Peking není Čína
Kdo jednou kolo zvolil jako svoji životní filozofii, ten nechce jinak. A proto i já znovu volím svůj bicykl jako prostředek k nejryzejšímu poznání a mířím tentokrát do středobodu „nového světa 21. století“, abych se na vlastní kůži přesvědčil o síle čínského draka a nepoddajnosti mystického Tibetu. V čínské mytologii je drak symbolem síly, energie a štěstí a s drakem jsou srovnáváni jen ti nejúspěšnější a nejschopnější… Jak typické pro současnou Čínu.
obr.: Dolní tok Žluté řeky je hodně zničen průmyslem
Čína je obrovská země. Tak obrovská, že její rozloha se stěží vtěsná do našich myslí. Přesto jdu proti všem racionálním důvodům a radám a chci na kole dojet z hlavního města mocné říše do hlavního města zdecimované říše. Peking je čínskou otevřenou výkladní skříní. Zde se má svět přesvědčovat o skvělosti a jedinečnosti země, která o 2500 kilometrů západněji drží tibetského kostlivce ve skříni, na kterou nikdo nesmí ani pohlédnout, natož ji otevřít a vstoupit dovnitř. Ta pošetilost si již od začátku říká o malér. Vjet do Tibetu na kole?! Půl roku po tibetských protestech a jen pár dnů po krvavých muslimských nepokojích v provincii Sin-ťiang ve městě Urumči?!
Idylický začátek nádherných cyklostezek kolem Pekingu mě naplňuje zvláštním obdivem a nadšením k tomuto nejlidnatějšímu státu. Stejným obdivem, který zaplavil téměř celý svět při předloňské megalomanské olympiádě. Cyklostezky širší a hladší než mnohé naše hlavní silnice, anglické směrovky i cedule upozorňující řidiče, aby neusnuli za volantem, nepoužívali telefon, nepili alkohol atd. Prostě idylka, která má navodit pocit skvělé Číny. Stačí ovšem ujet několik desítek kilometrů mimo hlavní město a pád do reality je o to drastičtější. Po nádherných horách provincie Che-pej a úchvatné sekci Velké čínské zdi Pataling, přede mnou leží několikasetkilometrová uhelná pánev provincií Šen-si a Šan-si, o které nic nevím. Není to místo, kam by turisté dobrovolně jezdili, a už vůbec ne místo, kterým by cyklisté dobrovolně projížděli. Už brzy mám zjistit proč.
Vítr a zase vítr
Prach a vítr. Vítr a prach. Neznám horší kombinaci. Otevřená uhelná pole a jejich skládky spolu s nekonečně se táhnoucími hady plně naložených kamionů mi z každodenní porce 150 kilometrů dělají peklo. A to doslova. Večer co večer zápasím s přiděleným lavorem vody a snažím se zbavit všech příznaků „čertova švagra“. Nejdříve mouřenínská čerň z obličeje, poté prosolené a otlačené „osedlí“ a nakonec uhelně-černá mazlavá vrstva z nohou. Ano, voda je každodenním problémem nejen mým, ale především milionů prostých Číňanů, kteří v těchto oblastech bojují o holé přežití. Zahrádky mezi uhelnými doly pokryté hustým nánosem uhelného prachu, holobyty postavené přímo na hranách bezedných štol, ruce černé jako uhel…
Navíc dramaticky vzestupující automobilová doprava, která se nemilosrdně valí skrz vše zpevněné. Stavební boom a megalomanské projekty neznají žádné objížďky a alternativní cesty. Auta se doslova proplétají mezi pracujícími bagry a dělníky, kteří sem byli dovezeni ze svých venkovských obydlí až z druhého konce země, aby několik měsíců žili uprostřed staveb v těch nejnuznějších poměrech, než budou posláni zase za nějakým dalším novým megaprojektem. Ani stokilometrové stavební úseky na těch nejfrekventovanějších trasách nejsou výjimkou. Tolik mnou oslavovaná nejistota cyklodobrodruha samotáře v jiných oblastech zeměkoule zde tvrdě přechází do každodenní obavy až paniky. Kolik hodin pojedu písčitou, kamenitou, blátivou cestou tentokrát? Kolik prachu a písku nadýchám dnes?
obr.: Posvátná a důležitá místa pro Tibeťany jsou vidět již zdaleka
Už dávno nevidím mně dobře čitelnou latinku, už více než týden jsem s nikým nepromluvil. Moje snaha o několik čínských frází, které jsem se naučil v Pekingu, vždycky ztroskotá na zcela odlišné výslovnosti v tomto regionu. Angličtina? K čemu by jim zde byla?!
A přesto je z čeho se těšit. Nádherná kubistická krajina Ning-sia, mystická řeka Chuang-che, která je spíše zanesena obrovskými nánosy bahna, polopouště Vnitřního Mongolska, kulinářské objevování proslavené čínské kuchyně, starodávné chrámy velkých čínských dynastií.
Proti tomu ovšem drsně stojí realita kulturního šoku – čínská zvědavost spíše hraničící s naprostou neúctou k soukromí Evropana, kolaps ve „středověké“ nemocnici po aplikaci poslední dávky proti vzteklině přivezené z Čech a stále nekonečně rozbité silnice, které v mnoha případech jsou spíše splavné než sjízdné. A hlavně – vítr a prach. Prach a vítr.
text a foto Roman Šinkovský