Nejsem žádným přehnaným milovníkem historie. I když, je-li tu něco déle něž sto let, vzbuzuje to můj respekt a úctu. Vezměte takový stoletý strom – jaká je to nádhera a síla, stoletý dům – co vše asi prošlo jeho nitrem i kolem jeho zdí, stoletého kmeta – co vše asi prožil, kolik emocí a lidských osudů ovlivnilo jeho život, a představme si třeba i značku kol, která vznikla před více než sto lety – kolik zkušeností nasbírali její konstruktéři, kolik ekonomických peripetií provázelo její majitele a kolik milionů lidí udělala šťastnými. Zkrátka, co je tu takových let, má moji důvěru, nikoliv sice bezmeznou, ale primární důvěru ano.
Klub českých turistů letos slaví 120 let od svého vzniku. Co vše za ten tucet desetiletí dokázal? Kolik domů, ubytoven, rozhleden postavil? Kolik tisíců kilometrů turistických stezek vyznačil, kolik tak typických značek v přírodě umístil a kolik lidí po jejich stopách vyrazilo za potěšením, zdravím a poznáním? Nepochybně se jedná o čísla v řádech milionů. KČT je nenápadný fenomén, jehož dosah si bezpochyby vůbec neuvědomujeme a je dobré si jej připomenout. Nelze zastírat i to, že stejně, jako více než stoletý kmet, se může na první pohled jevit jako trochu těžkopádný, neohrabaný, zkostnatělý, nemoderní. Kdo ale pohlédne pod pokličku, pozná, že „on" ale moderním chce být, snaží se rozumět dnešní dynamické době, usiluje o komunikaci, spolupráci s jinými subjekty. A to je důležité – chce a snaží se. Pokud se tedy na adresu KČT objevují nějaké kritiky, je dobré si to uvědomit. A je také dobré uvědomit si, co vlastně KČT je a zasadit si jej do souvislostí. Třeba jen pro malé srovnání – podobných organizací s jinou, avšak také bohulibou náplní tu bylo vícero, a kde jsou dnes? Například Skaut nebo Sokol. KČT mohl dopadnout podobně, odebrat se na periferii zájmu nebo dokonce zaniknout, ale to se nestalo. Klub je nadále lídrem v našem českém turistickém dění a nepochybně tomu tak bude i nadále. Je třeba dostat do jeho řad mladé, o tom není pochyb, to jsou ale úkoly pro každodenní práci klubového vedení. Na nás je vyjádřit svůj oprávněný dík alespoň tím, že si kulaté výročí vzniku KČT připomeneme nebo se jej osobně zúčastníme. Jízda ze Staroměstského náměstí k Petřínské rozhledně, která je mimochodem také jedním z klubových dítek, není žádnou výjimečnou projížďkou, setkají se tam ale cykloturisté podobného ražení, lidé, kteří chtějí 120. narozeniny KČT oslavit a vyjádřit tak svou podporu českému turismu. Cykloturisté by tu 14. června odpoledne neměli chybět.
Sám jsem své díky našemu klubu křičel do éteru už asi stokrát. To když jsem bloudil po horách ve Slovinsku, hledal pokračování cesty v italských Dolomitech nebo se ptal na správný směr v rakouských Alpách. Jak jsem vzpomínal na naši klasickou turistickou značku! Naše značení je totiž nejlepší, nejdokonalejší a také zřejmě nejhustější na světě! To je řeč především o cestách pro pěší, které jsou však cykloturisty také hojně využívané, to si nemusíme nelhávat. Jinak by ani nemuselo existovat horské nebo krosové kolo. Například ve Francii převzala starost o cykloturisty a horské cyklisty a zavedla opravdu skvěle propracované značení především v extrémních horských pasážích Francouzská cyklistická federace. Náš cyklistický svaz ale v tomto směru spí, vše je na bedrech Klubu českých turistů. Bohužel? Bohudík? Já myslím, že spíše to druhé.
Někdy shovívavě omlouvám značkaře v místech, kde stromy se značkami poblíž říčních navigací smetla velká voda nebo uprostřed lesů skosila těžba. Vlastně to vždy je takové malé zpestření výletu – hledat a nacházet, stačí jen elementární pochopení, že nic není stoprocentně dokonalé, že rozpočet je omezený, že množství ochotných lidí není nekonečné, že příroda je někdy prostě mocnější. A tak bych mohl pokračovat, pokračovat na adresu sto dvaceti let práce, sto dvaceti let každodenní činnosti, sto dvaceti let existence Klubu českých turistů.
Díky KČT!