Craft 1000 Miles Adventure

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2011-10-03T13:00:12 --><p><strong>Radosti a bolesti nejdelšího cyklozávodu ČR</strong></p><p>Našemu extrémnímu bikerovi Honzovi Kopkovi chybělo ke štěstí zřejmě jedno jediné - dopřát stejné zážitky, jaké obohacují jeho život, i jiným českým cyklistům. Proto uspořádal za podpory značky Craft a dalších partnerů extrémní závod, ovšem finančně i časově dostupný všem. Jediné, čím dostupný být neměl a také nebyl, je jeho náročnost! Takový byl první ročník Craft 1000 Miles Adventrue, dálkový nonstop závod, přejezd České a Slovenské republiky.</p>

Do cíle dorazilo 34 závodníků na dlouhé trati a 33 jezdců na trati krátké, 29 startujících v průběhu závodu odstoupilo. Prvního a posledního v cíli dělilo 12 dnů. Vítězové ujeli denně v průměru přibližně 200 kilometrů, dodejme, že v náročném terénu. V první části závodu lilo jako z konve, řeky byly rozvodněné, cesty rozbahněné. Mohl být závod vedoucí po území České a Slovenské republiky náročnější? Asi těžko. Byla to tvrdá zkouška psychiky, protože vždy šlo sjet z cesty během pár desítek minut být v civilizaci, v teple a suchu, na dosah telefonního signálu a vlakového či autobusového spoje vedoucího „domů". Byla to muka, jaká zažívali vězni v Alcatrazu, kteří slyšeli ruch nedalekého velkoměsta a věděli, že jim je tolik vzdáleno. Na 1000 Miles Adventure to vlastně bylo ještě těžší, utéct bylo tak snadné. Přesto to 67 šílenců neudělalo. Pochopíte proč? Pochopíte, co žene člověka dobrovolně prožít takové útrapy? Co závodník, to příběh, to kus lidského hrdinství a možná i kus odpovědi.

 

Závod je jak droga, dobrodružství, které se jinde nedá zažít.

Člověk se dostane do takového zvláštního stavu únavy, štěstí, radosti, zlosti.

Tento koktejl je těžce návykový. (Tomáš Malý)

 

V tištěné verzi časopisu vyšly rozhovory s pěti účastníky závodu: Petrem Vavrysem, Kamilou Matoušovou, Janou Kristlovou, Přemyslem Kubínem a vítězem závodu Zdeňkem Tomečkem. Protože se nám ale zdály i další tři rozhovor zajímavé, uvádíme je zde na webu.

Jméno: Přemysl Kocyan
Kategorie závodu: M1
Kolo: horské, Author (hardtail)
Účast v minulosti na podobném závodě: tohle byl pro mne první závod na kole (jako chodec jsem se loni účastnil závodu 5BV)
Před závodem naježděno km: necelých 1000 km
Ujeto z povinných km závodu: 1677 km
Vaše průměrná denní kilometráž: kolem 150 km
Umístění celkově a v kategorii: devátý
Čas strávený na trati: 11dní 3 hodiny 33 minut

Co bylo podnětem k vaší účasti na tomto závodě?
Dávný sen projet si Českou republiku na kole. To, že jsme projížděli i Slovenskem, bylo jen bonusem.

Co na to vaše okolí, rodina, přátelé?
Před závodem nikdo moc netušil, čeho že se vlastně účastním, ale během závodu mi začaly chodit krásné podpůrné vzkazy. Nejvíce mě podporovala sestra, která za mnou přijela i dvakrát do cíle 500 mil (před startem jsem špatně odhadl příjezd do Jeseníků) a pak do cíle 1000 mil. Navíc večery trávila na stránkách Craft 1000 Miles.

Závod je poměrně náročný časově, bylo pro vás těžké vzít si na tak dlouhou dobu dovolenou?
V práci mi naštěstí vyšli maximálně vstříc, když jsem si dodatečně během závodu dohlašoval další dny.

S jakými představami jste do závodu vstupoval? Jak se splnila nebo nesplnila vaše očekávání?
Chtěl jsem si užít nočního bikování – toho bylo nakonec víc, než jsem plánoval. Dále jsem chtěl poznat nové lidi. Během samotného závodu jsem jich poznal sice jenom pár, ale zato byli nesmírně skvělí.

Jaká byla vaše prvotní strategie závodu? Přehodnotil jste ji během cesty?
Strategie byla co nejvíc jet a spát pokud možno na checkpointech a turistických chatách, jen dvakrát jsem spal pod širákem.

Na „co" jste jel? Zvolil jste nějakou speciální výživu? Pil jste třeba regenerační přípravky?
Jel jsem hlavně na pivo. Měl jsem isodrinx na pití během dne a každý den tři energetické tyčinky.

Kolik kilogramů vážila vaše bagáž? A jak jste ji vezl? Co byste si příště vzal jiného a co vám přišlo jako nakonec zbytečné?
Sedm kilogramů vážila moje bagáž. Lehčí věci jsem měl v batůžku na zádech, zbytek v lodních pytlích na zadním nosiči. Volba to byla dobrá, s nosičem nebyl problém. Příště bych si vzal více brzdových špalíků a náhradní řetěz.

Při závodě byla dovolená pomoc ostatních závodníků, potřeboval jste ji, nebo jste naopak pomohl někomu dalšímu?
Naštěstí jsem pomoc nepotřeboval, a ani jsem neměl příležitost někomu pomáhat. Ale když jsem se s někým na trati potkal, tak to byla určitě psychická pomoc.

Která místa byla asi nejtěžšími okamžiky celé cesty? Kdy jste si závod naopak užíval?
Nejtěžší chvíle byla, když jsem na Velké Fatře, kde jsem záměrně kvůli medvědům jel přes den a nechtěl v žádném případě bloudit, tak jsem se nakonec ocitnul někde hluboko v lese, daleko od trasy. Tehdy jsem uvažoval, jedinkrát za závod, že v Martině nasednu na vlak a odstoupím ze závodu. Nejvíc jsem si závod užíval při nočním průjezdu Jizerkami a zpětně taky noční brody a rozbahněné pole na Slovensku.

Sváděl jste nějaké boje – s technikou, se zdravím, s nalomenou psychikou?
Jeseníky jsem sjížděl s na kov zbroušenými brzdovými špalíky. Z Adršpašských skal po Krkonoše jsem měl problém se zadní přehazovačkou, posledních 300 kilometrů mě bolela noha v oblasti holeně.

Jelo se vám lépe v malé skupince, nebo samostatně?
Jelo se mi dobře samostatně, ale i ve dvojici s někým.

Jaké dopady, následky jak psychické, tak fyzické, měla účast na závodě? Jak dlouho vám trvalo, než jste zregeneroval své tělo do stavu před závodem?
Zhruba týden mě bolela ještě ta noha a tři dny po závodě jsem měl neustále hlad.

Jak jste žil po závodě? Vracel jste se v myšlenkách k závodu?
V myšlenkách se vracím neustále, pár dní jsem si musel zvykat na hektickou realitu běžných dnů. Během závodu jsem nevnímal čas, ani co je za den, vnímal jsem jenom svoje myšlenky a krásnou přírodu kolem sebe.

Chystáte se do závodu přihlásit i příště?
Příští ročník ne, ale v budoucnu si chci určitě závod ještě zopakovat.

 

 

Jméno: Patrik Bartík
Kategorie závodu: M1
Kolo: horské, značka MRX
Účast v minulosti na podobném závodě: pouze silniční ultramaratony – Okolo Slovinska, v Rakousku Glocknerman, přejezd přes celé Alpy – XXAlps, Okolo Rakouska, Okolo ČR, Okolo střední Evropy (od roku 2000 1 až 2 ročně), popřípadě 24hodinovky jak silniční, tak i MTB
Před závodem naježděno km: cca 15 000 km
Ujeto z povinných km závodu: 1684 km
Vaše průměrná denní kilometráž: kolem 180 km
Umístění celkově a v kategorii: celkově 5., po polovině závodu ve Františkově 4.
Čas strávený na trati: 9 dní 7 hodin 8 minut

 

Co bylo podnětem k účasti na tomto závodě?
Vyzkoušet něco nového, jiný typ závodu bez doprovodu, v přírodě.

Co na to vaše okolí, rodina, přátelé?
V podstatě nic, už si zvykli…

Závod je poměrně náročný časově, bylo pro vás těžké vzít si na tak dlouhou dobu dovolenou?
Dva dny dovolené navíc jsem musel řešit telefonicky, měl jsem domluvený týden (do neděle).

S jakými představami jste do závodu vstupoval? Jak se splnila nebo nesplnila vaše očekávání?
Dojet do cíle a umístit se na lepším místě.

Jaká byla vaše prvotní strategie závodu? Přehodnotil jste ji během cesty?
Žádná strategie nebyla, většinou nemělo cenu ani plánovat den dopředu, terén byl o hodně pomalejší, než jsem čekal… Pokaždé jsem spal venku (na zastávce, u krmelce, pod pergolou).

Na „co" jste jel? Zvolil jste nějakou speciální výživu?
Jedl jsem běžnou stravu, pečivo se salámem, sýrem, oplatkům jsem dal přednost před müsli tyčinkami. Z přípravků jsem používal jen iontový nápoj, karnitin, případně několik málo gelů.

Kolik kilogramů vážila vaše bagáž?
Má bagáž spolu s kolem vážila kolem 25 kilogramů. Spočívala v nosiči a trojbrašně na něm, dále jsem vezl brašnu na řídítkách. Určitě to nebyla nejlepší volba, ta trojbrašna byla zbytečná…

Při závodě byla dovolená pomoc ostatních závodníků, potřeboval jste ji, nebo jste naopak pomohl někomu dalšímu?
Pomoc jsem využil už na první kontrole od mechanika, kde mi doplnil popraskané dráty. Později praskl další, tak na druhé kontrole ve Františkově jsem vyměnil celé zadní kolo…

Která místa byla asi nejtěžšími okamžiky celé cesty? Kdy jste si závod naopak užíval?
Nejhorší byly úseky, kdy bylo třeba nést kola, Ať už Fatra, Makyta, a úseky v Polsku, kde se poměrně také bloudilo… Naopak jsem si to užíval v Orlických horách, kde byla hodně krásná příroda.

Sváděl jste nějaké boje – s technikou, se zdravím s nalomenou psychikou?
Největší boj byl už se zmiňovanou technikou, z toho se také chvilkami odvozoval i stav mé psychiky. Také jsem často hledal cesty, to mi také moc nepřidalo. Z nebezpečných zvířat jsem narazil hned první noc na stádo divočáků, kteří ale hned odběhli. Párkrát jsem na cestě potkal ještě krávy. A asi jako spousta dalších závodníků jsem taky narazil na cikány, ale žádný větší konflikt jsem s nimi neměl, děti chtěli bonbony, ani jsem ale nezastavil…

Jelo se vám lépe v malé skupince, nebo samostatně?
Na silničních ultrazávodech se většinou jezdí sólo, jízda v háku je zakázaná, proto jsem zvyklý jezdit sám. Nevyhovuje mi přizpůsobovat tempo druhým.

Jaké dopady, následky jak psychické tak fyzické měla účast na závodě?
Psychicky jsem byl po závodě úplně v pořádku, s výsledkem spokojený – vzhledem k váze výbavy. Za dva týdny jsem byl úplně zregenerovaný a přesně za měsíc – 12. srpna – jsem startoval na nejdelším silničním závodě Okolo Rakouska – 2192 km.

Jak jste žil po závodě? Vracel jste se v myšlenkách k závodu?
Na závod vzpomínám dost často. Hlavně co odlehčit a udělat jinak, abych příští rok mohl být rychlejší…

Chystáte se do závodu přihlásit i příště?
Hned po skončení jsem znovu jet nechtěl, ale s odstupem času jsem vše přehodnotil a dám přednost tomuto závodu před silničními. Tak jako spousta letošních účastníků jsem se na after party už přihlásil.

 

Jméno: Tomáš Malý
Kategorie závodu: M1
Kolo: horské kolo značky Apache
Účast v minulosti na podobném závodě: Beskyd trophy 2010
Před závodem naježděno km: 960 km
Ujeto z povinných km závodu: celý závod 1600 km
Vaše průměrná denní kilometráž: 75 km
Umístění celkově a v kategorii: celkově 34, v kategorii 21
Jak dlouho jste závod jeli: 20 dní 4 hodiny 38 min

Co bylo podnětem účasti na tomto závodě?
Účastnit se prvního ročníku. Zažít něco nevšedního. Zkusit si, jestli to dokážu.

Co na to vaše okolí, rodina, přátelé?
Původně jsem nechtěl jet tento závod sám, ale reakce okolí na to, že by jeli se mnou, byly vcelku stejné: jsi blázen, šílenec, odkaž nám svůj majetek, už se nikdy nevrátíš.

Závod je poměrně náročný časově, bylo pro vás těžké vzít si na tak dlouhou dobu dovolenou?
Chtěl jsem si užít po dlouhé době léto a jako živnostník jsem to měl jednodušší než zaměstnanec.

S jakými představami jste do závodu vstupovali? Jak se splnila nebo nesplnila vaše očekávání?
Chtěl jsem prostě jen dojet co nejdál. Byl jsem připraven na velkou obtížnost. Ta se potvrdila.

Jaká byla vaše prvotní strategie závodu? Přehodnotili jste ji během cesty?
Během závodu jsem měl problémy s koleny, díky tomu jsem spal více, než jsem chtěl v penzionech. Vůbec se mi neosvědčil stan, který jsem vezl. Po spaní v něm jsem vylézal mokřejší, než kdybych spal venku.

Na „co" jste jel? Zvolil jste nějakou speciální výživu? Pil jste třeba regenerační přípravky?
Během závodu jsem snědl 13 kg oříšků, dále jsem jedl lovecký salám. Regenerační nápoj jsem měl, jen jsem večer byl vždy tak unavený, že se mi ho nechtělo rozmíchávat ve vodě, tak jsem ho pil jen párkrát.

Kolik kilogramů vážila vaše bagáž? A jak jste ji vezl? Byla to dobrá volba? Co byste si příště vzal jiného a co vám přišlo jako nakonec zbytečné?
Bagáž vážila 27 kg. Vezl jsem si všechno jídlo, díky tomu jsem zásoby dokupoval během závodu pouze dvakrát. Vše jsem vezl v zadních brašnách na nosiči, který závod bez problémů vydržel. Dále jsem měl celorámovou brašnu a brašnu na řídítkách. Na zádech malý batůžek s vakem na vodu.

Při závodě byla dovolená pomoc ostatních závodníků, potřebovali jste ji, nebo naopak pomohli někomu dalšímu?
Někdy v půlce závodu mě zastavil nějaký turista, že jeho přítelkyně upadla na kole a trochu se odřela, jestli nemám náplast. Když jsem onu nešťastnici viděl, nevěřil jsem vlastním očím. Na slečně jsem nechal téměř celou svojí lékárničku, jak byla sedřená. Jeden ze závodníků mi pak nabídl, ať si z jeho lékárničky vezmu vše, co potřebuji, že jedou ve dvojici a jedna jim stačí.

Jaká byla asi nejtěžší místa, nejtěžší okamžiky celé cesty? Kdy jste si závod naopak užíval?
Nejtěžší místo byl výstup na horu jménem Makyta, nikdy by mě nenapadlo tam jít bez kola
natož s kolem. Závod jsem si užíval po celou trasu, krásné hory, krásné výhledy.

Sváděli jste nějaké boje – s technikou, se zdravím s nalomenou psychikou?
Hned druhý den se mi rozbila přehazovačka a já musel do servisu v Michalovcích, další den mě začali bolet úpon v koleni a za další den i úpony na druhém koleni. S tímto jsem bojoval osm dní. Nemohl jsem prakticky jít a jet jen s velkými obtížemi a za cenu častých přestávek.

Jelo se vám lépe v malé skupince nebo samostatně?
Jel jsem raději sám, většinou jsme si nevyhovovali s ostatními závodníky tempem, ale byl jsem velice rád, pokud jsem měl možnost si s někým popovídat. Samotu jsem velice špatně nesl, i když jsem si před závodem myslel, že to nebude problém.

Jaké dopady, následky jak psychické tak fyzické měla účast na závodě? Jak dlouho vám trvalo, než jste zregeneroval své tělo do stavu před závodem?
Úpony při delším nepohybu ztuhnou a pak chvíli bolí, než je zase rozhýbu. Regenerace musela proběhnout rychle, protože týden po závodě jsem odjížděl lézt po horách do Švýcarska. Závod mi mnoho dal. Přehodnotil jsem životní hodnoty, a začal si vážit věcí, které jsem před závodem považoval za samozřejmé.

Jak jste žili po závodě? Vraceli jste se v myšlenkách k závodu?
Stále se myšlenkami vracím k závodu. Přemýšlím, co bych udělal jinak, co bych nechal doma, co bych naopak vzal navíc.

Chystáte se do závodu přihlásit i příště?
Jsem přihlášen a snažím se vymyslet plán, jak se připravit, abych příští rok zase dojel do cíle.
Nemůžu zůstat doma a sledovat dění u počítače, nevydržel bych to. Závod je jak droga, dobrodružství, které se jinde nedá zažít. Člověk se dostane do takového zvláštního stavu únavy, štěstí, radosti, zlosti. Tento koktejl je těžce návykový.

 

 

 

Dva ze stočlenného pelotonu závodníků se zúčastnili obou českých bikových ultramaratonů. Jaké je jejich srovnání obou závodů?

V třetí úkázce č. 10 na těchto stránkách  /casopis_clanek/cyklo-2011-10-ukazka3 se dočtete, jak probíhal závod Loudání na kole. Tento text nevyšel v tištěné formě, ale nám se zdál jeho obsah natolik výmluvný, že jsme vám ho chtěli zprostředkovat alespoň v internetové podobě. 

Radek Láska

V mnoha ohledech jsou si oba závody velice podobné. Oba mají stejný princip, jede se nonstop a bez jakékoliv podpory, na vlastní riziko, vše potřebné si člověk veze, každý nocuje, kde a kdy uzná za vhodné. Na obou závodech je nutné jet po dané trase. Odlišnost je v tom, že na Loudání je trasa vytištěna na papírových mapách a na 1000 mil je trasa dána GPS. Loudání má navíc specialitu v tom, že trasa je každý rok jiná a je tajná až do doby pár hodin před startem. Odlišnost je také v tom, že na Loudání se kontrola trasy provádí tak, že závodník během trasy musí vyfotit daná místa (např. turistický rozcestník, rozhlednu apod.). Na 1000 mil se dodržení trasy kontroluje podle logu GPS.
Na 1000 mil byla předepsána povinná výbava, jejíž obsah připadal někomu zbytečný. Některé věci z povinné výbavy bych já sám od sebe nebral, ale když to bylo v pravidlech, tak jsem si holt vzal a nešpekuloval o tom. Tyhle rozdíly mi ale nepřijdou podstatné, jestli jedu podle papírové mapy, nebo podle GPSky, je celkem jedno. Jestli je trasa známá dopředu, je také celkem jedno, protože se na tu trasu stejně člověk nijak připravit nemůže. Ani na jednom závodě se nejede o ceny. Myslím ale, že tohle se dá nastudovat z propozic a že o tyhle „organizační detaily" v těchto závodech opravdu nejde.
Loudání mi přišlo takové komornější. Asi tomu přispívá to, že to již byl x-tý ročník a lidé se více navzájem znají. Celá akce se obejde bez mediálního humbuku, stačí méně sponzorů, nikde na trase nečíhají fotografové, na cestě není žádná podpora v podobě kontrolních bodů. Navíc oba organizátoři jsou zároveň závodníci, což je super třeba, když je člověk naštvaný, jakou cestou necestou to vede. To si člověk řekne „alespoň, že si to tady ten Čepa také vyžral" a hned se jede lépe dál. Loudání je takové „punkovější" a více „spartánské" bez zbytečných kudrlinek.
Mám dojem, že 1000 mil si buduje image oficiálního nejtěžšího závodu tohoto typu v Evropě, nabízí závodníkům zázemí v podobě tří kontrolních bodů se zázemím, oproti Loudání je dvakrát delší, jede více lidí, průběh celý závod je pečlivě dokumentován fotografy a kameramany. Větší známost mezi veřejností má výhody v tom, že závod na sebe přitahuje lidi, kteří nezištně pomáhají všem závodníkům během závodu (v rámci pravidel). Co je ale velice podstatné, jsou účastníci. Na obou akcích jsem potkal skvělé lidi. Jsou to sice závody, kde jede každý sám za sebe, ale přesto si lidi navzájem pomáhali a podporovali se vždycky, když to bylo potřeba.
Když porovnám Loudání a kratší variantu 1000 mil, tak mně to obtížnostně přijde podobné. Možná že to Loudání mi přišlo trošku těžší, protože trasa častěji vedla místy, která byla úplně nesjízdná, a kolo bylo nutné tlačit nebo nést. Na 1000 mil takových míst bylo o něco méně. Jedno z nejtěžších míst, vrchol Makyta v Bílých Karpatech, bylo shodou okolností na obou závodech, jen se jelo v opačném směru.
Na obou závodech panovalo letos podobné počasí. Na začátku déšť, který hodně ztížil trať, a po zbytek závodu hezké slunečné počasí.
Příští rok chci určitě jet Loudání, protože mně je pocitově trošku bližší. I když o víkendu jsem byl na after party 1000 mil, kde bylo možné se přihlásit na další ročník, a pěkně se to ve mně pralo, jestli se nepřihlásit znovu.
Organizátorům obou závodů fandím a obdivuje je. Odhaduji, že na organizování těchto závodů nijak nezbohatli, ale mě jakožto účastníka závody obohatily velice o spoustu zážitků a o pár nových kamarádů.

 

Štěpán Stránský
Obě akce mi jsou hodně blízké, neboť jsou v úzké spojitosti s přírodou a já odmalinka jezdím na skály, na vandry apod.
Dlouho jsem nad touhle otázkou přemýšlel, jde o to, že nemůžete srovnávat jablko a hrušku. A když, tak velice povrchně. Nezbývá než to jablko a hrušku ochutnat. Já je oboje ochutnal, ale slovy to nedokážu přesně vyjádřit, takže následující věty prosím berte s rezervou a jakožto výhradně můj subjektivní názor. Loudání je extrémnější v náročnosti výjezdů a v obtížných technických sjezdech je rychlejší, nebezpečnější na zdravotní úraz z nepozornosti. 1000 Miles je mnohem delší a mnohem dobrodružnější, člověk má i trochu více času se kolem sebe porozhlédnout. Projíždíte rozmanitější krajinou (třeba Tatry). Máte i víc času spolubojovníky poznat nejen při závodě, ale i při after party.
Obě akce jsou přístupny jak bikerům, tak i běžcům/chodcům, koloběžkářům, lehokolistům apod. Opustit trasu můžete kdekoliv a kdykoliv, ale musíte se vrátit na stejné místo opuštění a z něj pokračovat. Nesmíte omezovat ostatní závodníky a civilisty svojí přítomností, odhazovat odpadky nebo jinak znečišťovat prostředí kolem sebe. Nesmíte využívat plánovanou pomoc od kohokoliv. Nahodilá pomoc je tolerována. Musíte se bezpodmínečně pohybovat pomocí vlastních sil. Musíte pomoci kolegovi závodníkovi v nouzi atd.
Oba závody se nesly ve velice přátelském duchu všech zúčastněných. Samozřejmě bojovnost a rivalita mezi námi byly, ale měl-li někdo defekt nebo úraz, závodník, který ho potkal, zapomněl na rivalitu a kamarádsky mu pomohl, tedy až na nějaké výjimky, co znám z doslechu. Rád bych proto promluvil k té menšině, která se takto nezachovala: Prosím příště již nestartujte, nechceme vás tam, kazíte tím dobrého ducha obou závodů! Účast na závodech je prestiž a pouze pro ty, co to myslí srdcem, ne pro vás. Těmito větami mluvím i za organizátory.

 

Radek Láska
Sice je to dřina, občas to bolí, občas člověk během závodu nadává, občas nemá ani slov, občas má chuť se na to vybodnout, musí tomu obětovat čas a peníze, ale přesto to stojí za to. Zážitek je to ale nepřenositelný a slovy těžko popsatelný, každému radím, ať jede a zkusí to.

 

Štěpán Stránský
Tento závod je o jakýchsi šuplíčkách v mojí hlavě. V některých šuplících mám pořádek a v některých ne a to se přesně projeví při závodě. To znamená, že je to zrcadlo, na ostatních vidím svoje chyby i přednosti. To nemluvím jenom o technice jízdy na kole, ale především o každodenní existenci v civilním životě. Člověk si tam dokáže uvědomit a někdy i vyřešit otázky vlastní existence v tomto světě, které dávno, mnohdy i úmyslně, zašantročil v těch nesrovnaných šuplíčkách.

Štěpán Stránský
Za šera večer mívám největší krizi, tělo odmítá poslouchat, musím se nutit, abych neusnul při jízdě – mrkám, cvičím s prsty u nohou a rukou, pořád si opakuju „MOJE TĚLO JE STROJ, MOJE HLAVA JE PALIVO", pořád dokola.

 

Menu