Musím přiznat, že i mě někdy přepadá únava, apatie, nechuť, skepse. Člověk se pak snadno a rád nechá vtáhnout do atmosféry cimrmanovské „Hospody na mýtince". Filmy jako Cesta z města nebo Život v sedmém nebi iniciují myšlenky, zda jsem na správném místě, zda je dobře, že teď jsem právě teď a tady, jestli to, co dělám, je to pravé. Naše práce, to je neustálá komunikace s lidmi, desítky telefonátů denně, dvacítka lidí v našich dvou kancelářích neustále mluví, telefonuje a něco chce, handsfree v autě i na kole je pořád zapnuté, aby náhodou něco neuteklo, padesátka vyřízených mailů denně a každý den pár nevyřízených, neustálé problémy, rozhodnutí, dilemata, připomínky, podněty, dotazy, vzkazy. Mám kamarády, kteří mají obchod, a když jim do dveří vstoupí zákazník, okamžitě jim na mysli vytane „ha, nepřítel!" Jiný zase má hospodu a na adresu jakéhokoliv hosta nešetří nadávkami. Únava! Okorání. Stárnutí. A také nevděk.
Mně stačí položit si jednu jedinou prostou otázku: Co bych dělal raději? A je po pochybnostech, i únava je najednou menší a ti, co si stěžovali, najednou v mých očích mají víc pravdu, než se mi zdálo napoprvé, a kolegové, kteří na mě mluví jeden přes druhého z obou stran, jsou hned o něco méně obtížní.
Někdy ale ta otázka sama o sobě nepomůže. Terapie? Jednoznačně jízda na kole, únik do přírody, fyzická zátěž, vyplavený endorfin, emotivní zážitek z krajiny, krátkodobá samota, kdy je člověk jen sám se svojí bolestí v nohou, svým dechem, svým potem na čele, svými myšlenkami bloudícími někde na hranici meditativního stavu, s šustěním gum a proudícím větrem. Není třeba stavět hospodu na samotě, aby tam nechodili lidi, není třeba měnit bydliště, unikat na ves nebo do hor a učit se pást ovce, není třeba hledat smysl života, uzavírat se do klášterů a hledat sama sebe. Stačí tu a tam sednout na kolo a dát si trochu do těla. Alespoň mně to stačí. Líbí se mi ale i přístup, na který jsem sám narazil a zprvu se podivil. Urgoval jsem několikrát odpověď na jeden důležitý mail a ten dotyčný se mi napotřetí omluvil: „Byl jsem na dovolené a všechny maily, které mi během té doby přišly, mažu. O nic nepřijdu, kdo chce něco důležitého, najde si mě." Ano, našel jsem jej, ulovil, vždyť já jsem byl tím, kdo něco potřeboval. Jiný šéf firmy zase na tři týdny zmizel i s rodinou a nikomu z kolegů nic neřekl. Po návratu zjistil, jak firma funguje, kdo se chopil odpovědnosti a kdo se jen vezl, kradl nebo lenošil. Zkušenost k nezaplacení. A teď jsem zase hledal na jedněch webových stránkách a na monitoru se mi objevil nápis „Nepracujeme, jsme na kole!". Že jsem se nic nedozvěděl, mi nevadilo, vlastně mi to imponovalo. A setkávám se i s tím, že během některých činností čím dál více lidí vypíná mobil, třeba při jízdě na kole, v přírodě, při posezení s přáteli. Kdo něco potřebuje, ten zavolá později, žádné provolávání deseti zmeškaných hovorů, žádné zbytečně esemesky….
A tak, až mě nebudete moci chytit na příjmu nebo neodpovím na nějaký váš mail, vězte, že jsem nejspíš byl na kole. Zkuste to znovu. A příště to udělejte také tak.
Díky za pochopení.