První etapa
Místo našeho startu je Gasthofalm. V balení vozíků a věcí již máme praxi, takže vše probíhá hladce, do hodinky je všechno připravené a můžeme vyrazit. Vyjíždíme z 1200 m a mělo by to být hodně z kopce. Taťkové natáčejí první ostrý sjezd v domnění, že takto pojedeme až do Mauthausenu, poté nás opouštějí a vyrážejí na svojí sólo akci do Alp. Tentokrát mají za cíl zdolat Grossglockner z druhé strany než od Zell am See, včetně vyhlídky Franze Josefa (2369 m). My se zatím vezeme pěkně z kopce, kilometry ubíhají, naše první etapa vede přes Flachau, Altenmarkt, Radstadt až do Schladmingu. V plánu byla ještě zajížďka k vodopádům, nakonec však po 43 km dáváme přednost odpočinku na pensionku. Další dny zjišťujeme, že to byla dobrá volba. Ubytováváme se u rodiny se třemi dětmi, takže o hračky není nouze. Děti na hřišti, my pod slunečníkem. Čteme v mapě a počítáme šipky, kolik stoupání nás čeká zítra.
Druhá etapa
Po výborné snídani balíme věci a krátce po desáté hodině vyrážíme přes Schladming do Hausu. Krajinka se mírně houpe. V Hausu máme možnost volby, buď přes Weissenbach s jedním stoupáním nebo po hlavní silnici s mraky aut a neznámo kolika stoupáními. Volíme první variantu. Cestou musíme zdolat visutý most, šířka je naštěstí akorát na vozík. Pokračujeme přes Gröbming do Irdningu. Cestou nás čeká jedno sedmnáctiprocentní šotolinové stoupání zákeřně schované za zatáčkou, nejedeme, tlačíme, ale ani to moc nejde. Z Irdningu do Döllachu si užíváme rovinek, abychom se připravili na konečné pět a půl kilometrové stoupání k pensionku – 135 výškových metrů. Po 64 kilometrech si nejsme jistý, jestli my dorazíme cestu nebo cesta dorazí nás. Vše zvládáme a dojíždíme na farmu s nádherným hřištěm, zvířátky, což bylo něco pro děti z města.
Třetí etapa
Před desátou opouštíme pension a sjíždíme přes Seltzthal do Admontu, kde opouštíme cyklostezku, vyhýbáme se stoupání okolo Wengu a míříme rovnou do Národního parku Gesäuse. Cesta se pěkně houpe, střídají se stoupání se sjezdy. Výhledy úžasné, námaha stojí za to, i když ve srovnání s prvními dvěma dny je dnešní etapa hodně silniční, což hlavně při výjezdech do kopce moc příjemné není a taky hledat místo pro odpočinek pro děti není úplně jednoduché. Skrz soutěsku vedou tři tunely, dva se dají objet, jedním musíme stůj co stůj. Naštěstí není dlouhý, žádná auta nejedou a aspoň se v tom tropickém počasí trochu ochladíme. Soutěska po sedmnácti kilometrech končí, sjíždíme do Hieflau, kde začínají po hlavní silnici ty pravé galeje (a ne poslední). S převodem 1,1 se nám povede všem vydupat i druhý neplánovaný kopec. Jsme nahoře a v Kirchenlandu na fotbalovém hřišti máme pausu se sjezdem do Grossreiflingu a dva a půl kilometrovým výjezdem do Erbu (100 výškových metrů). Před 19 hodinou dorážíme k pensionu totálně vyřízené. Máme za sebou padesát osm kilometrů. Škoda, že nemáme tachometr s výškoměrem, dnešní čísla by byla myslím hodně zajímavá. Při večerním oroseném pivu si říkáme, jestli je to normální (nebo jestli my jsme normální), že se dobrovolně pouštíme na takové galeje. Při snídani se nás paní domácí ptá „Warum machen Sie das eigentlich?" Namístě by bylo odpovědět „Sind Sie aber neugierig!". Jen se usmíváme a krčíme rameny. Byla z nás tak vyvalená, že nám dala i slevu na ubytování.
Čtvrtá etapa
Tento den zahajujeme dva a půl kilometrovým stoupáním k zámku Kassegg, hned potom klesáme do St. Galenu. Zde začíná nejméně příjemná část cesty, jedeme totiž po hlavní silnici. Nad mapou už se jenom usmíváme, protože tam, kde má být klesání, je stoupání (naopak to samozřejmě neplatí), kde je podle mapky rovinka, je stoupání. Řešíme, zda z Altenmarktu volit variantu silniční nebo horskou. Při horské musíme hodně nastoupat, případně se nechat přepravit mikrobusem (to je ale „srabárna") a pak už se jenom vézt z kopečka idylickou krajinkou. Podle mapky je varianta silniční po rovince, volíme tedy tu. Rovinka tam nebyla snad ani jedna, jedeme buď 1,1 (do kopce) nebo 3,9 (z kopce). Máme štěstí, provoz docela jde. V Kleinreiflingu děláme pauzu, potkáváme skupinku cyklistů, kteří se drží pořád před námi a všechny kopce obvykle tlačí. My zatím netlačily. Po přestávce nás čeká jak jinak než stoupání, se zájmem pozorujeme již zmíněnou skupinku, jestli vyjede, z pěti chlapů vyjel jeden. My vyjely všechny. Za Weyerem projíždíme pěknou krajinou mimo silnice, ale potkává nás první (a naštěstí jediná) krize. Malý Kubíček nemá svůj den, nechce být ve vozíku, nezbývá než vytáhnout celtu a začít kojit. Nad námi se honí mraky, zvedá se vítr, vypadá to na bouřku. Kubíčka dáváme do croozeru a chceme pokračovat dále, v tom začíná slejvák, bouří, otáčíme a jedeme se schovat na nádraží, do na most široký a dlouhý akorát tak na tři croozery. Velké děti během přesunu usnuly, ale jak jsme zastavily, jsou vzhůru. Hodinku trávíme pod mostem, pak balíme brašny do pláštěnek, sebe do bund a vyrážíme. Nálada je opět výborná a vzhůru do kopců! Kdyby nám někdo před týdnem říkal, že takovéto krpály pojedeme s croozerem (třeba i bez brašen), tak si budeme ťukat na čelo a říkat si, že se snad zbláznil. V Reichramingu se po 52 km ubytováváme v příjemném hotýlku. Dost však bylo energetických tyček, gelů, jonťáků, jdeme do hospůdky a dáváme si všichni včetně dětí řízek.
Pátá etapa
Čeká nás poslední den. Padá na nás únava, do prvních kopců se nemůžeme pořádně rozjet, nohy už pekelně bolí. Po deseti kilometrech se krajinka začíná mírně narovnávat a pomalu, ale jistě si začínáme připadat jako loni na Dunaji. Projíždíme Steyerem, Ennsem a po 67 kilometrech expedici zakončujeme pár kilometrů za Mauthausenem. Trochu se zcivilizujeme a čekáme na naše partnery, kteří ráno vyrazili na Franzs Josefs Höhe. Hodinku po půlnoci celou akci zakončujeme příjezdem do Prahy.
Během pěti dnů jsme s našimi malými cestovali projeli tři spolkové země – Salzburg, Steiermark, Oberösterreich a jejich čtyři regiony (Sportwelt Amadé, Dachstein-Tauern-Region, Národní park Gesäuse a národní park Kalkalpen).
Všechny děti byly zlatíčka, Dana – maminka malého Kubíčka, oproti nám s většími dětmi měla tu nevýhodu, že naše děti se samy zabavily a my mohly odpočívat, ale Kubíček se buď vydal osahat řetěz na zaparkovaných kolech nebo prozkoumat přehazovačku, případně zamířil do bláta či louže. První dva dny byl sesynchronizovaný i spánkový režim, třetí den se vše rozhodilo, každé dítě si spalo, kdy chtělo, a proto bylo potřeba častěji dělat přestávky, přesto se nám ale vždy podařilo dojet bez větších problémů a protestů posádek.
Poslední dny před každým kopcem jsme si už jen zoufale říkaly: „Pořádně to rozjet, nechat se trochu vyvézt do protisvahu, zařadit 1,1, sklopit hlavu, co helma dovolí a věřit, že kopec brzy skončí".
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že takovouto cestu ve složení tři maminy, tři croozery, tři děti včetně všech věcí na 5 dní jsme absolvovali jako první. Jen nevím, jestli ještě někdy ještě někoho k podobné akci přemluvím.
text a foto Monika Fialová