Laďa Gold pochází z východního Slovenska a ve třinácti letech emigroval se svými rodiči do Kanady. Psal se rok 1965. Dnes spoluvlastní cestovní kancelář, která se specializuje na transkontinentální cyklistické zájezdy. Celkem jsou čtyři. Z Káhiry do Kapského Města, z Paříže do Istanbulu, po Hedvábné stezce z Istanbulu do Pekingu a z Rio de Janeira do Quita v Ekvádoru.
První otázka snad ani nemůže být jiná. Jak jste přišli na myšlenku tak dlouhých zájezdů?
V roce 1984 jsem spoluzaložil nevládní organizaci se jménem Canadian Physicians for Aid and Relief, jejíž hlavní náplní bylo (a stále je) krizové zásobování a snaha o dlouhodobý rozvoj v zemích třetího světa. Během několika let jsme pracovali v mnoha afrických státech. Jedna z nejhorších scén, kterou jsme mohli každý den vidět, byly malé děti, starci a ženy nosící vodu, jídlo, dřevo a spoustu jiných věcí na svých zádech na vzdálenosti mnoha kilometrů. Napadlo mě, že bychom mohli zajistit výrobu levných odolných kol pro Afriku, a popohnat tak ekonomický rozvoj stejně, jako to udělaly Čína nebo Indie. Takže jsme sehnali nějaké prostředky a pozjišťovali možnosti výroby takových kol v Nairobi v Keni. To bylo mezi lety 1991 a 1992. Všechno vypadalo slibně, akorát jsme neměli peníze na propagaci prodeje těch kol. Řekl jsem tehdy: „Udělejme něco šíleného, o čem by každý napsal, a získejme tak publicitu zdarma." Tak vznikla myšlenka cyklistického závodu z Káhiry do Kapského Města, který by účastníci absolvovali na kolech, která jsme chtěli vyrábět v Nairobi. Tak vznikla Tour d´Afrique.
Výroba odolných kol se v Nairobi nakonec nikdy nerozběhla, ale myšlenka na závod napříč Afrikou už mě neopustila. V roce 2002, když jsem se stal padesátníkem, jsem si řekl teď nebo nikdy, zavolal kamarádovi, kterého můj nápad zajímal, a 15. února 2003 jsme já a 32 dalších cyklistů stáli pod pyramidami a čekali na výstřel ze startovní pistole.
Měl jsi nějaké předchozí zkušenosti s organizací podobných závodů nebo s průvodcováním zájezdů?
Ne, vůbec žádnou.
Absolvoval jsi předtím nějaké cyklistické expedice nebo něco podobného?
Ne, nemám vůbec žádnou zkušenost s dálkovou cyklistikou nebo se závoděním. Vyrůstal jsem v padesátých a šedesátých letech v Hanušovcích nedaleko Prešova a kolo jsem měl odmalička. A protože to bylo dávno před tím, než se životem dětí stala televize a počítač, na kole jsem trávil spoustu času. Nikdo nás nehlídal a mohli jsme jet, kam jsme jen chtěli, pokud jsme byli doma na večeři včas. Později tady v Kanadě nebo na Středním východě, kde jsem také žil, jsem se zajímal o cyklistiku jako o prostředek řešení obrovského problému, který je způsoben automobilismem. Kolo mi sloužilo jako dopravní prostředek.
Takže první cesta vedla napříč Afrikou.
Díky své práci jsem znal Afriku poměrně dobře a cítil jsem se tam velmi příjemně. Ale když jsme v roce 2002 poprvé oznámili záměr uspořádat závod ze severu na jih, dostal jsem několik šílených e-mailů, ve kterých mi lidé vyčítali, že jsem jen šarlatán, který chce pouze vytáhnout z lidí peníze a nikdy nic neuspořádat, nebo že budu riskovat životy naivních cyklistů a zjevně jsem v Africe nestrávil ani den, protože jinak bych věděl, že něco takového není vůbec možné. Lidé byli naštvaní. Myslím, že to bylo způsobeno ignorací a předsudky z médií.
Na druhou stranu jsem věděl, že po cestě nás čekají velká dobrodružství, například přejezd Sahary. A navíc byly po cestě oblasti, kam měli cyklisté vjezd úplně zakázán. Ale protože jsem v mnoha z těchto zemí pracoval, věděl jsem, že s troškou štěstí by se všechno mohlo povést. Byl to překrásný pocit, když jsme o 120 dní později stáli na předměstí Kapského Města a fotili se se Stolovou horou v pozadí. Přesně tak, jak bylo naplánováno. A navíc jsme ustanovili Guinessův světový rekord v nejrychlejším překonání Afriky pouze s použitím lidské síly. Co je však nejdůležitější, otevřeli jsme cestu dalším cyklistům, aby přijeli a užili si celý kontinent.
Které trasy přišly potom?
Potom jsem se rozhodl pro jednoduchou trasu z Paříže do Istanbulu, která měří 4000 kilometrů. To bylo v roce 2005. O dva roky později jsme začali jezdit Hedvábnou stezku z Istanbulu do Pekingu (10 700 km) a letos v červenci startujeme expedici z Rio de Janeira do Quita v Ekvádoru (12 000 km).
Strávit 120 dní na cestách nemůže každý. Jak vypadá váš průměrný zákazník?
Opravdu neexistuje nic jako typický zákazník. Nejmladšímu bylo 18 let a minulý rok s námi jel z Paříže do Istanbulu 81letý Američan. Jsou to obchodníci, doktoři, právníci, studenti, IT odborníci, důchodci, prostě všichni, kdo mají dobrodružného ducha a dokážou si užít překonávání vlastních limitů.
Dají se vaše zájezdy absolvovat jen zčásti, nebo každý jede celou cestu?
U všech zájezdů se dá absolvovat jen jejich část, ale většina jede celou cestu. Někteří však také musejí předčasně skončit kvůli úrazu. Každý rok máme zhruba dva až tři lidi, kteří spadnou z kola a musejí domů. Pro mě bylo velkým překvapením prvních dvou cest napříč Afrikou, že nikdo nejel předčasně domů dobrovolně. A to i přesto, že to bylo velmi náročné a nepohodlné. Nerozuměl jsem tomu. A pak jsem pochopil, že během těchto našich cest se s lidmi odehrává něco zvláštního a z mého pohledu správného. Oni v sobě nacházejí pozůstatky pravěkého člověka – lovce a sběrače. Celá cesta se pak stává daleko větší výzvou. Čím těžší všechno je, tím méně se jim chce jet domů.
Kolik lidí s vámi obvykle jezdí na zájezdy a kolik zaměstnanců potřebujete?
To je různé. Nejmenší byla naše první evropská cesta, kterou jsme dali dohromady velmi rychle, a lidí bylo méně než dvacet. Největší pak byla před dvěma roky, když z Káhiry startovalo padesát pět cyklistů a další se přidávali na jednotlivé části. V jeden moment nás bylo sedmdesát.
Se zaměstnanci je to stejné a záleží na velikosti skupiny. Nejméně jsou čtyři, nejvíce pak dvanáct, z nichž někteří jedou za velmi malou odměnu. Skoro bych je nazval dobrovolníky.
Kolik stojí tak dlouhý zájezd a co všechno je v ceně obsaženo?
Přesné ceny můžete najít na našich stránkách. Každá trasa a každá její část má jinou cenu. Kdybychom to spočítali na den, tak pak bychom byli asi nejlevnější cyklistickou cestovkou, zvláště pokud se porovná, co všechno nabízíme. Avšak protože naše zájezdy jsou dlouhé, cena naroste. Na našich cestách nabízíme čtyři jídla denně, podpůrná vozidla vezoucí zavazadla, vodu, jídlo, náhradní díly atd. Také máme zdravotníka nebo doktora, často oba. A samozřejmě cyklo mechanika, průvodce, kuchaře a další. V každé zemi máme domluvené místní lidi, kteří nám pomáhají s jednoduchými úkony, jako je překročení hranic, až po složité záležitosti typu vyřízení povolení do míst, kam by jeden cyklista sám vůbec nemohl. Byli jsme první, kdo začal organizovat transkontinentální cyklistické zájezdy, a máme s tím nejvíce zkušeností, zvláště když se věci začínají kazit. Expedice tohoto typu jsou vždy nevypočitatelné, což je však také součástí dobrodružství.
Jak vypadají silnice a jaká kola se nejčastěji používají?
Opět to závisí na té které cestě. Někdy jsou to krásné asfaltky, jindy šíleně rozbité šotolinky. Vše často závisí na tom, kdy naposledy pršelo, kdy byla naposledy provedena oprava a v které jsi zemi. A samozřejmě projíždíme i skrz pouště, hory, savany, deštné pralesy atd. My doporučujeme trekingová kola, případně horská kola, ale lidé používají, co chtějí. Je to na nich.
Jsou i zákazníci, kteří mají více než jedno kolo?
Ne. Na to není v doprovodných vozidlech místo.
Káhira-Kapské Město je ve vašem podání vlastně závodem. Ne každý je však závodníkem, že?
Naše cesty jsou navrženy tak, aby si je každý užil tak, jak uzná za vhodné. Pokud chceš jet rychle a závodit, tak můžeš. Máme tam časomíru a ty jedeš. Avšak pro mnoho lidí je největším dobrodružstvím cesta samotná a všechno, co chtějí, je dojet každý večer do kempu. Máme speciální kategorii, kterou nazýváme EFI (Every Fucking Inch), což znamená, že jedeš „každý podělaný centimetr" z Káhiry do Kapského Města nebo z Istanbulu do Pekingu. Je to velký cíl pro mnohé. Znamená to, že člověk nesmí použít podpůrné vozidlo, a nezáleží na tom, jaké je počasí nebo jak se cítíš.
Žít tak dlouho ve skupině lidí, které člověk dříve neznal, musí být hodně náročné. Jak řešíte ponorkovou nemoc?
Ta je na našich cestách největším problémem. Abych byl upřímný, tak jsme ještě nenašli rozumné řešení. Je to velmi obtížné především pro průvodce. Kdyby měl kdokoliv jakýkoliv nápad, rád jej uslyším.
Vaši zákazníci nepocházejí jen z USA a Kanady, nebo ano?
Naši zákazníci jsou z celého světa, ale především z anglicky mluvících zemí. Jezdí s námi ale také Holanďané, Němci, Skandinávci, Francouzi či Italové. Měli jsme už jednoho Maďara a jednoho Poláka, ale zatím žádného Čecha či Slováka. Také zveme místní lidi, aby s námi jeli kus cesty přes svou zemi. Momentálně s námi jede šest egyptských cyklistů z jejich národního týmu. Je to fajn, jak pro naše zákazníky, tak pro ně.
Organizujete také nějaké kratší cesty, nebo jen ty čtyři dlouhé?
Každý může absolvovat jen část kterékoliv z těch čtyř cest. Nejméně však alespoň deset dní. Minulý rok s námi vystartoval australský nadšenec z Paříže do Istanbulu a rovnou pokračoval až do Pekingu a minulý týden se vydal na cestu do Kapského Města. Kdo ví, možná s námi pojede rovnou i jihoamerickou cestu. Jezdí s námi i štafetové týmy.
Měníte čas od času některou z tras?
Ano, ale ne moc. V příštím roce však chceme hodně změnit Hedvábnou stezku.
Jak často musíte měnit trasu kvůli válečným konfliktům či politickým omezením?
Až do minulého roku vůbec. To jsme ale měnili plány kvůli problémům v Keni a kvůli válce mezi Gruzií a Ruskem.
Je ještě něco, co bys chtěl čtenářům sdělit o vašich expedicích a cyklistickém životě?
Není nic lepšího než vidět svět ze sedla kola. Úplně oproštěn od každodenního přetížení moderním způsobem života a moderními technologiemi. Zkuste to. Vydejte se na dlouho cestu a věřte, že vám změní život – k lepšímu.
jméno: Henry Ladislav Gold
rok narození: 1952
bydliště: Toronto, Kanada
původní povolání: konstruktér
zaměstnání: majitel Tour d´ Afrique
připravil Honza Galla
foto archiv CK Tour d´Afrique