus a veze kamsi na neznámé místo. I přesto, že je výstupní stanice zatím neznámá, panuje v autobuse dobrá nálada. Volfíno dává do placu historku z jedné cyklistické výpravy. „Byl sem schovanej v suchu, ale kolo byl venku a celou noc na něj šíleně pršelo. Ráno řetěz zrezlej a já neměl mazání. Vzal sem teda kus špeku od snídaně a řetěz tím parádně promazal.” Mazan přidává k dobru, jak se jeho kolega z práce vydal na kole na Milešovku, na nejvyšší horu Českého Středohoří. „Celej upocenej se s kolem vyškrábal na horu a tam číšníkovi před hospodou říká: Natoč mi rychle jedno dobře vychlazený. Jenže číšník odpověděl: Já nejsem žádnej výčepní, já jsem hydrometeorolog a tohle není žádná hospoda, ale hydrometeorologická stanice.”
Odstartováno bude za dvě hodiny. Rozdávají se mapy, veselí v autobuse ustává. Místem startu bude městečko Veselí nad Moravou. Trasa nás postupně zavede na hřebeny Bílých Karpat, Javorníků, Vsetínských vrchů a Hostýnských vrchů. Pak si na chvíli vydechneme při průjezdu Moravským krasem a přijdou na řadu Žďárské vrchy a poklidné údolí řeky Sázavy. Kopců na trase plný kýbl, a když přitlačím, tak kýble dva. Mistrovství České republiky v tlačení kol. Přesto se autobusem nesou údernická hesla. „Do cíle dojedu v neděli, i kdyby to na úterý mělo vyjít.”
Loudání není jen o tom, kdo je jaký cyklista, kdo má jaké svaly, či kdo má kolik najeto. Loudání je především o hlavě. Kdo chce úspěšně dokončit, musí mu být všechno na trase tak nějak jedno. Zpívají o tom Fešáci „…ani déšť, ani stín, ani pláč, ani mráz, ani déšť, ani sníh, ani řev, ani prach, ani hrrr, ani prrr…na Fešáky neplatí…” Zpívají o tom i Kabáti „…vážení, jsem totálně klidnej, zdá se mi úplně vyrovnanej. Mně nevadí zima, mně nevadí hic možná je to divný, mně nevadí nic …” Zkrátka, na to aby člověk Loudání úspěšně dokončil, potřebuje pevnou víru ve vlastní schopnosti a dostatečně vyloudanou hlavu.
S napětím očekáváme, až hodiny ukážou čas 22:00. V tu chvíli bude odstartováno. Každý z nás překypuje energií, i adrenalinem. Jeden chodí sem a tam, další v jednom kuse plive na zem, jiný se prohrabuje v rozkroku. Nervozita! Památeční společné foto všech účastníků. Nikdy jindy už takhle pohromadě nebudeme, na trase se nejspíš nepotkáme. Start! Konečně je odstartováno! Ještě na prvních kilometrech věřím své strategii. „Každý den dám dvě stě kiláků a v neděli na oběd budu v cíli.” Jak bláhové….
Znám několik pranostik o Medardovi, ale žádná se neslučuje s krásným počasím. Dnes je Medarda. Hned první kilometry jsou zkouškou psychické odolnosti. Už je noc, čelovky a blikačky máme zapnuté a směrem, kterým míříme hromy divo bijů. Na hřebech Bílých Karpat létají blesky, bouří a určitě hustě prší. „I kdyby mi Loudání už nic další nepřineslo, budu si navždy pamatovat, kde leží vesnice Kozojídky,” neztrácí Mazan optimismus při průjezdu prvním kontrolním bodem. Začalo pršet i tady. Je lepší se schovat nebo pokračovat dál? Všichni váhají, někdo pokračuje, někdo ne. Držím se na čele v asi desetičlenné skupince. Nevím pořádně, kdo je kdo. Jen samé čelovky a blikačky. Opouštíme silnici, opouštíme cestu. Tráva je vysoká a mokrá, stezka neprošlapaná. „Kurva někde jsem ztratil pumpičku,” podle hlasu poznávám Volfína. Vrací se, aby jí našel. Nikdo nečeká. Převážně listnatým lesem nabíráme zvolna výšku. Neprší, ale všechno kolem je od deště mokré, my nejsme výjimkou.
Rychlejší čelovky zmizely ve tmě vpředu, pomalejší čelovky zůstaly ve tmě vzadu a my s Pepou Jančou uprostřed nočního lesa osiřeli. Není to nijak plánované, vůbec se neznáme, jen jsme na sebe prostě vyzbyli. Uvidíme, jak dlouho spolu vydržíme.
Půlnoc překulila středu do čtvrtka a my tuto změnu slavíme nočním blouděním po lese a hledáním správného směru. Stoupání na Velkou Javořinu, první kopec na trase, je v závěru hodně prudké, tlačíme. Mlha začíná houstnout, je vidět tak na metr. Tlačíme i po rovině. Náhle se přede mnou objevuje obrovská temná postava na bílém pozadí. Lekl jsem se. Nic se neděje, to jen Pepé posvítil čelovkou mým směrem a já viděl svůj vlastní stín na pozadí husté mlhy. Už vím, co jsem podcenil, Pepého čelovka na rozdíl od té mé skutečně svítí.
Velká Javořina je s nadmořskou výškou 970 metrů nejvyšším vrcholem Bílých Karpat a už od roku 1848 je jakýmsi symbolem československé vzájemnosti. Na vrcholu stojí přes 130 metrů vysoký vysílač. Není v té mlze vůbec vidět. Fouká ledový vítr a není si pomalu vidět na špičku nosu. Nemáme proč se zdržovat, rychle pryč.
Ve sjezdu jsem v chabém svitu čelovky špatně odhadl hloubku bláta a vjel mu přímo do chřtánu. Opírám se ze všech sil do pedálů, abych projel. „Chrrr-trrrng,” ozvalo se zlověstně kdesi za mnou. Stojím v blátě, nejedu a koukám na tu spoušť. Někdo tam nahoře zatáhnul za splachovadlo a já jsem rázem v hajzlu. Přehazovačka trčí netradičně směrem vzhůru zapasovaná do výpletu kola a ze všeho nejvíc mi připomíná vývrtku na víno. Jsou tři hodiny ráno, z Loudání jsem odkrojil necelých 40 kilometrů a s tímhle už víc neodkrojím. „Tak to mě poser.” Jenže je tady se mnou Pepé, zřejmě nezlomný optimista. Mohl mě politovat a pokračovat v cestě, neměl bych mu to za zlé. Jenže on staví a chvíli vývrtku prohlíží. „Neboj, to opravíme.” Nevěřím! S osmdesáti až stopadesáti procentní jistotou vím, že tohle bych sám neopravil. Pepé díky. Po hodině oprav se výsledek dostavil, ulomila se patka od přehazovačky. Tak to je konečná. „No vidíš, až se bude vyhlašovat soutěž o nejčistší přehazovačku, tak vyhraješ, když si jí celou cestu povezeš v batohu na zádech,” neztrácí optimismus Pepé. Ruce se mi zimou třesou tak, že bych mohl být okresním přeborníkem ve vysílání morseovky. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych šel teď čůrat. Začíná se rozednívat a ptáčkové štěbetají o překot. Musíme zkrátit řetěz, abych mohl pokračovat jako na single speedu dál. Bláta je všude kolem tolik, že není kam položit batoh, natož drobnou součástku řetězu. Stačí jeden nepozorný krok a součástka je nenávratně ztracena. Nakonec se přeci jen dostavuje úspěch a já mohu bez možnosti přehazování pokračovat dál. Řetěz mám nastaven na prostřední převod a po rovině se v pohodě dá jet. Loudání pro mě v tu chvíli dostává jiné rozměry. Ambice na dobré umístění se rázem mění na ambice alespoň dojet. A já dojedu! Vždyť ani to není v takovémto závodě zrovna málo. Hlavou se mi prohnala myšlenka na ruského hrdinu Meresjeva, který v zimě bez nohou přeplazil válečnou frontu.
Definitivně se rozednilo. Kluzkou pěšinkou v prudkém klesání musíme lezením a přenášením překonávat obrovské kmeny padlých stromů, o velikosti baobabů, jak Pepé trefně poznamenává. Přehlédnutá zlomená větev se mi zapichuje do stehna. Prodíráme se houštinou křoví, všechno mokré. Bláto se lepí všude. Netušíme, že bude ještě hůř. „Marast auf den Spielplatz,” komentuje Pepé dokonalou němčinou situaci. „Ich habe da zu keine Zeit, ich werden Frisöse – nemám čas, chci se stát kadeřnicí,” dodává se smíchem. „A tím moje německá slovní zásoba končí.”
V dubnu 1945 prý na Velkém Lopeníku zahynulo na 250 sovětských vojáků a během odstraňování min pak dalších deset. Velký Lopeník s nadmořskou výškou 911 metrů je nejvyšší horou Lopenické hornatiny, druhým nejvyšším vrcholem Bílých Karpat a další brutální překážkou na trase. Tlačím kolo pěšky blátem vzhůru po zelené turistické značce a v mých úvahách kopec postupně mění název. Nejprve se z Lopeníku stává Lopotník a po chvíli se z Velkého stává Zasranej.
Kousek od vrcholové rozhledny je altánek, ideální místo na schování se před větrem. Lehce mží. Podle informací z trati jsem na šestém místě. To, že nemohu přehazovat, mě zatím nijak neomezuje. Většinu kopců nahoru i dolu kola stejně jenom tlačíme. V čele jede obhájce loňského vítězství Jarda Semík, za ním Jirka Doksanský, kterému šlape na paty Vašek Brož, smolař loňského ročníku, kdy musel odstoupit pro zranění.
Od manželky jsem na cestu dostal kouzelné pilulky proti únavě. Složení: 88% hroznový cukr, 6% extrakt z guarany, 5% extrakt z kávy. Mohu si jich prý brát denně, kolik chci. Na příbalovém letáku je ale poznámka „Objeví-li se třes rukou, dávky nezvyšujte.” Na vrchol dochází Pepé. O co víc začal foukat vítr, o to víc začalo pršet. Ideální místo. Tyhle kouzelné pilulky testujeme společně. Dochází nás i Šelda a Mazan. Vítr fouká pořád stejně, ale už neprší. Lopeník opouštíme všichni čtyři pohromadě. 
Jak jsme vjeli na asfalt, Šelda píchnul přední kolo. Jak ho sundal z vidlí, začal zlomyslný slejvák jako prase. Do motorestu Nový Dvůr přijíždíme skrz na skrz promoklí a promrzlí. Voda z nás kape na zem i na stůl. Raději se obsluhy ptáme, jestli můžeme vstoupit. Není problém doprovázený úsměvem. Zahříváme se teplou polévkou a studeným pivem. Přijíždí druhá i třetí početná skupinka Loudalů. Jsou skrz na skrz promoklí a promrzlí. Voda z nich kape na zem i na stůl. Tohle už známe. Obsluha se tváří kysele, úsměv chybí a je problém. Tohle neznáme.
Nikdo z nás, co sedíme v teple motorestu, netušíme, že až vyrazíme do té sloty venku, začne „Mexický masakr motorovou pilou spáchaný na nebohém českém cyklistovi.” Nejtěžší část závodu máme před sebou. „Jestli se pojede Loudání tímhle tempem, tak vyhraje Honza Vlasák…. Ostatním totiž dojde dovolená,” poznamenal vtipně kdosi.
Ještě lepší než pláštěnka je dobrá pláštěnka. Mazan nemá žádnou. Jedeme v dešti po rovince. Prsty mi podvědomě sahají po řadících páčkách, zbytečně. Přehazovat nemůžu. Mírné kopečky se snažím tahat silou a v obavách čekám, který sval vypoví službu jako první. V lese je bláto snad úplně všude. Krásná trailová stezka plná louží. Prudký boční vítr nadzvedává pláštěnky. Šelda, Mazan, Pepé a já jsme vytvořili čtyřčlennou skupinku. Psychiatři říkají, že každá čtvrtá osoba má nějakou mentální poruchu. Sleduji po očku kluky a nic zvláštního na nich nepozoruji. Vypadá to, že magorem jsem v téhle skupince já.
Příjemná cyklistika je v momentě, kdy svítí slunce a lesní stezka je krásně přehledná. Příjemnou cyklistiku neprožíváme. Prší, je mlha, větrno a v lese desítky sem a tam rozježděných lesáckých cest. Najít správný směr cesty je kulantně řečeno kurewskej problém.
I když je počasí jeden velký chuchvalec nepohody, nepohybujeme se po zdejších zablácených lesích sami. Na turistickém rozcestí potkáváme chlápka balícího se do pláštěnky. Mimochodem pláštěnka je dobrá i proti zimě. Chlápkovi je 67 let, už je sedmý den na cestě a v nohách má 160 kilometrů pěší chůze. A to všechno kvůli sázce s kamarády. Kopíruje česko-slovenské hranice od severu k jihu. Má náš obdiv. „Tak to je slušnej extrém! Sem rozumnej kluk, do toho bych se sám nepustil.” „Hm, seš rozumnej kluk, to je jasný. Proto tady teď stojíš s kolem v dešti zablácenej i za ušima a 650 kiláků do cíle.”
„Ogaři, odkud idete? Ste zasraní víc než já, když idu z roboty.” Dobírá si nás chlápek ve Svatém Štěpánu. „Na Slovensko nejezděte, tam jsou povodně,” varuje nás výčepní v bufetu, zatímco nás venku předjíždí hodně početná skupina Loudalů. Můj single speed zlobí. Zadní kolo se mi při jednom ze záběrů do kopce posunulo ke straně a začalo dřít o brzdové destičky a rám kola. Odstranění závady je nutné. Šelda s Mazanem jedou napřed. Pepé jako správný mechanik zůstává. Mám ohnutou osu rychloupínáku. Kde jsem k tomu přišel? Rychloupínák narovnat nedokážeme, závada je tím pádem neodstranitelná. Přibyla další pakárna. Vždy po určité době jízdy se mi zadní kolo samovolně posunuje ke straně. Je třeba zastavit, otočit rám vzhůru nohama, rychloupínák lépe usadit a utáhnout. Intervaly mezi jednotlivými opravami se neustále zkracují a výhledově tomu nebude jinak. Drahocenný čas tak ztrácíme neustálým štelováním zadního kola.
Cesta kopírující hranice se Slovenskem je neustále nahoru a dolů. I přes značné potíže dojíždíme skupinku Loudalů. Převážně mlčí, obličeje ztrápené. Typoval bych je, že za nejbližším rohem ze závodu odstoupí. My s Pepém jsme na tom úplně stejně. Všechno je mokré a zablácené. Nohy ve studených botách mají barvu smrtelné běloby. Jakékoliv smítko, drobek či jehličí v botě se vmačkává do rozmáčené kůže na chodidle a bolestivě pálí. Poučení pro příště, chce to silnější ponožky. „Kdyby ti teď chtěl někdo strnout nehet na noze, utrhne ti ho i s palcem,” vystihnul trefně Volfíno. Vzápětí nám skupinka Loudalů do kopce ujíždí. Znovu se mi posunulo zadní kolo, už se nedaří nasadit řetěz zpátky na prostření převod. Zkoušíme pokřivený rychloupínák podložit, místo podložky používáme korunu i dvoukorunu. Nefungujte. Od této chvíle musím šlapat druhý nejlehčí převod, na jiném se řetěz nedrží. Jenže zkuste to. Šlapete na kole, máte pocit, že běžíte a při tom jste se skoro nehnuli z místa. „No vidíš, aspoň se ti bude líp jezdit do kopců,” neztrácí optimismus Pepé.
Neustálé opravování kola a jeho obracení vzhůru nohama a zpátky sebou nese skryté úskalí. Přišel jsem na něj v zápětí ve sjezdu. Překážka přede mnou, mačkám brzdy a nic, asi se tím neustálým otáčením rámu zavzdušnily. Jdu přes řidítka do mokré trávy. Začíná to přesně jako v tanečních, pata, špička, pak to ale pokračuje netradičně, koleno, rameno, bok, záda. Vstávám ze země nezraněn. Sláva. Pepé jedoucí za mnou má plné ruce práce. Jeho brzdové špalíky dávno padly za vlast kdesi na trase a teď se málem rozbil o můj ležící bicykl.
Začíná se smrákat. Předjíždí nás další tříčlenná skupinka Loudalů. Pozvolna se propadáme startovním polem na jeho konec. To člověku na optimismu nepřidá. Začínám přemýšlet o tom, že zítra ráno skončím. Setmělo se. Začalo znovu pršet. Ani nevíme, jestli jedeme správným směrem. Do toho zvoní telefon, volá Šelda. „Až přijedete do Střelné, sjeďte asi sedum kiláků z trasy do Francovy Lhoty. Sehnali jsme tady ubytování i pro vás.” Dobrá zpráva ve špatnou chvíli. V mobilu slyším kromě Šeldy i hluk restaurace. Kluci už vykoupaní a najedení pohodlně sedí v teple a suchu hospody a popíjejí pivko. My klepeme kosu ve tmě, po kotníky v blátě, obklopeni lesem a nevíme kudy se dát. Do Střelné nám zbývají snad čtyři kilometry. Jak deprimující.
Před námi ohradník. Je pod proudem? Pepé dostává pecku. Ano je pod proudem. Otevírám zátaras, plastové rukojeti hřejí do rukou. Dráty se dotýkají mokré země a létají jiskry. „To by mě zajímalo, co v tak velkém výběhu žije za zvířata,” přemýšlí Pepé nahlas. Později jsme se to dozvěděli. V takhle velkém výběhu žije plemenný býk. Výstražnou ceduli u ohrady jsme v noční tmě prostě přehlédli. Moje čelovka vydává světýlko jak v zákristii a při prudších otřesech vynechává úplně. Jedeme krokem, abychom nenajeli do ohradníku na druhé straně ohrady. Chčije a chčije. Úžasná dovolená.
Konečně jsme ve Střelné, konečně jsme v civilizaci. Na schodech před hospodou sedí Loudal v helmě. Kdyby nebyl tak opuchlý v obličeji, řekl bych, že je to Míra Hynek. Ano, je to Míra Hynek. Říká, že si vyhodil koleno a zítra ráno odstupuje. Odpovídám mu, že zítra ráno taky končím, protože nemám na čem jet. Nabízí mi své kolo. Jak šlechetné. Já ale nechci jeho kolo! Já chci skončit!
Do Francovy Lhoty je to po silnici asi sedm kilometrů. Celou cestu se odrážím nohou jako na koloběžce. Je to rychlejší než točit pedály na převodu, který mi zbyl. Ke konci mě Pepé chvíli i táhne za ruku. Hodinu po půlnoci jsme konečně na našem vysněném místě v hotelu Ranč u Zvonu. Lokál je prázdný, všichni Loudalové už dávno spí. Hostinská má pokladnu dávno spočítanou a uzavřenou. Čeká už jen na nás. Zpočátku je celkem wostrá, když ale vidí, jak vypadáme, jihne. Každému nám točí pivo a k večeři dává balíček slaných tyčinek. Nic jiného nemá. V nohách máme najeto 126 kilometrů.
Sprcha s teplou vodou je skvělý vynález. Všechny ťupky, které voda nesmyla, jsou klíšťata. Bude se operovat. Šelda vedle na posteli už spokojeně chrápe.
Už jsem 43 hodin nespal. Teď ležím ve spacáku a nemůžu usnout. Hlavou se mi honí všechny možné myšlenky. Zítra ráno potupně odstoupím ze závodu. Mám rozbité kolo a to je důvod. Nemám na čem pokračovat. Co kdybych zajel do nějaké opravny, aby mi dali kolo do kupy? To by šlo. Co když tady ale žádná cykloopravna není? To je dobře, já vlastně nechci opravit kolo. Jsem unavený, promrzlý, hladový, bolí mě chodidla a jediné co opravdu chci, je odstoupit ze závodu. Jsem rozhodnutý. Zítra ráno sednu na vlak a jedu domů. Problém mám vyřešený, víčka se klíží, pomaličku usínám.
Zprávy z trati nejsou nijak veselé. Patrik Procházka ulomil přehazovačku. „Došel sem pěšky 22 kilometrů zpátky na start do Veselí a opravil kolo. Teď to doháním a sem úplně v prdeli.”
Na 40. kilometru odstoupil ze závodu Martin „Murphy” Klimeš, jediný lehokolista mezi startujícími. „Rozhodl jsem se zachránit alespoň zbytky materiálu. Myslím, že nový řetěz je po dvaceti kilometrech v terénu na vyhození, střílí. Při dlouhém sjezdu z Velké Javořiny jsem obrousil destičky až na kov. Rád bych viděl, jak budou vypadat koloběžky, na kterých přijedou ostatní.”
Kvůli natažené achilovce odstoupil Petr Balek z Blatné. Škoda, podle místa bydliště mu terén možná svědčil.
Na 65. kilometru odstoupil Zdeněk Suchan a Ondřej Štván, který důvody popsal „Mokré boty a bahno mě dostaly, tak snad za rok na startu. Zabalili jsme to po sjezdu z Velkého Lopeníku. Včera jsme po jídle v motorestu Nový Dvůr se Zdeňkem sjeli dolů do Bojkovic s tím, že přespíme někde v teple, usušíme věci a ráno vyrazíme plni sil na trať, Ráno jsem ale zjistil, že jsem destičky probrzdil až na kov a zrušil i kotouč. Telefon nefunkční, tretry mokré, peníze žádné, tak jsem se přidal ke Zdeňkovi a po složité cestě vlakem s výlukami dojel do Brna. Tak příští rok, až si pořeším nepromokavé boty, by mohlo být pěkně.”
Na 86. kilometru to zabalila Tereza Skřičková. „Nemůžu chodit, selhalo koleno. Bulím a končím. A to jsem se tak těšila na Moravský kras a okolí. Loudání zdar.”
Podobný osud měli i kluci s podobným jménem. Petr Vavřinek a Pavel Vavřina. Nejprve Petr: „Jsem bez brzd. Večer jedu do servisu. Na zbytek horské etapy bych si musel koupit nové kolo. Chci tímto poděkovat organizátorům za organizaci a výběr trasy. Z časových a zdravotních důvodů jsem si zkrátil horskou etapu a pokračoval po trase z Kroměříže, a celkem si to užil. Jak začátek, tak i konec. V půlce července vyrážíme na kolech shodou okolností ze Starého Hrozenkova na sever a tak se už těším na úsek, který jsem teď vynechal. Těším se na start příští rok.” A Pavel dodal: „Moje kolo po servisu v pohodě, protože jsem ho jenom vodil a nosil.”
Závod ukončil i Vít „Čenda” Čenovský. „Hlásím odstoupení a zkrácení trasy z časových důvodů. Je to masakr. Kolo je zde často jen zcela zbytečnou přítěží cestou nahoru i dolu. Příští rok si nechám časovou rezervu, která letos chyběla, a dojedu. Už se těším a soupeři, třeste se. Přeji pohodový dojezd domů všem Loudalům.”
Páteční ráno moudřejší čtvrtečního včera. Kolem páté hodiny ranní už je na chodbě živo. Šelda poletuje jako mol po pokoji, balí věci a vyráží společně s ostatním do svěžího ranního blátíčka na trasu. Průběh včerejšího dne krásně vystihnul Míra „Amito” Heczko. „Když ujedu za pět hodin deset kilometrů, tak je tady něco divného.” Dneska tomu určitě nebude jinak. Jak já těm klukům závidím. Strašně rád bych jel s nimi a nemám na čem. A vůbec, už jsem se rozhodnul, že jedu domů, tak nad čím to přemýšlím?
V teple postele zůstal jen Pepé, Mazan a já. Pepé dopoledne zkusí v nějakém cykloservisu koupit brzdové špalíky, aby mohl pokračovat v závodě. Mazan, nahlodán mým rozhodnutím, se rozhodl ze závodu také odstoupit.
Vyspán, pěkně do růžova, posílám domů zprávu, že ze závodu odstupuji. „Kdepak, jen to pěkně dojeď až do cíle,” přišla mi obratem odpověď. Jak rád bych dojel, ale nemám na čem. Zasílám na koordinátora závodu zprávu o tom, že v nejbližší chvíli potupně odstoupím. Oblékám na sebe zbylé kousky čistého prádla, abych ve vlaku nesmrděl, a jdu za ranč osprchovat kolo, aby mi ho do vlaku vzali. Pepé to vidí jinak, prý sprchuji kolo, abych ho do opravny předal čisté. Ten jeho věčný optimismus je až nakažlivý. Naše počínán sleduje boubelatý chlápek, pod nosem zrzavý knírek jak drátěný kartáč. Myslíme si, že je správcem ranče, ale vyvádí nás z omylu. „Včera jsem měl pohřeb, dneska mam volno. Já jsem totiž profesionální hrobař.” Udělal maličkou pauzu, abychom stihli vstřebat význam profese a s vážnou tváří dodal: „A nejraději pohřbívám do oblouku.” Nechápeme. „No ruce dolu, nohy dolu a prdel, aby zůstala koukat ven,” a začal se smát, až se mu břicho natřásalo. Povyprávěli jsme mu o Loudání a potížích na trase, načež pronesl: „Pojeďte se mnou, zbavím vás problémů.” Je zvláštní slyšet tuhle větu z úst hrobaře. Zapálil si cigaretu, nasedl na své skládací kolo a vyjel. My s Pepém za ním. S převodem, který mi na kole zbyl, nestíhám držet jeho pomalé tempo. Naštěstí nejedeme daleko a objevuje se před námi „Veloservis Kamler.” Hodiny ukazují 8:30. Mám přehazovačku Sram, která není tolik rozšířená jako Shimano. Nevěřím, že ji zrovna tady ve Francově Lhotě budou mít. Krámek je plný kol a zákazníků, přesto mě hned upoutává prosklená vitrína, ze které se na mě blyští „moje” přehazovačka. Vyhráno ale ještě není. „Dobrý den, mohl byste mi opravit kolo, ulomil sem přehazovačku.” „Nó to nevím, na to nemám vůbec čas. Podívejte, kolik tady mám lidí, pán před vámi chce taky opravit kolo.” Nevypadá to vůbec růžově, přesto se nevzdávám a začínám vyprávět o Loudání, o tom jak jsem v noci ulomil přehazovačku, o tom jak se už 80 kilometrů trápím bez možnosti přehazování. A pan František Kamler má srdce na správném místě. „Tak mi to tady nechte a stavte se po obědě.” Teď je půl deváté ráno. Máme čas na spoustu věcí, snídaně, pivíčko, kafíčko, oběd, sbalení věcí. Mobilní telefon pípá jako zběsilý, jsem zahlcen povzbudivými a přesvědčovacími zprávami od kamarádů, abych ze závodu neodstupoval. „Koukám, že si taková živá legenda Loudání,” glosuje Pepé. „Něco jako Honza Kopka, ale v menšim, takovej Bonsaikopka.” Tolik podpory od kamarádů jsem nečekal. Tak dobrá, pokusím se udělat všechno proto, abych Loudání dokončil. Nejen kvůli manželce a kamarádům, ale hlavně kvůli sobě a pocitu, že jsem to přes všechny nástrahy dokázal. Nevím, jak dlouho by mě doma žralo, že jsem vzdal. 
Mazan na to má jiný pohled a přesvědčit se nenechá. V hlavě přehodil výhybku myšlenkám na cestu domů a vrátit se zpátky na trať už nechce. „Končím, byl to pro mě takový červnový omyl. Mám rád, když to pod koly šustí a tady to jenom mlaskalo.” S ohledem na Loudání udělal Mazan ještě dvě záslužné věci. Nejprve mi daroval nové baterky do čelovky, abych se v noci po tmě netrápil. A pak složil na parťáka Šeldu báseň:
V kalhotech má Šelda vložku,
na otlaky pomůže.
Stačí ale vlhka trošku,
sednout už si nemůže.
Zákulí má v jednom ohni,
v batohu má mast.
Na prdel si trošku mázne,
to je potom slast.
Nepodceňuj hygiénu,
pokud jedeš kolmo.
Jinak si dáš od sportu
dlouhodobé volno.
Ve 12:00 jsme nedočkavě nastoupeni před servisem, ale pan Kamler náš optimismus chladí. „Na té přehazovačce je poškozeno tolik věcí, že jsem ji opravit nedokázal. Vy jste někde vytrhnul tenhle šroubek i s tou umělohmotnou výplní okolo. To vůbec nevím, jak se vám povedlo a proto se pak přehazovačka namotala. Narovnat se mi ji nepovedlo. Navíc tady máte uvnitř i zalomený šroubek, to také nevím, jak se mohlo stát. Zastavte se za hodinu, do té doby to musím nějak vyřešit, protože v jednu hodinu zavírám a musím na pohřeb.” Červík pochybností zase hlodá, budu moci vůbec pokračovat dál? Pepé neztrácí optimismus. „Neboj, ten to určitě opraví. Zatím si můžeme dát ještě jeden oběd.”
Ve 13:00 hodin, přesně podle pokynů, návštěva servisu pokračuje. „Přehazovačku jsem opravit nedokázal, tak jsem vám tam dal novou,” začíná pan Kamler. Sláva! Přeci jen budu v Loudání pokračovat. „Jenže jak jste měl zadní kolo nakřivo, úplně jste obrousil brzdové destičky a ty vaše skladem nemám, takže je mi líto. Dělal jsem všechno, co jsem mohl, ale víc už pro vás udělat nemůžu. Musím na pohřeb. Tady se to strašně dodržuje, i do kostela se chodí. Navíc je to úmrtí v rodině, takže tam zkrátka musím. To by mi nikdo neodpustil.” Tak to je konec, rezignuji. V hlavě mám najednou úplně prázdno. Pojedu domů stejně jako Mazan. Pepé ale neztrácí naději. „Tak zkuste na nějaký cykloservis zavolat, třeba budou mít destičky tam. Určitě se tady všichni znáte.” „To je právě to, oni mě nemají moc rádi, protože dokážu opravit věci, o kterých oni tvrdí, že opravit nejdou a pak mě mají za blbce,” vysvětluje pan Kamler. V tom se na chvíli zarazil, jakoby ho něco napadlo. „Dejte mi na sebe telefon a to kolo mi tu nechte, až se vrátím z pohřbu, tak vám zavolám.” Třetí návštěva servisu je u konce. Vybalujeme na trávě před servisem spacáky a jdeme spát.
Chvíli po sedmnácté hodině mi zvoní mobil. Čtvrtá návštěva servisu začíná. Pan Kamler má dlouhé vlasy, brejličky a vzezřením vypadá spíš jako houslový virtuos než cyklistický servisman. Ruce má ale stejně šikovné jako ten nejúchvatnější houslista. Vzal nejvhodnější brzdové destičky a ořezal je podle tvaru těch mých a provizorně drátem namontoval. „Do konce závodu by měly v pohodě vydržet,” a ještě se omlouvá, že mu to tak dlouho trvalo. Neuvěřitelně obětavý a dobrosrdečný je tenhle šikovný pan Kamler. Vždyť co bych si bez něj počal. Loučíme se, přeje nám šťastnou cestu. „Buďte zdrávi,” loučí se s námi podáním ruky i hrobař. Je to zvláštní pocit, podávat si ruku s profesionálním hrobařem. Dychtivě vyrážíme na trať. Zrada nastává po pěti stech metrech. Veškerá pozornost byla do teď soustředěna na defekt v zadní části kola. Jenže v háji jsou i brzdové destičky na předním kole. Volám zpátky panu Kamlerovi. Výborně ještě neodjel vyzvednout manželku s dětmi na pohřební sešlost. Pátá návštěva servisu je zahájena. Pan Kamler už v černém smutečním saku s kravatou volá manželce, že je přijede vyzvednout o něco později. „Dejte mi ty destičky, teď už vím jak na to, teď už to bude rychlé.” Neuvěřitelné. Taková obětavost a ochota. „Když naši kluci jezdívali závody ve sjezdu, tak jsem kolikrát celou noc nespal, aby měli kola ráno připravené na závod,” naznačuje pan Kamler, že je pro spokojenost cyklisty ochoten obětovat daleko víc. S mým kolem se včetně pauzy na pohřeb mordoval přes osm hodin a to i v době, kdy už měl ve svém veloservisu zavřeno. Takže pane Kamlere, moc Vám děkuji.
V 18:00 jsme definitivně znovu na trati. Je třeba Loudání dokončit i kvůli takovým lidem jako je pan Kamler z Francovy Lhoty. Francova Lhota byla založena snad někdy ve 13. století. Svým položením při hranici vždy velmi trpěla. V průběhu věků si procházela obdobím turkotatarských vpádů i vleklých pohraničních sporů mezi moravskými a uherskými panstvími. Z důvodů špatných ekonomických a sociálních poměrů se dokonce v letech 1860 až 1914 přes 330 zdejších obyvatel odstěhovalo do Ameriky. Naopak my s Pepém tady prožíváme naše cyklistické znovuzrození. Jsme krásně odpočatí. Všechny brzdy brzdí, přehazovačky přehazují, řetěz se točí tiše jako pěna. Jedinou nevýhodou je, že jsme úplně poslední a máme přes třináct hodin ztráty na nejbližší bikery před námi.
Přehazuji si jen tak pro radost. Je to nádhera, když člověk přehazovat může. Opojeni návratem na trasu stoupáme vzhůru na Čubův kopec, s nadmořskou výškou 720 metrů nejvyšší bod lesního hřebene nad Francovou Lhotou. Kontrolním bodem je rozhledna na vrcholu.
Slunce na rozdíl od včerejška svítí, i to bláto už není, co bývalo. Navzájem se s Pepém ujišťujeme, že pojedeme celou noc, abychom odkrojili z trasy co největší díl. „Závodíme, i když spíme, proto nespíme,” tahá Pepé z rukávu agitační heslo. Je nám krásně na těle i na duchu. Další těžký kopec na trase nás čeká až po deseti kilometrech.
Míjíme Kobzovu lípu, obrovský strom, jehož kmen je dutý a vejde se do něj několik dospělých lidí. Dutina prý vznikla od ohně, který u lípy v roce 1665 založili Tataři, aby z její koruny vystrnadili ukryté lidi a pak je mohli pohodlně na zemi pozabíjet. Byla to tehdy divná doba.
Opouštíme rozbitou silničku. Pohodová jízda končí. Na stromě velká cedule s nepřehlédnutelným nápisem „Oblast výskytu chráněných šelem.” Nad textem dominuje vyobrazená hlava medvěda, ani vlk a rys však nejsou k přehlédnutí. „To je v pohodě, mám sebou plašičku na medvědy,” neztrácí optimismus Pepé. Plašičkou na medvědy myslí rolničku připevněnou na brašně na řidítkách. Stoupání na Makytu je nejetelná tlačenka. Čím blíže vrcholu, tím je stoupání prudší. Závěrečná část je plná kořenů. Má to svou výhodu. Kořeny zčásti nahrazují schody a nohy v blátě alespoň neujíždějí. Makyta na samotných hranicích České a Slovenské republiky je s nadmořskou výškou 923 metrů nejvyšším a nejmasivnějším vrcholem západní části Javorníků. Odborné prameny uvádějí, že se zde opravdu hojně vyskytují medvědi. Bohužel, nebo lépe bohudík, žádného nepotkáváme. Následné klesání do Papajského sedla (691 m n. m.) je jen jakýmsi vydechnutím před dalším brutálně brutálním stoupáním. Před námi se tyčí lesní stěna s názvem, který naprosto přesně vystihuje povahu stoupání. Před námi se tyčí Krkostěna s nadmořskou výškou 880 metrů. Kdo dal někdy s bicyklem po boku Krkostěnu, ten už nikdy nezapomene. Ač už je pozdní odpoledne a žádné vedro, naše dresy bychom na vrcholu mohli ždímat. Výstupem na Krkostěnu snad skončilo utrpení. Jsme na hřebeni Javorníků a stezka už se bude jen příjemně houpat až do nadmořské výšky 1071 metrů nad moře.
V měkkém podkladu stezky je možné rozeznat spoustu stop od kol a jednu od motocyklu. Že by snad někdo z Loudalů švindloval? Krvavý západ slunce ze hřebene Javorníků je nezapomenutelnou podívanou. Na samém rozhraní dne a noci stoupáme štěrkovou cestou vzhůru na horskou chatu Kohútka. Na vrcholu stoupání plápolá oheň. Od alkoholem opojených přísedících se nám dostává potlesku na otevřené scéně, asi proto, že jsme vyjeli a neslezli. Jsme 913 metrů vysoko. Je chladno, začíná poprchávat. Závodíme, i když spíme, proto nespíme. V chatě nabereme trochu tepla a doplníme energii na noční přejezd Javorníků. 
Uvnitř chaty je náramně útulno. „A hele cyklista. Jé a ještě jeden. Cyklisté poďte si sednout k nám.” Láká nás hlasitě ke stolu rozverně bujará partička osmi žen ve věku od třiceti do padesáti let. „Kdepák, my se jen posilníme a jedeme dál.” „Kam byste teď na noc jezdili, zůstaňte tady s námi. Bude fajn.” Máme v tom s Pepém jasno. Jedeme extrémní cyklistický závod, ale kdybychom tady zůstali na noc, čekali by nás naprosto jiné, ale rovněž extrémní zážitky.
Servírka s námi cítí. „Vy taky jedete ten divnej závod? Ten co tudy projížděl včera, byl třetí, ale teď už je snad první. Druhý v pořadí odstoupil a prvního předjel,” dostáváme od ní dosti podrobnou informaci o dění na čele závodu. Přeloženo do češtiny to znamená, že Vašek Brož předstihl dosud vedoucího Jardu Semíka a doposud skvěle jedoucí Jirka Doksanský z druhého místa ze závodu odstoupil. Pro nás to znamená jediné, jsme sice pořád poslední, ale posunuli jsme se o jedno místo vpřed. S odstoupením Jirky Doksanského je to skutečně pravda. „Dámy a pánové, zde na 442. kilometru házím můj ručník. Než ale dopadne, chci poděkovat všem organizátorům tohoto masochistického závodu. Přeji všem Loudalům mnoho šťastných kilometrů a snad příští rok na startu nashledanou.”
Za svitu čelovek pokračujeme dále. Zima není, šlapáním se zahříváme. Snad nebude v noci pršet, obloha se tváří všelijak. Půl hodiny před půlnocí překonáváme Malý Javorník, který je s nadmořskou výškou 1019 metrů nejvyšší horou Javorníků na české straně. Opouštíme blátivé stezky české a vjíždíme na blátivé stezky slovenské. Stále zvolna nabíráme výšku.
Půlnoční Stratenec (1055 m.n.m.) je jako vystřižený z hororu. Měsíc svítí, temná mračna na obloze přímo letí a tři zde stojící kříže nepůsobí vůbec optimisticky. Přesně takhle si představuji, že to vypadá „na márách.” Smutné a stísněné pocity, které jsem na Stratenci měl, si pamatuji ještě dnes. Nemá cenu se příliš zdržovat. Ploužíme se dál vzhůru, na nejvyšší bod celého letošního Loudání a tím je Velký Javorník, s nadmořskou výškou 1071 metrů nejvyšší hora celých Javorníků.
Na oslavu pokoření nejvyššího bodu Loudání si děláme pozdní noční piknik pohodlně uvelebeni na suchém jehličí pod větvemi statného smrku. Jsme v závětří a mrholení sem na nás nemůže. Pepé vytahuje pytel sušeného masa, které prokládáme kouzelnými pilulkami od manželky. Odněkud z nedaleké dálky k nám doléhá rámus slovenského karaoke. Slováci se baví naplno. Podle textu je možné chvílemi rozpoznat písně Michala Davida.
Ve svitu čelovek se suneme pětikilometrovou rychlostí vpřed v domnění, že máme od brutálních kopců na delší dobu klid. Jak bláhové. Duši, plíce, srdce i ostatní vnitřnosti můžeme vypustit při pěším bloudivém tlačení na vrch Lemešná. Zafunění a propocení na vrchu v nadmořské výšce 950 metrů odpočíváme, ale odpočinek nemá příliš dlouhého trvání. Během chvíle nám zuby drkotají zimou.
Na jedné z lesních křižovatek nevíme, kudy se přesně dát. Zabodávám světelný kužel čelovky do mapy, abychom si udělali jasno. Z přemýšlení mě vytrhuje lehce nedočkavý hlas Pepého. „Dělej, dělej, jedem. Támhle z křoví na nás něco kouká a vůbec se to nebojí.” A tak jsme vyrazili. Samozřejmě špatným směrem, jak jsme brzy zjistili. „Co myslíš, že v tom křoví bylo?” Rozebíráme situaci už v bezpečí silnice v Makovském průsmyku. „Na medvěda to nevypadalo, ten by neměl oči tak nízko nad zemí.” „Takže vlk nebo rys?” „Opravdu nevim. Určitě to ale nebyl člověk, kterej by tam ve křoví sral.” „A co když to byl medvěd a klečel?”
I přes předsevzetí, že pojedeme nonstop celou noc, nás únava dostala. Kousek za silnicí v Makovském průsmyku rozbalujeme spacáky do měkkého jehličí. Všechny případné šelmy v okolí snad blízkost silnice odradí. Pepé ještě na mobilu kontroluje situaci na trase.
Skončil bojovník Patrik Procházka. „Končím na 86. kilometru. Najeto mám 118. Na kole se jede dobře, ale při tlačení do kopců mě od včerejška píchá v koleni a tlačení bude ještě dost. Škoda. Zrovna když do mě nějakej traktorista nalil pár slivovic a zvednul mi náladu.”
Na 112. kilometru odstoupil Míra Hynek. „Rozbité koleno, nepojízdné kolo. Jako chodecký závody dobrý. Gratuluji všem, co se dostali dále než já. Byl jsem připravený na déšť, ale na tlačení nikoliv. Hlava by jela, ale nohy ne. Už jsem jen skučel a ronil slzy. Nahoru to ještě šlo, ale po cestě jsem kolo používal jako berli. Koleno nešlo ani ohnout a při každém pohybu mi vystřelovala bolest po celém těle.
Po Mírovi skončil i jeho brácha Michal Hynek. „Končím, totální zklamání. Jelikož mám na víkend lautr hovno co dělat, jedu po silnici na Vsetín. Pozdravuju všechny.”
Skončil i Míra Amito Hezcko. „Game-over. Počasí super, kolo funguje, ale biker-chodec toho má plný zuby.”
Jsou čtyři hodiny ráno. Z trasy jsme dnes odkrojili 48 kilometrů. Svítá. Zalézáme do spacáků, a ač jsme na samém chvostu startovního pole, nemáme vůbec špatné pocity. Jsme pořád na trase a stále tak máme, na rozdíl od jiných, šanci na dokončení závodu. Dohodli jsme se, že nařídím budíka na sedmou hodinu. Závodíme, i když spíme a proto nespíme. Věren tomuto heslu nařizuji budíka už na šestou. Dvě hodiny spánku nám musí stačit. Pepému samozřejmě ani muk.
Teď s odstupem času vím, že jsme udělali chybu. Měli jsme si jít lehnout ještě za tmy už třeba ve dvě hodiny. Ve čtyři začíná svítat a my tak mohli za světla pokračovat vyšší rychlostí dál. Takhle jsme se šourali pomalu tmou až do čtyř a v momentě svítání ulehli. Okradli jsme se tak o několik hodin jízdy za denního světla. Na druhou stranu při spánku někde „tam” by nám třeba olizoval zadky medvěd. Tady po nás při spánku polezou jenom mravenci, protože jsme přehlédli velké mraveniště vlevo i vpravo od nás a ustali si přímo na mravenčí dálnici.
Do sobotního rána se probouzíme s mravenci ve spacáku, s opuchlýma očima, s prochladlými palci na nohou, přesto s úsměvem na rtu. Je sice chladno, ale pořád jsme v závodě a vypadá to, že dnes bude krásný den. Opouštíme Javorníky, začínají nástrahy Vsetínských vrchů. Na Čartáku u jedné z nejmladších rozhleden zdejšího kraje v nadmořské výšce 952 metrů svlékáme zimní doplňky a nasazujeme letní cvičební úbor. Ve sjezdu jsme je spatřili a za chvíli byli u nich. Dohnali jsme Jiřinku Lípovou a Honzu Vlasáka v jeho nepřehlédnutelné flanelové košili. „Kde se tady berete? Nám říkali, že jsme poslední!” Podivil se Honza svým měkkým moravským přízvukem. „Tak teď už ste!” Máme radost, že jsme konečně někoho předjeli.
Je Vysoká dostatečně vysoká? Přestože je Vysoká s nadmořskou výškou 1024 metrů nejvyšší horu Vsetínských vrchů, je o pár metrů nižší než Vysoká (1034 m n. m.) v Novohradských horách a o dost nižší než Vysoká (2560 m.n.m.) ve Vysokých Tatrách. Na druhou stranu je zase o dost vyšší než Vysoká (754 m n. m.) v Malých Karpatech. Ať je to, jak je to, jsme tlačíce pěšky na Vysoké, nejvyšší hoře Vsetínských vrchů a kde nic tu nic. Jen skupinka počasím okouzlených turistů má radící náladu. Snaží se nám vysvětlit a poradit, kde všude je krásně a kam bychom se měli ještě zajet podívat. Možná to zní neslušně, ale zdržují nás.
Cesta se příjemně v lesním stínu houpe po hřebeni až do horského sedla Soláň. Pepé v restauraci dobíjí energii nefalšovaně pravým valašským frgálem. Optimismu má pořád na rozdávání, ale sil mu ubývá. Krásně krásná servírka je jakýmsi bonusem navíc. Nejšpinavější kola na výletní zahrádce před restaurací jsou bezkonkurenčně ta naše. Po žádném jiném hostovi nejdou mouchy tolik jako po nás. Standardní záležitost, nepřekvapuje nás to.
Stoupáme lesní cestou plnou ořezaných větví na Vsackou Tanečnici, kde ve stínu stromu sedí dva trempové. Pevné boty, dlouhé vlasy a velké batohy na zádech. Chvíli nás mlčky pozorují a pak jeden z nich zpustil. „Tak vono se letos Loudání jede tudy jo?” Vypadá to, že závod už získal v České kotlině ten správný zvuk. „Kámoš z Ostravy se na to jednou přihlásil a prej už nikdy více. Strašně rád na kole jezdí, ale nosit na zádech se mu ho nechce.” dostává se nám vysvětlení, odkud vítr vane.
Vsacká Tanečnice s nadmořskou výškou 911 metrů byla prý od pradávna místem kultovních rituálů. Pověst vypráví, že v chalupě pod horou bydlela mladá dívka. Matka se o svou jedinou dceru velmi bála a držela ji zkrátka. Jednoho zimního večera mladá krásná dcera utekla na tancovačku do vedlejší vesnice. V noci se spustila chumelenice, ve které dívka cestou domů zabloudila. Marně ji následující dny všichni horalé hledali. Dívku našli až pozdního jara dřevorubci právě na vrcholu kopce nyní nazývaného Vsacká Tanečnice. Smutné to místo.
Slunce pálí, my jsme schováni ve stínu lesní stezky. V nohách je cítit síla a ujeté kilometry přibývají. Ideální čas na sobotní chvilku poezie. „Jedu si tak čile v čele, když nastavil jsem čelo včele. Však lepší čelo plné boulí, než dostat žihadlo do … tam co se mé mužství choulí.”
Nekvalitní asfalt na silnici měkne horkem a dělají se na něm bublinky. Opustili jsme stín lesa a sluneční paprsky nám jdou rázem lačně po krku. Nabíráme ve sjezdu rychlost. Opouštíme horské výšiny a klesáme do Vsetína do údolí řeky Bečvy.
I Vsetín se zapisuje do historie letošního ročníku Loudání. Právě ve Vsetíně máme najeto přesně 200 kilometrů od startu závodu. Už včera dopoledne se tady ve Vsetíně dotáhl Vašek Brož z druhého místa na zatím vedoucího Jardu Semíka. A dnes dvě hodiny před naším příjezdem odstoupil ve Vsetíně ze závodu Dan Hora. „Na hovno. Končim tady ve Vsetíně. Díky všem za podporu. Zbytku na trati držím palce.” Tak to je surovost. Po 200 kilometrech závodu už nás je na trase jen 23 z celkového počtu 40 startujících.
Obědváme ve stínu restaurační zahrádky a vzduch na náměstí se tetelí horkem. Že by udeřila tropická vedra? Pepé potřebuje dokoupit novou sadu brzdových špalíků. Ty jeho stávající nějak špatně snáší náročnost závodu a mizí téměř před očima. Jezdíme po Vsetíně od servisu k servisu od čerta k ďáblu a úspěch žádný. I když si Pepé s majitelem jednoho krámku telefonicky domluvil, že na něj prodavač počká a špalíky prodá, nestalo se tak. Majitel míní a prodavač mění. Nečekal, zavřel, zamknul a šel domů. Naše cyklistická okružní pouť po vsetínských cykloshopech sebou přináší trošku kyselé ovoce. Předjel nás Honza Vlasák s Jiřinkou Lípovou. Už jsme zase poslední. „Takhle to nejde! Nemůžeme se tady s nima přece přetahovat vo posledního fleka. Musíme jim uject.” „Jasně. Závodíme, i když spíme, proto nespíme. Tak jedem.” V prvním stoupání za Vsetínem necháváme Honzu s Jiřinkou daleko za námi. Snad už nás nedojedou.
Moje babička chodí o berlích, takže se mezi lidi moc nedostane. Většinu informací tak získává a vstřebává z televize, zejména pak z televizních zpráv. Možná díky tomu nabyla dojmu, že všichni lidé jsou zlí a nebezpečí číhá na každém rohu. Moje dosavadní zkušenosti z Loudání jsou pravým opakem. Všichni nebo skoro všichni lidé, se kterými jsme se na trase setkali, se nám snažili všemožně pomoci a ulehčit nám tím útrapy extrémního závodu. Vždy ale existuje výjimka potvrzující pravidlo. A ta naše výjimka čekala v Semetíně. Modrá turistická značka tady vede nezvykle v těsné blízkosti rodinného domku. Vede přímo přes zahrádku, těsně kolem vchodových dveří. Moc nechybí k tomu, abychom vjeli do obýváku. My za to ale nemůžeme, my jsme stezku neplánovali, jen se po ní pohybujeme. Chlápek stojí na zápraží a není příjemný. „Tak pánové,” zpustil zostra jako lampasák při prvním nástupu roty. „Pohybujete se po turistický stezce. Dolu z těch kol!” Zavelel. „To víte, pěšky se dostanete všude, ale s kolem ne!” Mít v ruce lopatu, tak nás snad přetáhne po zádech. Nemáme sílu ani čas se s ním hádat. Stejně by nepochopil, že i s kolem se dá dostat všude.
Opustili jsme Vsetínské vrchy a padli do otevřené náruče vrchů Hostýnských. Cesta vede dlouho po vrstevnici lesem smíšeným a je co deset metrů proložena hlubokou louží či blátivým rigolem. Objet se nedají. Vůbec to neubývá. Les je pořád stejný. Člověk má pocit, že se motá v kruhu. 
Všichni lidé jsou v podstatě stejní, přesto je každý člověk úplně jiný. Co člověk, to jiné myšlenkové pochody, to jiné fyzické předpoklady. Ten umí to a ten zas tohle. Každé lidské tělo je úplně jinak fungující fabrika. V tuhle chvíli ta moje funguje lépe než ta Pepého. I při malém množství přísunu energie dokážu na kole ujet docela dlouhé vzdálenosti. Pepé je na tom momentálně přesně naopak. Vůbec mu to nejede a pořád by jedl. Nevynechá příležitost, aby si nekoupil valašský koláč frgál. Když frgály přestaly zabírat, stavíme v Hošťálkové na pizzu velkou jako volant od autobusu. Ztrácíme spoustu času a opět nás předjíždí Honza Vlasák s Jiřinkou Lípovou. Po kolikáté už?
Znovu je dojíždíme a znovu si dáváme předsevzetí, že jim ujedeme. Má to ale jedno ale. Pepé je pořád pozitivně naladěný, pořád srší optimismem, ale energie z něj mizí ještě rychleji než voda z Aralského jezera. S tím člověk nenadělá nic. Přesto se suneme vpřed a Honzovi s Jiřinkou mizíme v Hostýnských vrších.
Jízda Hostýnskými vrchy je po všech těch doposud zdolaných kopcích docela příjemným svezením. Vůbec nevadí, že se začíná smrákat. Nasazujeme čelovky a míříme na Hostýn.
Hostýn s nadmořskou výškou 736 metrů sice není nejvyšší horou Hostýnských vrchů, zato je jedním z nejpamátnějších a nejnavštěvovanějších poutních míst v celé České republice. Výšlap na vrchol lehčí, než jsme očekávali. Panuje tady noční klid, po silničce mezi potemnělou rozhlednou a nasvíceným poutním chrámem se motáme úplně sami. O co byla jednodušší cesta k vrcholu, o to je náročnější cesta z vrcholu. Nejprve snášíme kola po nekonečných schodech a pak únavně dlouho bezradně bloudíme pěšinami po lese. Všude kameny nebo potok. Navzájem jsme se sobě ztratili. Volat do noční lesní tmy nemá absolutně smysl. Šumící potok veškerou snahu hravě přehluší. Šťastně se nacházíme až na okraji Bystřice pod Hostýnem před restaurací na samém okraji města.
Blíží se půlnoc. Dál už nepojedeme. Tady před restaurací si uděláme půlnoční piknik. Do útrob restaurace se nehrneme, kvůli ozónu, který se kolem nás zvolna šíří. Na čerstvém vzduchu to bude lepší. „Co si dáte?” přiběhla za námi ven ochotná servírka. „Můžete mi říct, co je dneska za den?” Vypadlo ze mě chraplavým hlasem místo odpovědi. „Sobota,” vyhrkla překvapeně a po chvilce váhání dodala „a je červen, kdyby vás to zajímalo.” Než jsme dopili pivo a dojedli pytlík slaných brambůrků, přišla znovu. „Tak teď už máme neděli.”
Sedíme dlouho do noci před restaurací. Touha po spánku se nedostavuje. Pepého jsem nikdy předtím neznal, ale díky společným intenzivním prožitkům posledních několika dní, mám pocit, že ho znám od malička. Myslím, že to cítí úplně stejně. Letošní Loudání určitě nevyhraju, možná ho ani nedokončím. Přesto nelituji. Poznal jsem Pepého, získal jsem výborného kamaráda. Dnešní večer je tak trochu rozlučkový. Oba víme, že zítra už pojedeme každý sám a tak se na stole kromě piva objevuje i malý panáček fernetu.
Ke spánku jsme se svalili do prvního roští kousek od silnice. Dnes jsme ujeli 85 kilometrů a poprvé na trase neusínáme na samém chvostu už dosti prořídlého startovního pole. Chvilka nočního klidu není vůbec klidná. Jen co jsme ulehli do spacáků, začalo se k nám tmou pozvolna přibližovat tiché cupitání. Když už začaly praskat slabé větvičky v bezprostřední blízkosti, nevydržel jsem a posvítil do těch míst čelovkou. Cupitání se úprkem vzdálilo a nezahlédl jsem ničehož. Že by myši? Jakmile jsem čelovku zhasnul, cupitání se začalo přibližovat znovu. A znovu svítím čelovkou a drobní vetřelci znovu mizí ve tmě. Spánek mě přemohl až po třetím kole rozsvěcení. Snad nás myši moc neohryžou.
Ranní probuzení je hodně chladné a smutné. Jakže to zpívá Božský Kája? „Tak sbohem brácho, tak se měj, měl jsem tě ze všech kluků nejraděj….” Ráno si s Pepém podáváme ruce na rozloučenou a přejeme si hodně štěstí na trase. Od teď už pojedeme každý sám. Já vyrážím ve čtyři hodiny ráno a pokusím se dojet nějaké závodníky přede mnou. Pepé vyrazí až v osm hodin a pokusí se na trase dojet co nejdále.
Hostýnské vrchy jsem nechal za zády. Hory a kopce na delší dobu skončily, docela příjemné zjištění. Mám představu, že pojedu co nejrychleji a projeté mapové listy ode mne budou lítat jako při znělce Večerníčku. Ranní obloha je jemně růžová. Ticho a klid. Vítr si asi vzal neplacené volno. Mlha se líně povaluje do metrové výšky nad zemí. Všude kolem rovina a pole, v dáli z mlhy vystupuje kostelní věž. Úchvatná síla okamžiku. Neočekávaný nával pocitu svobody mi skoro až vhání slzy do očí.
Jet sám je možná trochu nebezpečnější, ale o to větší intenzivnější prožitek. Zůstal jsem sám se svým odhodláním, zůstal jsem sám se svými obavami. Zůstal jsem sám se svým otlačeným zadkem. V Kroměříži vede trasa v těsné blízkosti psychiatrické léčebny. Je v tom snad nějaká symbolika? Mají se tady účastníci Loudání nechat vyšetřit?
Nejvyšším vrcholem Litenčické pahorkatiny je Hradisko s nadmořskou výškou 518 metrů. Trasa vede právě tudy. Po delší době se ke slovu dostávají lehčí převody. „Co kdybych zkusil chvíli tlačit?” „Ne, to bych nikoho nedohnal!” Modré nebe nad hlavou, daleké rozhledy do krajiny a les, který mě za chvíli pohltí. Ve stínu lesa je příjemně, slunce na mě nemůže. Na polích v okolí Vyškova mi však svou nadvládu nechává patřičně sežrat. Cítím vlastní pach potu, nebo snad pot pachu? Už i mouchy mě objevily. Nic netrvá věčně. Když vjíždím do Moravského krasu, je pod mrakem a mouchy nikde.
U čerpací stanice si kupuji bagetu, pití a rád bych si trošku opláchnul obličej. Musím ale počkat, pětičlenná asijská rodinka se v umyvadýlku o rozměru školního penálu rozhodla snad vysprchovat. Co tam dělají tak dlouho? Čas je drahocenný, takhle nikoho nedojedu.
Chráněná krajinná oblast Moravský kras je významná i z pohledu Loudání. Ze závodu tady odstoupil Radek Uher. „Zdarec všichni, dojel jsem do Moravského krasu a bylo to na mě akorát. Už mi to moc nejede a asi jsem z té celkové únavy nachlazenej. Nejsu na takovou porci kilometrů zvyklej. Bylo to dobrý, ale těžký. Moje známa doktorka říká, že po dlouhém fyzickém výkonu máš být unavený tak, že ještě trochu můžeš, jinak ti to může uškodit. No a já jsem si hlavně ty první dva dny užil v tom blátě, kdy se mi přestávalo točit zadní kolo až dost. Díky za pořadatelskou činnost a těším se někdy příště.”
V Moravském krasu odstoupil ze závodu i Dan Chroust. „Rozjel se mi kašel, nemůžu mluvit natož se pořádně nadechnout. Dál to nepůjde. Nedá se to udýchat ani s coldrexem ani s rumem. Jsem v Blansku a otáčim to na vlak.”
Moravský kras patří mezi nejvýznamnější krasové oblasti ve střední Evropě. Nejvyhledávanější zdejší jeskyní je Punkevní jeskyně. A právě u Punkevní jeskyně nastal psychický zlom. Právě tady se závod láme do své druhé poloviny. Tu první, doufám že, náročnější část závodu mám úspěšně za sebou. Snad budu mít víc štěstí než kluci přede mnou, jež ve druhé polovině museli odstoupit. Nejmladší účastník Loudání Adam Záviška odstoupil na 390 kilometru. „Odstupuji ze závodu z technických důvodů. Totální devastace řazení.” O sto kilometrů dále na 492 kilometru vzdal i Aleš Kostohryz. „Potupně vzdávám, Loudání bylo silnější než já.”
Blížím se k vesničce Kuničky, v itineráři je uvedena poznámka „pozor nezaměňovat!” Nejprve ale musím projet lesem a právě tady jsem je spatřil. Stáli vpředu napravo kousek od cesty. Trpaslíci! Neutíkali, stáli a nehybně si mě prohlíželi. Jen ty jejich zelené trpasličí čepice do špičky se občas zachvěly. Neuvěřitelné. S otevřenou pusou přijíždím zvědavě blíž a… asi halucinace. Žádní trpaslíčci, jen pařez, několik větví a velké zelené listy. Nejspíš bych měl někde zastavit a odpočinout si.
„Dobrý den, dojedu tudy ke zřícenině hradu Rychvald?” „Jo jedete správně. Tam ale nejezděte, je to strašně do kopce a nic tam není, jen hromada kamení zarostlá trávou.” „Když já tam právě musim.” „No tak to vám přeji upřímnou soustrast.” Získal jsem první informace o dalším kontrolním bodě od paní na procházce se psem. Zřícenina leží jenom 484 metrů nad mořem, ale cesta necesta k ní je brutálně prudká. Hlavu mám níž než řidítka a moc nechybí, abych ji měl i níž než horní rámovou trubku. Nejprve po jehličí lesem, pak úzkou pěšinkou mezi vysokým kapradím a pichlavým trním. Chudák ten, kdo ji prošlapával jako první. Občas má své výhody pohybovat se na chvostu startovního pole. Někdy ani nemusím koukat do mapy, jen jedu ve stopách rychlejších borců přede mnou. Vrchol Rychvaldu vypadá přesně, jak ho popsala paní. Hromada kamení zarostlá trávou.
Sjel jsem terénem do údolíčka a najednou nevím kudy se dát, najednou nedokážu z mapy nic vyčíst. Snažím se soustředit, ale vůbec to nejde. Opodál babka okopává zahrádku. Strkám jí pod nos mapu, aby mi ukázala, kudy mám pokračovat. Bez váhání mi ukazuje směr. „Tam nemůžu, tam vocuď sem přeci přijel,” bráním se chraplavým hlasem. „Kdepak, já vás viděla přijíždět. Vy ste přijel támhle od tud!” A ukazuje mi úplně jiný směr. Snažím se soustředit, seč můžu, ale mozeček ne a ne pochopit, co mi paní říká. Spíš než to co mi říká, mě zajímá to, co se se mnou děje. Jsem nejistý a úplně ztracený. Poslušně se vydávám směrem, kterým mě posílá. Chvíli jedu v sedle a pak do kopce tlačím. Na Loudání se hodně kopců tlačí. Jak tak tlačím loukou vzhůru, nabyl jsem pocitu, že tudy už jsem dneska jednou tlačil. Motám se snad v začarovaném kruhu? A vůbec, mluvil jsem před chvíli s tou babkou nebo se mi to zdálo? Nejsem si jistý vůbec ničím. Mám strach, že se neudržím v sedle. Mám strach, že sjedu z trasy a nevšimnu si toho. Mám strach, že se ztratím ve vesmíru. Mám strach, že se mi tohle všechno jenom zdá. Ale kdepak, nezdá! Jsem úplně v prdeli!
Záchranou je Kozárov, kam jsem se v mátožném stavu chvíli pěšmo, chvíli kolmo motavě doploužil. Bufet nad vesnicí je mou záchranou. Musím jíst, pít, doplnit cukry, doplnit kofein. A hlavně si trošku odpočinout. Navíc začalo poprchávat, nebo se mi to také jenom zdá?
Půlhodinka odpočinku a dlouhý sjezd do údolí dělají divy. Na kamenité pěšince podél řeky Svratky už jsem zas v naprosté pohodě. Jedu vpřed vyladěn jako Stradivariho housle.
Žlutý nápis „Peklo začíná” na silnici za Nedvědicemi nelže. O následném dlouhém nekonečném asfaltovém stoupání by se dalo stručně říci, že je dlouhé a nekonečné. Jet či jít? To je oč tu běží. Jedu, ale kdybych šel, byla by rychlost stejná.
Dnešní den byl velice zajímavý. Ráno jsem začal v Bystřici pod Hostýnem, večer končím v Bystřici nad Pernštejnem. Ráno jsem se probudil ve křoví obklíčen myší čeládkou. Večer usínám v čisťounké postýlce hotýlku na náměstí. Už jsem si nutně potřeboval umýt všechny žlábky i ostatní části těla. Dnešní den jsem urazil 213 kilometrů, a aniž bych to zaregistroval, předjel jsem někde Volfína a Moniku Malečkovou.
Na čele závodu jede Vašek Brož. Na druhém místě Jarda Semík, kterému dýchají na záda Honza Jirka se Štěpánem Stránským. Vloni jsem dojel do cíle společně s nimi, letos jim už nezahlédnu ani záda. Zítra určitě dorazí do cíle. Výborně si vede i Šelda, už je pátý.
Za pondělního úsvitu nechávám liduprázdné ulice Bystřice nad Pernštejnem za zády a každým šlápnutím se přibližuji Žďárským vrchům. I když už druhý den jedu sám, dnes zas tak úplně sám nejsem. V hlavě se mi usídlila Tereza. Nikoliv bikerka Tereza Huříková, jak by se dalo předpokládat, ale zpěvačka Tereza Kerndlová. V hlavě se mi odvíjí pořád dokola jakási smyčka její písně Anděl: „Mít v sobě chtíč, to se smí, to se dělá. Tys mi to řek, o to víc já chtěla.” Ať dělám, co dělám, nemůžu se toho zbavit. Možná ten její chtíč nějak souvisí s cyklistikou.
Ráno je chladné, přesto nádherné. Na loukách a lesních pasekách se líně povalují chuchvalce mlhy. Slunce se po noci pomaličku vzpamatovává a zvolna přidává na intenzitě. Skupinka srnek se pohybuje téměř neslyšně. Je to radost. Jede se mi skvěle, nohy se točí skoro samy. Tělo už si na pravidelné dávky cyklistické zátěže zvyklo. Až Loudání skončí, bude mi tohle všechno určitě chybět.
Chvíli asfalt, chvíli, jehličí, chvíli bláto. Mírně nahoru, mírně dolů. Lesy a zase lesy. Stále blíže nejvyšší hoře Žďárských vrchů a zároveň druhé nejvyšší hoře celé Českomoravské vrchoviny, kterou je Devět skal s nadmořskou výškou 836 metrů nad mořem. Už sám název napovídá, že to na cyklistiku nebude. Blížící se kontrolní bod bude z nejobtížnějších. Leží na samotném vrcholu Devíti skal. Je nutné vyšplhat a vyfotit se na vrcholové vyhlídce i s kolem.
A je to tady. Devět skal. Temná mlčenlivá skaliska uprostřed lesních hvozdů. Určitě jsou vysoká přes deset metrů, možná ke dvaceti. Musím až na samotný vrchol. Jak to zvládnu, nevím. V mžiku jsem si vzpomněl na Boryše, na starého dobrého Boryše. Doufám, že znáte Boryše! Každý by ho měl znát, vždyť se o něm zpívá i v naší české hymně. „…Voda hučí po lučinách, Boryš umí po skalinách…”
Z kola sundávám láhve s pitím, ze zad batoh a na lehko s kolem na rameni hop a skok po kamenech stoupám k vrcholu. V jakémsi závodním transu či cyklistické poblouzněnosti si nebezpečí neuvědomuji. Musím s kolem na vrchol, je jediné, na co myslím. Poslední kamenný stupeň pod vrcholem už s kolem na rameni nemůžu dát. Nahoru ale musím.