S rozšířením horských kol se cyklisté vrhli do volné přírody. Jízda přes kořeny, po kamenitých srázech a nezpevněných pěšinách se stala pro mnohé koníčkem, aniž by si přitom uvědomovali přímé či nepřímé dopady svého jednání na přírodu. A když se k tomu přičtou konflikty s pěšími turisty, kteří vpád cyklistů do lesů a luk vnitřně nepřijali, či dohady s majiteli soukromých pozemků, pak je jasné, že je tu problém, jenž je třeba řešit. Logicky tak přicházejí na řadu nejrůznější omezení a zákazy ze strany těch, kteří se cítí být cyklisty poškozeni, a s nimi nepochopení a zlost mezi cyklisty na straně druhé. Téma oprávněného omezování pohybu cyklistů v mezích zákona je natolik obsáhlé, že jsme mu věnovali v našem tématu samostatný článek.
Není cyklista jako cyklista
Cykloturistika a horská cyklistika se v tuzemsku od počátku devadesátých let staly nesporně velmi populárními způsoby aktivního trávení volného času. Na kole vyráží ve svém volném čase stále více lidí. Míří za památkami, do přírody na čerstvý vzduch, ale i jen tak si zasportovat a odreagovat se. Pochopitelně, většina z nich nejezdí jenom po silnicích a po vyznačených, takzvaně doporučených, cyklotrasách nejrůznějšího druhu. Současná kvalitní horská kola umožňují opravdový zážitek jízdy terénem, po téměř jakýchkoliv nezpevněných cestách i pěšinách, proč se po nich nevydat? Někteří jedinci mají tendenci jezdit všude tam, kde se dá jít pěšky. A to je špatně.
Záběr, brzda, smyk…
Jedněmi z nejčastějších omezení vjezdu cyklistů jsou ty v chráněných územích přírody. Co vlastně ochránci spatřují za největší problém? Důvodem pro omezení pohybu cyklistů bývá odvolání se na zvýšenou erozi půdy v místech, kudy projíždí kola. Opravdu, terénní kolo může způsobit výraznou erozní rýhu, která se násobí počtem kol, jež po cestě projedou. Zvláště na svazích pak dochází v těchto místech k odplavení zeminy. Cyklista také může přímo poškodit floru i faunu. O tom není pochyb. Nemá asi smysl zanášet do debaty, kdo působí přírodě větší škodu, zda pěší turisté, kteří na cestě přes louku vydupou s tvrdou vzorovanou podrážkou širokou pěšinu, nebo cyklisté, kteří vyjedou úzkou stopu od kol. Ironicky řečeno, pověstnou korunu tomu nakonec stejně nakonec nasadí jediný jezdec na koni, který po dešti projede po stezce, a tím ji učiní nepoužitelnou pro pěší i cyklisty. Ovšem je-li někde stezka omezena zákazem vjezdu a nikoliv vstupu, do jisté míry lze tento fakt chápat jako preferenci určité skupiny turistů, která nemá přímou oporu v zákoně. Nicméně podle určitého výkladu § 64 a 66 zákona o ochraně přírody a krajiny (viz článek Jízda mezi paragrafy) to možné je, neboť lze „stanovit podmínky“ pro provádění určité činnosti. Zde už jednoznačně lze stanovit podmínku, že vstup jedině pěšky, i když je nutné to adekvátně zdůvodnit.
Osobně si myslím, že každý cyklista by měl s rozumem vážit, kudy jede. Může se stát každému, že skončí v lese na kořenech, na skalce apod. Samozřejmě, takovou situaci mohl cyklista předpokládat, ale v neznámém terénu je někdy těžké odhadnout, jak bude cesta, řekněme třeba podél řeky nebo ve členitém terénu, dále vypadat. Mělo by tedy být na uvážení každého z nás, zda je rozumné jezdit po pěšinách. Často to jinak nejde, taková pěšina totiž může významně zkrátit cestu, nebo je to jediná přístupová cesta ke zřícenině hradu apod. V takovém případě snad budiž, pakliže existuje alternativa, měli bychom ji přednostně využít. Je třeba si uvědomit, že s kolem nelze jezdit všude a už vůbec ne za každého počasí.
Jak se ale dívat na zákaz jízdy v místech, kde jinak operuje těžká lesní technika? To, co někdy dokáže s lesní cestou udělat po dešti traktor, nezpůsobí ani stovky účastníků cyklistického maratonu. Odborník ale doplňuje: „Z pohledu ochrany přírody je někdy nutné provádět lesnické zásahy v zájmu požadovaného vývoje porostu. A na daném místě v lese se těžká technika obvykle pohybuje jednou za obmýtí, tj. cca 80 – 120 let, a povinností zhotovitele těchto prací je vrátit následně stav cest a povrchu půdy do původního stavu. Cyklistika naproti tomu je trvalá aktivita a k nápravě škod, které případně způsobí, není koho povolat. Takže jsou místa a časové okamžiky, kde i na cestách s oprávněným zákazem vjezdu cyklistů k narušení půdy technikou může dojít.“
Pozor, jedu, uhněte!
I když nám po cestě umožní jet zákon, stezka je sjízdná, přírodu tím nenarušujeme, majiteli to nevadí, ještě je tu jeden kritický bod. Jsou to pěší turisté. Úplně cítím, jak někteří čtenáři zpozorněli. Soužití mezi pěšími a cyklisty na „společných stezkách“ cítím jako velký problém, se kterým se pravidelně setkává každý.
Zvláště na úzkých stezkách, ale i v turisticky exponovaných místech, může být jízda na kole do jisté míry problematická. Vztah kolo-pěší je do jisté míry analogický vztahu auto-kolo. Když se na jedné komunikaci setkává více skupin, je nezbytné, aby si každý uvědomil, jak může ovlivnit pohyb někoho jiného. To platí na silnicích, kde se setkávají automobilisté s cyklisty a chodci, stejně jako tam, kde se potkávají cyklisté s pěšími. Právě tady nejvíc platí pořekadlo, že „se slušností nejdál dojdeš“ (pro cyklisty dojedeš). Vzájemná ohleduplnost je nezbytná pro vzájemné porozumění.
Pěší turisté si často stěžují na cyklisty, že jezdí neomaleně. Kdo ale určil, že pěší turisté jsou ti, kdož získají obecné právo na přednostní užívání nějaké stezky? Ano, pěší jsou slabším článkem, ale stejně jako cyklisté na silnici, ani pěší turisté nemají nárok omezovat cyklisty, například tím, jak neomaleně blokují průjezd svým nevhodným pohybem, třeba chůzí v rojnici po společné stezce. V každém případě by měl cyklista brát na pěší ohled a všude tam, kde je vyšší pohyb chodců, by měl automaticky sesednout z kola. K tomu ale není třeba zákazů, to je základní pravidlo slušnosti. Dobré slovo, slušné vyžádání si průjezdu a následné poděkování je lepší než vzájemné osočování, jehož můžeme být svědky.
Jezděte hlavou Téma jízdy mimo silnice je nesporně velmi kontroverzní. Obdobně jako v jiných případech, kde se setkávají zájmy různých skupin, každá z nich bude hájit svoji pozici a z ní se snažit co nejméně ustoupit. Cyklisté, ať už rekreační cykloturisté, tak zásadoví „bikeři“, kteří jedou do přírody i za památkami, by si měli vždy a za každých okolností uvědomit, že tu nejsou sami, že svojí jízdou mohou působit negativně, měli by ctít ochranu přírody. Proto mějte vždy při svých cestách na paměti, že i u ježdění na kole se musí přemýšlet a nelze se neohlížet na své okolí. Na druhou stranu, opravdu si nenechme líbit všechno a obhajujme své oprávněné zájmy. Kolo do přírody patří, ovšem jak nás, cyklistů, přibývá, lze očekávat nejen větší zájem o budování cyklistické infrastruktury, ale také více omezení. A zákazy tu nejsou jenom od toho, aby se porušovaly.
Znění celého článku najdete na stránkách Dovolené na kole na str. 88-96.
text: Jaromír Krejčí