***

Již z více míst jsem slyšel otřepané rčení na naši, českou adresu, a protože jednou není nikdy a dvakrát je vždycky, začalo mi to trochu vrtat hlavou. „Česká republika je překrásná, ty hory, kopce, hluboké lesy, malebné vesničky, dávná historie…“, rozplýval se můj kamarád ze Spojených států. „A to pivo! Má to tu ale jednu velkou nevýhodu. Žijí tu Češi – zvláštní národ. Škoda, že tu nežijí třeba Španělé…“ Napoprvé jsem se smál. Provokuje, říkal jsem si. Když jsem tatáž slova, včetně těch obdivovaných Španělů na konci, slyšel z televize, z úst respektovaného cizince, zvážněl jsem. Ne snad proto, že nás někdo kritizuje, to se může stát, ale pro to generalizování. Udělat si soud na základě jedné zkušenosti nebo jediné návštěvy naší země a hlásat jej do světa může opravdu jen ta blbka, co u nás natáčela hollywoodský film a český prodavač ji z obchodu s oblečením vyhodil kvůli zapálené cigaretě. (Jak mi je ten český člověk sympatický, teď ponechám stranou). Prý jsou Češi debilové, hlásala do celého světa ona celebrita, (spíš bych řekl ´polobrita´, její jméno jsem totiž doposud neviděl v titulcích žádného filmu, na který bych si s radostí vzpomenul). Myslím ale, že slova znějící z takových úst si svět přeloží správně… Ale abych se vrátil k původní myšlence – totéž zaznívá z respektovaných úst. Smutné. Generalizování, zevšeobecňování, rychlé plošné soudy, to vše považuji za slabost jedince, za nedostatek odvahy k přijímání různorodosti, nedostatek flexibility a ochoty experimentovat, přijímat nové a jiné.
Každé hodnocení vypovídá mnohem více o hodnotiteli než o hodnoceném, spím tedy klidně a na kampaň na propagaci bodrého češství a otevřeného slovanského srdce v zahraničí nepomýšlím. Já si totiž vůbec nemyslím, že něco takového existuje. Co je ´švejkovská povaha´? Vymyslel ji Hašek? Nebo jen pojmenoval? Byla tu už před ním? Odkdy? Jak dlouho? A proč vlastně? Zevšeobecňování nemám rád.
Stejné je to s charakteristikami mužů a žen. Muž lovec a žena sběračka, to je hranice, ke které jsem schopen se ve vnímání rozdílných rolí přiblížit. Všechno ostatní mi už zavání omlouváním vlastní neschopnosti a neochoty. „Chlap je buran a ženská slepice?“ Ale jděte. Zevšeobecňování – když to přijmete jako fakt, už se v životě nemusíte vůbec o nic snažit. Omluvu máte vždycky po ruce.
A podobné je to i s věkem. „Mám už 57 roků…“, se už párkrát objevilo v dopise, který jsem od čtenáře obdržel. Asi bych měl zareagovat takzvaně ´správně´ a kladně ohodnotit, jaký je „na ten věk“ dotyčný čiperka. Kolik ale znám mladistvých šedesátníků! (A na druhou stranu také dvacetiletých starců, to je pravda.) Přece ale nemohu každého padesátníka a priori považovat za starce? Doba se změnila, lidé žijí zdravěji a déle. Kamarád zase slavil čtyřicítku a dny z toho nespal. Už bude za půlkou, už bude za zenitem, za půlkou života… Ano, možná ano, a to pomíjím to, že nikdo neví, co bude zítra nebo za hodinu, a samozřejmě vnímám, že ne každému je dopřáno dostatek zdraví. Když si ale uvědomím, že ten člověk do šestadvaceti let studoval, pak se osm let hledal, měnil práce, zakládal rodinu, zkoušel podnikat, má tedy za sebou teprve šest let produktivního života. Toho života, který bude žít nejméně ještě dvacet let! Šest proti dvaceti? On by měl být ještě ¾ svého produktivního věku motorem této společnosti! No a další si na své třicetiny na hlavě nechal vyholit pankáčské číro, aby si dokázal, že je ještě mladík a může si to dovolit. V neděli večer ale oholil i to (pro jistotu). Další známý slavil s hlubokou nostalgií padesátiny a já myslel, že je před důchodem. Už ubíral plyn, zdálo se… A na šedesátníka by vypadal skutečně docela slušně. Takový trapas! Ještě, že jsem se nepřipojil ke gratulantům, asi bych to popletl… Kde je míra? Který věk je ten, kdy má člověk ještě nárok na to dělat blbosti, a který je už hoden vážnosti? Je člověk v padesáti starcem? Není to trochu zbytečné zevšeobecňování? Nedávno jsem dostal všetečnou otázku, zda jezdím víc na horském kole, než na silničním. „Že na horském?“ Domáhala se své pravdy ta osoba, zřejmě, aby si mě zařadila do správné škatulky.
Nechci zevšeobecňovat podle věku, ani podle ničeho jiného. Bikera nevnímám jako toho zlého, cyklistu na starém kole s minimálními nároky na zabezpečení jako ctnostného, pěšího turistu jako lepšího a bližšího přírodě. Snažím se lidi nehodnotit, nesoudit. Někdy to jde ztěžka, někdy to skoro vypadá, že to nejde, ale vždycky to stojí za to.