Přes oblouky do kolébky mountainbikingu

28.2.2017
<p><strong>V nohách máme po třech týdnech jízdy necelých 2200 kilometrů. Sáhli jsme si na sníh v Sierra Nevadě i na rozpálený písek na dně Údolí smrti. Projeli jsme, a v minulých dvou dílech seriálu popsali, zatím čtyři národní parky jihozápadní části USA – Yosemite, Údolí smrti, Zion a Bryce Canyon. A šlapeme dál, protože s každou mílí objevujeme něco nového a obdivujeme něco unikátního. Příroda, kvůli které jsme do jihozápadní části USA přijeli především, předčila všechna naše očekávání. Když si odmyslíme náročné etapy v pouštních a polopouštních oblastech, kde jsou poměrně velké vzdálenosti mezi pitnou vodou, vysoké teploty pohybující se nad 50° Celsia přes den a neklesající v noci pod 38°, dá se určitě říci, že tu denně chrochtáme blahem. A nejinak tomu bude i nadále. </strong></p>

NP Capitol Reef – bílé kopule Cestou po utažské silnici č. 12 značené jako „Scenic“, tj. panoramatické, překonáváme několik horských hřebenů a projíždíme krajem, kde lišky dávají dobrou noc. Druhý den po opuštění Bryceova kaňonu se dostáváme na „dostřel“ k dalšímu národnímu parku jižní části státu Utah.
První osadníci, kteří v druhé polovině 19. století do oblasti dnešního NP Capitol Reef přicházeli z východu, pojmenovali oblast podle bílých oblých pískovcových skal, které jim nápadně připomínaly kopuli washingtonského Kapitolu. Ten by ovšem v přímé konfrontaci s pískovcovými obry působil jako trpaslík. V západní části, ze které přijíždíme, převládají pískovce tmavě červené.
V NP se zdržujeme necelé dva dny. Všechny pro nás důležité zajímavosti jsou velmi blízko či přímo u silnice protínající národní park od západu k východu. Na tři krátké procházky ke dvěma zajímavým skalním útvarům (Chimney Rock a Hickman Bridge) a ke skalním rytinám indiánů (Petroglyphs) i na jednomílovou zajížďku k vyhlídce Husí krky (Goosenecks Overlook) nám den a půl bohatě stačí.

Poté, co jsme byli naprosto uchváceni Yosemity, Údolím smrti, Zionem i Bryceovým kaňonem, se nám NP Capitol Reef jeví jako nejslabší. Tím ale nechceme tvrdit, že se nám tu nelíbí, či že by měl návštěvník této části světa zdejší kout opominout, jen prostě všechny ty ostatní zmiňované parky byly z našeho pohledu o hodně hezčí.

NP Arches – oblouky, oblouky, oblouky Od bílých kopulí NP Capitol Reef nás čeká něco kolem 250 kilometrů k o hodně atraktivnější části Utahu. NP Arches i města Moab se nemůžeme dočkat, dáváme proto stomílovou etapu a pak ještě stokilometrovou.
V kempu u řeky Colorado nedaleko severního okraje města Moab zanecháváme v komoře u správců podstatnou část věcí a s minimem se vypravujeme do NP Arches. Vezeme jen věci na spaní a jídlo na dva dny. Chceme si projet silnici vedoucí do nitra parku. Na konci silnice je kemp, kde přenocujeme. S kempem je starost – musí se rezervovat hned brzy ráno u vjezdu do parku, místo pak drží jen po určitou dobu, když ji promeškáte, rezervace propadne a vám plac může kdokoliv z příchozích obsadit… Zdá se ale, že s tím nebudeme mít problém. Ranger si vše zapisuje: „Uděláme vám rezervaci s prodlouženou lhůtou až do pozdního večera, když nechcete chvátat rovnou do kempu.“ Chvátat tedy rozhodně nechceme, budeme se cestou kochat a taky hodně chodit, protože i v tomto parku se nabízí řada pěších túr.
Arches neboli oblouky. V tomto parku nalezneme největší koncentraci skalních oblouků a oken na světě. Je jich tu prý kolem dvou tisícovek. A také se říká, že tenhle park je velmi živý, díky vodní a větrné erozi a mrazu tu neustále nové oblouky vznikají a staré zanikají. Po těch zaniklých zůstávají zajímavá, všelijak pojmenovaná torza. Postupně projíždíme kolem Ovce, Tří drben a Babylonské věže. Za povšimnutí stojí třebas i Balanced Rock neboli Balancující kámen. Skalní útvar podobající se obrovskému hřibu, kterému dříve či později upadne hlava, je již dost nahnutá. Každý návštěvník si může vsadit, kdy se hlava zřítí. Lidé tipují nejrůzněji, od několika minut až po několik stovek let. Výhrou je prý doživotní vstup do národního parku zdarma. Co bude ale dělat výherce, který tipoval třeba 156 let? Výhra je součástí dědictví.
Z hlavní, téměř 30 kilometrů dlouhé silnice lze využít dvou několikakilometrových asfaltových odboček a dostat se tak na zajímavé vyhlídky či pěšiny k dalším a dalším nádherným pískovcovým skvostům. Každý významnější oblouk má své jméno a k těm opravdu velkolepým útvarům se dá vždy celkem pohodlně dojít.
K oblouku zvanému Delicate Arch (Křehký) se musí po hladké, sluncem rozpálené pískovcové skále skoro hodinu pěšky. Protože je ale tento oblouk vyobrazen na „espézetce“ státu Utah, a tudíž asi nejpopulárnější ze všech, absolvují pěší výšlap snad všichni „Amíci“, jinak zvyklí dojet si všude autem. Delicate Arch je ale opravdu velmi malebný. Stojí sám, sebevědomě rozkročen na holé skále na hraně nad hlubokým údolím. V blízkosti žádný další oblouk neruší jeho krásu a majestátnost.
Blížící se černá mračna a hřmění nás zahnala do kempu na konci silnice. Bouřky se pomalu stávají pravidelnou součástí našich odpolední. Nikdy ale netrvají dlouho a večery bývají zase klidné a slunečné, noci jsou plné hvězd.
Hned u kempu je pěkná procházka kolem Broken Arch (Zlomeného oblouku) zpestřená úzkou skalní soutěskou. K našemu obveselení notnou měrou přispěla pečlivě nalíčená a učesaná dáma v černých šatech, která se na 2,5 kilometrů dlouhý okruh vydala naboso. Písek je sice měkký, ale všude kolem roste spousta kaktusů a trnitých keříků. Co tomu asi říkaly její pěstěné nohy s nalakovanými nehtíky?
Ještě nás čeká oblouk s největším rozpětím na světě – Landscape Arch (Oblouk do krajiny). Od hrany k hraně měří 93,5 metrů. Je jediný z těch významnějších oblouků, pod který se nesmí – v roce 1991 se kousek klenby (asi 180 tun) zřítil. V nejužším místě měří nyní asi jen půl metru a hrozí, že se každou chvíli zřítí úplně.
Od tohoto oblouku jdeme na sedmikilometrový okruh Ďáblovou zahrádkou s několika odbočkami k dalším obloukům a také k útvaru Dark Angel (Temný anděl) – černý stojící kámen nás ovšem nijak nenadchl. Cestou hodně šplháme po skalách. Juka, kaktusy a úzké, vysoké oblé skály skutečně vzbuzují dojem zahrady.
Cesta zpět z parku do kempu u Moabu hezky odsejpá, skoro celou cestu klesáme, navíc nás popohání silný vítr, který se večer na několik desítek minut změnil v silnou vichřici. Po dvou dnech opouštíme národní park Arches, ale z Moabu ještě neodjíždíme.

Moab – kolébka mountainbikingu
Těch zaručeně skutečných kolébek horského kola je hned několik. Jsme přeci v „jú-es-ej“, tak by se dalo říci, že každý chce urvat ten svůj kousek slávy. V tomto případě právem. Jedno rodiště horského kola je Mt. Tamalpais v okrese Marin severně od San Francisca, druhé rodiště je v oblasti coloradského horského střediska Crested Butte ve Skalistých horách. A to třetí rodiště, pro nás nyní nejdůležitější, je právě tady v Utahu nad městečkem Moab. Nachází se tu patrně nejstarší trasa pro horská kola či bikový trail, chcete-li – Slickrock Bike Trail. Vznikla již koncem 60. let minulého století. Nejprve se tu proháněli vyznavači motokrosu, pak se k nim přidali i lidé na kolech. Pravda, ještě se nejednalo o skutečná horská kola, protože ta oficiálně vznikla až o několik let později. Dnes tu motorkáře nepotkáte téměř vůbec, dá se říci, že stezka patří jen nám, kolařům. Na trail trailů se dnes prý vydává 100 000 bikerů ročně!
Stezka se nachází v chráněné oblasti Sand Flats Recreation Area, při vjezdu se sem platí vstupné. Chce-li tu člověk přenocovat, nabízí se pár primitivních kempů. Primitivní tábořiště nemají vodu a mnohdy ani suché WC, takže si vše musíte přivézt a taky vše odvézt. Tím „vše odvézt“ se nemyslí jen odpadky klasické, ale i veškeré další stopy po vašem pobytu… Ve zdejším skalnatém prostředí to prostě neschováte, nezamaskujete, není to kam zakopat.
Hladké červenorůžové pískovcové skály (tedy „slickrock“) tu vznikly díky oceánu, který tu kdysi omýval písečnou pláž, písek pak ztvrdl, duny ze sypkého písku zkameněly a bylo to. Dnes tu je Coloradská plošina. Mezi tím se nyní motá řeka Colorado a zařezává se do pískovcové plošiny, až později vytvoří velký Velký kaňon.
Ale zpět na stezku. Parkoviště, kde všichni bikeři nechávají svá vozítka, která použili k přesunu sem na start, je několik kilometrů vzdáleno od centra Moabu. Ty kilometry jsou většinou do nepříjemného kopce, tj. my, co vozítko nemáme, co jsme nevěděli, že to je do kopce, co jsme vyjeli poměrně pozdě, co si myslíme, že nám bude stačit cca 2,5 litru vody na osobu, protože předpokládáme, že to bude příjemná dvacetikilometrová projížďka mezi hladkými červenými skalami po dobře udržované prašné cestě, zkrátka my pohodáři-cykloturisti jsme po příjezdu na parkoviště docela grogy. Už víme, proč sem všichni jezdí autem. Spoustu aut s bajky na střechách jsme potkávali v protisměru – dodržují pokyny, že v létě je trail nejlépe absolvovat brzy ráno, kdy je snesitelná teplota. My tu nemůžeme být na jaře ani na podzim, kdy je tu ideálně, navíc jsme museli nejdřív dojet z kempu do města, nasnídat se u supermarketu, pak vyšlapat ten kopec z města. Kopec je sem fakt hnusný, kromě toho je teď v deset již fakt hnusné vedro a hnusná už je i voda v bidonech, která zas skoro bublá. Ale jsme tu, jsme na začátku pověstného Slickrocku.
Stezka k našemu velkému překvapení asi nepovede MEZI skalami, ale skutečně PO skále. No tě pic! Odbočujeme na tréninkový okruh, něco přes dvě míle dlouhé kolečko obsahuje prý o něco těžší pasáže než samotný hlavní okruh, ovšem možná to je proto, že se tu každý novic učí techniku jízdu na slickrocku, především pak přenášení těžiště co nejdál za sedlo při prudkých sjezdech. Bez této schopnosti je biker namydlený a asi musí i z kopců chodit pěšky, některé výjezdy vzhůru jsou pro slabší jedince pěší, no a protože rovinek tu moc není, netrénovaní borci absolvují asi podstatnou část trailu pěšky. Tréninkový okruh má ještě jednu podstatnou výhodu – je blízko parkoviště. Takže ten, kdo se necítí na hlavní okruh, je vcelku rychle zpátky u auta.
My ale nejsme másla, tréninkový okruh jsme jakžtakž zvládli, zjistili jsme, že to na slickrocku neklouže, techniku jsme vypilovali, a tak hurá do hlavního kola. Trasa je značená bílými značkami snad v dvoumetrových intervalech, zabloudit nelze, navíc je ta nejideálnější stopa zřetelná i díky stopám od pneumatik, hlavně tam, kde se úporně brzdí. Občas se mezi nakreslenými značkami objeví i stopa zaschlé krve, dokonce si na skále párkrát všímáme i zanechaných zbytků zaschlé kůže některých bikerů.
Ovšem zas tak morbidní to není. Biker má možnost se i kochat – v dáli je vidět národní park Arches, na opačné straně se tyčí 3500 metrů vysoké vrcholky pohoří La Sal. V kaňonu teče řeka Colorado, dole v údolí je vidět město Moab. Kochání ale moc nepřipadá v úvahu, tedy za jízdy rozhodně ne. Biker musí neustále dávat pozor, kam mu směřuje přední kolo, aby nepřepadl přes řídítka při sjezdech, aby se nepřevrátil na „krovky“ ve výjezdech. Jedině nad řazením se nemusí přemýšlet, na počátku se tam dá nejlehčí převod a s „kašpárkem“ si většina vystačí.
A proč se skály vlastně jmenují „slickrock“, tedy „hladká skála“? Pojmenování pochází z dob prvních bílých osadníků, kteří se na tomto povrchu snažili udržet koně na podkovách, rovněž kola povozů, která měla kování, pěkně klouzala. V případě, že tu jedete na kole, je přilnavost zaručena. Kámen je totiž ve skutečnosti poměrně drsný, asi jako smirkový papír.
Hlavní část okruhu je 17 kilometrů dlouhá, jsou tu ale i zajížďky na různé vyhlídky. Doporučený směr jízdy po okruhu je po směru hodinových ručiček, proti je okruh ještě náročnější, nejspíš pro bikové masochisty. Doporučená doba jízdy jsou čtyři hodiny. Rychlíci to prý zvládají kolem dvou hodin! Nám se stezka moc líbí, děláme několik fotozastávek, hodně se kocháme, po dvou hodinách jsme těsně za půlkou a v bidonech poslední lok vroucí vody. Voda tu samozřejmě nikde není, musíme nějak přežít. Je pravé poledne. Kromě vody tu není ani žádný stín. Kde by se na hladké skále taky vzal. Začínáme pociťovat ten jediný správný pocit ze Slickrock Bike Trail – totiž pálení kůže, ukrutnou žízeň a únavu stehenních svalů. Tak to má být, tak to píšou chytré příručky o této stezce.
K parkovišti dojíždíme po třech hodinách, totálně vyčerpaní, ale zase ne tolik, abychom vychlemtali celý ten sud s nouzovou zásobou vody, který je na parkovišti k dispozici. Lijeme do sebe jen necelý půllitr. Teď už to máme přeci dolů z kopce.
Za pár minut jsme u supermarketu v centru Moabu. Oběd: pro každého 1,5 litru ledového džusu, 0,5 litru iontového nápoje a spoustu vody načepované na WC, tj. zhruba 3 litry tekutin na osobu. Jíst nic nechceme, nejde to, nelezlo by to do nás. Právě jsme zdolali Slickrock Bike Trail. V létě. Přes poledne.
Kromě kultovního Slickrocku je tu i celá řada dalších trailů, ovšem Slickrock je prostě Slickrock. Jinak se kromě ježdění na kole dá v oblasti Moabu lézt po skalách, plout na raftech, chodit po kopcích i pouští, provozovat canyoning. O pohodlí návštěvníků se stará velký počet motelů, hotelů, ubytoven, kempů, barů, restaurací, obchodů s vybavením i servisů. Prostě taková běžná turistická lokalita, jen tahle je na prvním místě BIKERSKÁ.

A příště?
Od Moabu se vydáme proti proudu slavné řeky Colorado. Ve Skalistých horách se přiblížíme až k jejímu prameni. Potom ji na dlouhou dobu opustíme a velkou oklikou se k řece Colorado vrátíme až v samém závěru cesty u Velkého kaňonu. Co bylo ve Skalistých horách, jak se jezdí do nebe v Severní Americe, jak jsme konečně potkávali cyklisty, jak jsme narazili na divoké mustangy, jak jsme… ale o tom zase až v příštím čísle Cykloturistiky.

Meruňkový kemp První den v NP Capitol Reef končíme pěším výšlapem do skal. Nocujeme v západní části parku v osadičce Fruita. Leží zde turistické infocentrum a kromě této budovy tu je ještě několik baráčků zaměstnanců parku a kousek dál i historická farma.
Nedaleko infocentra se nachází kemp, je pěkně umístěný v meruňkovém sadu. Každý nocležník si tu může půjčit žebřík i česáček a zdarma si natrhat ovoce, kolik se do něj vejde. Za mírný poplatek si lze ovoce odvézt i s sebou. Po kempu se potulují jelenci ušatí přilákaní vůní ovoce, ani oni nepřijdou zkrátka, protože na zemi se přezrálých meruněk válí plno.
Zdejší oblast začali v polovině 19. století osídlovat příslušníci náboženské sekty mormonů, kteří zde také založili ovocné sady. Cestou z parku vidíme několik dřevěných chatrčí postavených prvními bílými osadníky. Vidíme ale i o něco starší památku dokazující, že údolí řeky Fremont bylo obýváno už o mnoho let dříve. Skalní rytiny jsou důkazem přítomnosti indiánských kmenů na tomto území.

Menu