Hradišť a sedm zastavení Kadlínských

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2008-05-07T10:57:32 --><p>Z obrazovek televizí komerčních i veřejnoprávních se na nás hrne záplava seriálů, proti které je tisíciletá voda jen ubohým povodňovým nedochůdčetem. Ke koukání se toho naštěstí v téhle potopě moc nenajde, takže nás nic nezdržuje od základní náplně života cykloturisty, občas se ale přece jen objeví i několik pravidlo potvrzujících výjimek. K nejoblíbenějším bezesporu patří poetické a půvabné cykly režiséra Bedřicha Ludvíka, jež nás postupně inspirovaly k toulkám po rozhlednách i pražských věžích, podél našich řek od pramenů až k soutokům, ba i k odpočinku pod korunami památných stromů. Je to už deset let, co v jednom z prvních dílů nazval autor ústy pana Munzara polistopadové časy „dobou rozhlednovou". Nikdo nám už nezakazuje dívat se pořádně kolem sebe, a tak není divu, že se po dlouhých letech půstu roztrhl pytel se stavbou různých více i méně zdařilých vyhlídkových věží.</p>

Hradišť je kopec tak nízký a nenápadný, že jsem dlouho váhal, zda pouť na jeho vrchol patří mezi Výšlapy, či jen do prostých Domácích cyklotras. Co mu ale chybí na velikosti, nahradila vášeň a zaujetí člověka, jehož celoživotním snem a zcela nedávno naplněnou touhou se stala stavba rozhledny v místech dávného keltského hradiště, turistická svatyně, symbolicky nahrazující někdejší pohanské obětiště.

Kadlínská pouť a základní kameny
Nezůstalo jen u rozhledny, bývalý snílek to ve zralém věku a svobodných časech dotáhl na starostu malé vesničky na úpatí Hradiště. Pro zvýšení jejího lesku a slávy přidal ještě projekt zážitkové turistiky, zaměřený na ukázky života na venkově za časů našich babiček a dědečků. Z názvu někdejší osady tkalců a tkadlen postupem času nějak zmizelo „T" na začátku, a tak tu pro vás dnes mají připravenou trasu Sedmi kadlínských zastavení. Ta jako bonus k rozhledně nabízí exkurzi do kovárny s vybavením od proslulého lešetínského kováře, prohlídku staré sýpky a přehlídku polních plodin, muzeum motyček a jiné selské techniky, kde žhavou novinkou je plně funkční žentour, závěrečné posezení čeká ve čtyři století starých kostelních lavicích u sv. Jakuba Většího.
Nic se většinou nepostaví samo, a protože Kadlín není vesnice nijak bohatá, přiložil tu ruku k dílu kdekdo, stavba rozhledny započala sbírkou kamenů na základy, pořádanou u příležitosti zdejší tradiční poutě. Sedmnáctý červenec roku 2005 si v Kadlíně příliš nezadal se slávou položení základního kamene Národního divadla, šutry a balvany všech tvarů a velikostí snášeli a sváželi na Hradišť pilní lidští mravenečkové ze všech světových stran, pískovec z kokořínských roklí i čedič ze sopek Polomených hor. Největší kvádr přijel na žebřiňáku, ty menší nosili baťůžkáři na zádech, s trochu těžšími se lopotili na nosičích cykloturisté od Labe i Jizery. O raritu se zasloužili dárci z nedalekého Mšena, kteří přivezli kámen, vypadlý z římsy jejich kostela sv. Martina.

Cyklostezka k rozhledně a syslovští furianti
K rozhledně a naučné stezce si Kadlínští objednali i vlastní cyklotrasu, mělničtí značkaři se zamysleli a vyrazili na průzkum terénu, výsledkem bylo prodloužení drsné trasy kokořínskými Močidly do Kadlína, a dál až na hranici boleslavského okresu, kde navázala na další trasu, vracející se do Kokořínského dolu u Kaniny. Vznikl tak příjemný, zhruba čtyřicetikilometrový okruh. Z Kadlína se jede nahoru k rozhledně příjemnou asfaltečkou, připomínající vzorové cyklostezky našich evropských sousedů, pokračuje i dál na opačné straně Hradiště a pak náhle končí čistým řezem, dál se jede pěšinou, vyšlapanou v pole lánu. Na vině je hranice katastru sousedního Syslova, kde snažení Kadlínských nijak nevyšli vstříc, ba spíše naopak, a tak si tu každoročně na jaře musí pěší i cyklisté vydupat svoji stezičku v čerstvě zoraných hroudách. Konec cesty je tak dalším, nejen symbolickým, ale za deštivého počasí leckdy i skutečným osmým kadlínským zastavením, naznačujícím, že naši furianti zdaleka nevymřeli.

Jarní vizita Kadlína cestou z Benátek
Základních kamenů se při červencové pouti sešlo v Kadlíně 189, docela slušná hromada. Nemohli jsme se dočkat, až se stavba začne zdvihat do výšky. Utekl podzim, zima a pořád žádné zprávy o nové rozhledně, na jaře už jsme to nevydrželi a hned jedna z prvních vyjížděk vedla na Hradišť. Pro zpestření jsme se tentokrát vydali z opačné strany, od Labe proti proudu Jizery do Benátek. Počáteční kilometry byly snadné, po dobře značené dálkové Pojizerské cyklotrase, ta pod číslem 241 vede ze severního okraje Prahy, my se na ni napojili cestou od nádraží v Lysé nad Labem, za povodněmi zdevastovaným mostem v Kochánkách. Idylka skončila v Benátkách, kde cesta dost surově stoupá alejí k zadní bráně zámku, vypínajícímu se vysoko nad řekou. Laskavý tvůrce trasy tu cyklistům na tabulkách doporučuje vést kolo, zřejmě v dojemné snaze ulehčit jim úděl v krutém kopci, u naší výpravy ale narazil na nepochopení, až na několik jedinců, neprocitnuvších ještě zcela ze zimního spánku, šlapali všichni až nahoru bez sebemenšího zaváhání.
Prohlídka renesančního zámku se redukovala jen na nádvoří a zahrady. Ač už byl duben, zůstaly vnitřní prostory uzavřené, včetně Muzea hraček, střeženého dřevěným granátníkem v klasické strážní budce. Zámek, ve kterém otáčeli oči ke hvězdám Tycho de Brahe a Johannes Kepler, jsme opustili přední branou a vydali se od řeky do kopců podél vytrhaných kolejí vlečky zrušeného cukrovaru, ovšem po silnici – do našich osvícených zemí ještě nedošla v civilizovaných krajích běžná praxe výstavby cyklostezek na tělese zrušených železnic. Jen trasa z Mělníka na Kokořínsko cestou bývalé bramborové dráhy ze Střednice je u nás jednou z prvních vlaštovek, nedotaženou naštěstí ještě k dokonalosti, sem tam nějaký ten pražec či něco štěrku tuhle cestu úspěšně brání před invazí kolečkových bruslařů.

Spící kameny na Hradišti
Po obědě ve Vysoké Libni jsme se napojili na severní větev nově vyznačeného kadlínského okruhu, projeli Zamašským dolem a v Syslově se přesvědčili, že místní nadále cyklostezkám nepřejí. Na Hradišti bylo ticho a klid, žádný stavební ruch se nekonal, největší ze základních kamenů tu sladce podřimovaly, zatímco jejich menší bratříčci ještě přezimovali na hromadě ve stodole v Kadlíně. K rozhledu nám tak zbyla jen nízká stříška vodárničky, zklamání přivodilo depresivní náladu a chmurné úvahy na téma, proč vlastně stavět rozhledny na kopcích, odkud je už tak jako tak vidět, když účelnější by určitě byly v ďolících, jež jsou s dalekými výhledy vesměs na štíru.
Při návratu do Mělníka jsme se vyhnuli hlavnímu cyklistickému tahu Kokořínským dolem, ve Stránce odbočili k někdejší partyzánské vesnici Zahájí a úplně mimo civilizaci projížděli lesní cestou dlouhým Řepínským dolem. Někdejší zemljanky partyzánů tu vesměs nahradily vrty studní vodovodu, jímž se žíznivému lidstvu podařilo vypít do poslední kapky celý potok Pšovku, který se tak v podmáčených loukách za Vruticí musí znovu narodit, pro jarní putování to byla hezká variace na velikonoční téma.

Rozhledna bude, do roka a do dne!
Zklamání ze sladce klimbajících kamenů na Hradišti jsem si nenechal pro sebe, lehce jsem se o nich zmínil v regionálním tisku, netuše, jaký poprask tím způsobím. Den poté, co článek vyšel, vtrhlo do redakce komando rozhněvaných mužů, delegace z Kadlína, bažící po mé krvi, měl jsem náramné štěstí, že jsem se zrovna vyskytoval někde na opačném konci republiky. Vyděšené redaktorky musely na kolenou slíbit, že v příštím čísle bude otištěno rozsáhlé dementi, zanechané trestnou výpravou v troskách redakce. Většina téhle tiskové opravy se zabývala výčtem mých veskrze špatných a zavrženíhodných morálních vlastností, byl jsem postaven do jedné řady s národními vyvrheli typu Zikmunda, Koniáše či Lomikara, závěr byl ale optimistický: „Rozhledna bude! Do roka a do dne!"
Slovo dodrželi, rok po položení základních kamenů byla rozhledna pod střechou a na slavnostní otevření jsme se vydali 9. září 2006, tentokrát klasickou „máchovskou" trasou Kokořínským dolem, plnou zadumaných tůní, třpytících se ve stínu vysokých pískovcových věží. Těsně před samotným hradem, u hostince nepříliš jemnými mravy proslulého pana Grobiána, jsme se vyškrábali z hluboké rokle do okolních polí serpentinami ve skále vytesané Kaninské silnice, od Kadlína nás už pak dělilo jen pár houpáčků v mělkých příčných dolech.
Nová rozhledna nás nadchla na první pohled, žádná moderna z oceli, ježící se na všechny strany ostny a bodci antén, jen klasická dřevěná stavba na základu, v němž i sebemenší kamínek měl svoje číslo, na stranou stojící tabuli si pak podle něj každý dárce našel ten svůj šutřík. Jen největší kameny měly tabulku s označením původu přímo na sobě, ten, který se uvolnil po 150 letech z římsy kostela ve Mšeně navíc s přáním, aby nejméně stejně dlouho dobře sloužil v základech Kadlínské rozhledny.

 

Doporučené informace
Legenda k mapě
Červená – trasa z Lysé nad Labem do Mělníka
Modrá – okruh z Mělníka Kokořínským dolem, z Vtelna společně s červenou trasou
Zelená – okruh nově vyznačenými cyklotrasami
Délka obou tras 85 km, samotné cyklotrasy 0009 a 8146 z Kokořínského dolu 36 km, okruh uzavírá trasa 142, od Grobiána na Hlučov je to po ní 5 km
Doporučené mapy
Základní (modrý) okruh najdete ve všech mapách Kokořínska, např.:
SHOCart 1 : 60 000, č. 109 Okolí Prahy Mělnicko a č. 111, Okolí Prahy Nymbursko, SHOCart 1 : 75 000, č. 110, KČT č. 16, 1 : 50 000, k cestě od Jizery je třeba přidat od KČT ještě jednu mapu, č. 17, Dolní Pojizeří
Doprava
Lysá nad Labem má ideální železniční spojení s Prahou předměstskými elektrickými jednotkami, kde se dobře vozí kola, horší je to při návratu z Mělníka, kdy je třeba ve Všetatech přestupovat. Při cestě autem je spojení vlakem zpátky z Mělníka do Lysé bez přesedání, zjednodušenou přepravu mají ale pouze osobní vlaky, u rychlíků je třeba použít pojízdnou úschovnu.

text a foto Vladimír Pustina

Menu