Na kole za sborovým zpěvem

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2008-11-25T16:45:19 --><p>Když oddělím vysoce účelné, ale přece jen dosti fádní cyklistické cesty do práce na straně jedné od čistě kratochvilných akcí výletních na straně druhé, zbude jakási meziskupina „civilních" jízd spojujících příjemné s užitečným. Přeprava někam, kam by se člověk stejně musel dostat. Z takové jízdy mám pak zvláštní uspokojení. Cíle přitom mohou být rozličné - velociped dopraví člověka ke vzdáleným příbuzným, za některými služebními povinnostmi i jinam. Kdybych si své zážitky z takových „smysluplných" cest třídil do jednotlivých šuplíčků, celkem plný by už byl ten s názvem „Na kole za sborovým zpěvem".</p>

Za Mozartem do Vyškova
Tak třeba na podzim před několika lety – náš uherskohradišťský smíšený sbor Svatopluk se má podílet na uvedení Mozartova Requiem ve Vyškově.
Vyjíždím zpod Buchlova, a přestože tzv. dušičkový koncert připadá tentokrát na samý konec října a i podzimní měsíce se „globálně oteplují", v lesním údolí je tráva pokryta jinovatkou. Když se pracně vyšplhám až nahoru k Buchlovu kameni, jsem překvapen dvojicí otužilých trempíků, kteří tu někde nocovali a teď se hrabou ze své skrýše. Na jejich tázavé povolávání stran cíle mé cesty halekám v odpověď: „Jedu na koncert!" Možná mi nevěří, možná přemýšlejí, kterou folkovou akci v okolí plánovanou zasklili. Že se ale nějaký týpek na nepříliš čistém, brašnami obloženém kole plazí do nejvyšších partií Chřibů za účelem produkování Mozarta ve vzdáleném městě, o tom by je přesvědčil snad jen notový part, vydolovaný z hloubi zavazadel.
Ony ty moje dvě brašny jsou opravdu notně zduřelé. Vždyť vtlačit do nich kromě mapy, jídla a teplé mikiny také kalhoty se sakem, bílou košili, motýlka, černé lakýrky a noty, to už dá opravdu zabrat. Naštěstí náš erární koncertní úbor zahraniční provenience (před lety vyrobený v Odevných závodoch Trenčín) se pyšní kvalitou tak mimořádnou, že na něm ani opakované drsné zacházení tohoto typu nezanechává poskvrnky.
Po Buchlovu kameni už brzy následuje přejezd Vlčáku a táhlé klesání za Cetechovice. Když jsem se rozhodoval, že budu pokračovat přímo za nosem polní cestou na Strábenice, nečekal jsem žádnou pohodlnou dálnici. Že však skončím přímo mezi hroudami tak záhy, toho jsem se nenadál. Naštěstí pro mě dlouhotrvající sucho udělalo svoje, drncáním po poli se rozvážně přibližuji k vyhlédnuté obci. Další výrazné zdržení mě čeká u Nítkovic. Měl bych se raději zeptat na cestu, ale cykloturistická hrdost tomu brání, míjím poslední statek a končím zase v poli. Ani k návratu do dědiny se nepřiměji a s nervózními pohledy na hodinky bloudím terénem a teprve po hodné chvíli se dostávám k samotě Kozojedsko a posléze už v lese na zelenou značku. Následuje stíhací jízda po hřebenovce Litenčické pahorkatiny a po navazujících asfaltových cestách, abych se na poslední chvíli setkal s ostatními kolegy ve Vyškově.

Pošleme tě do Kroměříže
Když se v našem regionu řekne: pošleme tě do Kroměříže, je jasné, že nechceme nikomu nabízet prohlídku pamětihodností těchto „Hanáckých Atén", nýbrž svěřit jej do péče vyhlášené léčebny pro duševně choré. A jelikož se náš zpěvokol věnuje kromě hudby staré a duchovní i té současné a světské, míříme tentokrát také my „do Kroměříže", totiž právě do zmíněné léčebny. Prozatím nikoliv jako pacienti, ale abychom v krásné přednáškové síni, sloužící zároveň veřejnosti jako koncertní sál, provedli dílo současného skladatele Johna Ruttera.
Jaká to krásná příležitost pro mě! V Hradišti předávám kolegům tašku se svými věcmi, a zatímco autobus čeká na opozdilce, pomalu vplouvá do hustého pátečního provozu a sbírá po cestě zbývající zpěváky a teprve pak přes Hulín míří ke Kroměříži, já už dávno sedím na kole a šlapu do pedálů v malebné Kudlovické dolině. Ačkoliv původně jsem žádné závodní ambice neměl, mimořádně silný jižní vítr, který mi celou cestu fouká přímo do zad, ve mně vyvolává euforii. Především sjezd z Chřibů přes Vrbku do Kroměříže si dokonale vychutnávám, protože něco takového se cyklistovi podaří v životě párkrát – vítr mě skoro nese kupředu, a přitom mám jistotu, že na zpáteční cestě se mu (v autobuse) vyhnu!
Zbývá krátké kličkování přes město a už je tu brána ústavu. Hurá, jsem tu dřív než ostatní!
A ačkoliv mé vítězství nebylo nijak těžké, po drobné povrchové úpravě na toaletě a výměně propoceného trička vmžiku stojím před budovou, abych blahosklonně přijímal pochvalné komentáře zpěváků a hlavně zpěvaček právě dorazivších. Uznání přichází obratem: „Tož, aby se někdo tak hnal do blázince, to jsme ještě neviděli!"

Přes Hostýnské vrchy
Je přirozené, že některá takováto hudebně-cyklistická akce se vryje do paměti především dojmy cestovními či sportovními, jiná spíše hudebními.
Jako třeba naše návštěva jednoho malého moravského města. Přijeli jsme v předstihu a je to dobře, neboť uvítání na faře stojí za to – dvě velké lahve becherovky a mísy koláčků nás brzy přivádějí do dobrého rozmaru. Až tak dobrého, že zapomínáme na jisté atributy místa a například jeden z bratrů, postarší zástupce basového oboru, vyštrachá kdesi kulaté farní razítko a nabízí trochu vyplašeným sestrám sehrání známé scénky z Ostře sledovaných vlaků. Teprve přesun do kostela a nástup na kůr (nejdříve zpíváme liturgické texty jako doprovod ke mši svaté) vedou k plnému vystřízlivění všech pěvců. Poněkud horší to mají účastníci bohoslužby dole v lavicích. Náš (tehdejší) bratr sbormistr, výborný varhaník, ducha čilého a pohybů křepkých, rozjíždí první sloku společné písně v tempu sice předepsaném, sotva kdy však slýchaném. A zaskočení farníci jen lapají po dechu a utírají pot z čela.
Nicméně falešný pocit jakési převahy nám není dopřán nadlouho. Po skončení mše svaté scházíme dolů před oltář k samostatnému vystoupení. Pan farář má krátké, velmi milé úvodní slovo, usedá mezi posluchače a my se chystáme k první skladbě.
Každá mše svatá je připomínkou nejvyšší oběti Ježíše Krista. Že se při ní zároveň vyberou od věřících drobné dary, sloužící nejčastěji k opravě chrámu či k různým charitativním účelům, to je věc podružná. Přesto je nutno získaný peníz setřídit, rozdělit, kvantifikovat. A tak zatímco my nadšeně pějeme, pár metrů od nás za otevřenými dveřmi sakristie stařičký, věkem sehnutý pan kostelník vysypává nabyté poklady na stůl a pak už se ozývá jenom cinkání a hrkání a chrastění a zvonění… Takovou kulisu ještě žádný náš koncert neměl. Není snadné se soustředit, ale zvládáme to a nádhernou akustiku chrámovou plníme velebnými tóny. Za odměnu se nám v místním hostinci již začíná připravovat sváteční oběd, po němž následuje volná zábava, a tak moje zpáteční, zcela bezproblémová a pohodová cesta na kole přes celé Hostýnské vrchy je už jen příjemným zakončením krásného letního dne.

Noční prvovýjezd
Úplně jiné stopy zanechala v mých vzpomínkách jedna mrazivá únorová anabáze. Koncert v polešovickém kostele má být společný s družebním vyškovským sborem. Je osm stupňů pod nulou, ani ne deset centimetrů sněhu, cesty přitom čisté a suché. Kvůli zimě nebudeme zpívat v obleku, ale v běžném teplém oblečení. Jenže nacpat do brašen vatovanou zimní bundu a vysoké teplé boty, to je ještě horší. Asi i proto přijíždím pozdě, a tak jen v rychlosti natahuji u zdi kostela tmavé tesilky přímo na elasťáky, vyměňuju bundu a boty a už se ženu dovnitř. V kostelní lodi mě nejdřív upoutává kropenka se svěceným ledem, později také kamarád tenorista, který v temném koutě vytahuje flaštičku slivovice. Lihovina na posvěcené půdě? Tož takoví lumpi zase nejsme! Ale dnes, v té sibérii, je jeden preventivní hlt vlastně povinností! Bratr dirigent je k nám milosrdný, vyžaduje jen krátké hlasové rozcvičení a hned, bez akademické desetiminutovky, zahajuje koncert. Barokní polešovický kostel sv. Petra a Pavla je obrovský a nádherný, zpívá se v něm výborně, tóny (zhmotněné v páru) samy letí od úst do prostoru. Také početné místní auditorium je skvělé a zasluhuje si obdiv, neboť zatímco zpěvem se každý z nás aspoň trochu zahřeje, posluchač mrzne. Zkrátka dojem z koncertu máme i my sami výborný a už se těšíme na věci příští, neboť s vyškovskými přáteli se máme družit ještě v restauraci při silnici kousek pod Žeravicemi. Po krátkém přesunu (zbaběle jej absolvuji autobusem) vcházíme do rázovité občerstvovny, v níž příjemně hučí dřevem rozžhavená železná kamna. Večeře je výborná, víno taktéž, a tak už jen zpíváme, družíme se, křepčíme a zase zpíváme. Teprve dvanáctá hodina noční nás pomalu zvedá k odchodu. Znovu tlačím „civil" do brašen, a ačkoliv venku klesla teplota na minus jedenáct, já žádnou zimu necítím.
Když jsem doma před cestou obhlížel mapu, zaujala mě – při mé vášni pro zkratky – klikatá terénní spojnice mezi Žeravicemi a Hostějovem. Ale jelikož by se jednalo o můj prvovýjezd do této zcela opuštěné končiny, navíc uprostřed únorové noci, s onou myšlenkou jsem více méně jen koketoval.
Teď však stojím venku, jiskřivý mok v žilách tělo rozehřívá, hlavu jednak navrací k rodnému slováckému nářečí, jednak v ní budí ono známé alkoholové furiantství: „Dyž sem chtěl jet zkratkú, tož pojedu zkratkú! Přece nepojedu z kopca a pak zas do kopca. Navíc po hlavní mezi autama!" Těch pár ztracených výškových metrů bych na asfaltce velmi snadno dohnal a na té „hlavní", mezi Těmicemi a Medlovicemi, bych teď potkal spíš karavanu velbloudů než aut.
Ale kdepak! Vesele mávám odjíždějícímu autobusu, sedám na kolo a při pomalém zdolávání kopce do Žeravic si stačím pobrukovat písničku, která mě kdysi zaujala v telefonickém vstupu jakési bodré místní občanky do vysílání Českého rozhlasu Praha: „V Žeravicích sú akáty, rostú na nich cervuláty…Žeravice sú na vršku, chlapci tam nemajú cvrčkú…". Kousek nad kostelem můj optimismus slábne: „Do prkýnka, ty Žeravice sú jakési roztáhané. Šak nevím, kde su!" Na mapě to bylo jasné – za kostelem doprava a na konci doleva přes pole. Ale teď vidím ty „výpadovky" do polí asi tři, a kdo má v té tmě egyptské poznat, která z nich je ta pravá. A opička rozumuje dál: „Aji bych sa, pravda, nekeho optál na cestu, ale néni tu ani živáčka. A ani mrtváčka!" Zvon právě odbíjí jednu hodinu s půlnoci. Jen instinktivně volím odbočku doleva a… sláva! Skoro na konci uličky se svítí. Zlehýnka ťukám na okénko, načež se okamžitě otevírají dveře a dvě osoby pohlaví ženského, asi matka s dcerou, bez bázně vyhlížejí do tmy.
Když se v Rychlých šípech dva maskovaní vyzvědači blížili přes zídky pražských dvorečků k Bratrstvu kočičí pracky s nevinnou otázkou „Jdeme, prosím, správně k nádraží?" vyvolali ihned podezření. Jaké pocity vyvolává za mrazivé únorové temnoty v těch dvou čackých ženách individuum s ojíněným vousem a pavoučíma nohama, které se na okraji spící dědinky nevinně táže na správnou cestu do zasněžené země nikoho, nechci se raději domýšlet. Ale otázku ihned chápou, stvrzují mnou tušený směr, a tak už zase vesele stoupám po bílém povrchu ke kapličce, důležitému orientačnímu bodu. Ale ještě není všem obtížím konec. Od kapličky je cesta rozrytá traktory, s kalužemi vody pod ledovým příkrovem, ve tmě pro mě nesjízdná. Jen tak škobrtám vedle kola, bez možnosti se nějak víc zahřát. A tak když se konečně rozjíždím po asfaltu k Újezdci, Medlovicím a Boršicím, převažující klesání mě ještě více zrychluje a způsobuje, že už docela klepu kosu.
Doma se později s vyslovenou rozkoší zavrtávám do teplé postele a říkám si rozšafně: „Ja tož zkratky sú zkratky! Příště jedu na koncert na kole zas!"

text a foto René Kamrla

 

Menu