Osudové Thajsko

Než jste se pustil do Thajska, měl jste už za sebou pěkných pár tisíc kilometrů po jihovýchodní Asii, Egyptě, Jordánsku a dalších zemích Blízkého východu. Kam vás osud zavál potom?
Dopsal jsem knihu Na kole do Egypta, a jelikož jsem neměl odvahu zapojit se do stálého pracovního poměru (ucházel jsem se o práci v ČEZu v Dukovanech), odjel jsem na tři měsíce do Německa, kde jsem dělal příležitostné práce, staral jsem se např. o jeden dům, sekal jsem trávu, zahradničil, prostě, co bylo třeba. Podařilo se mi vydělat nějaké peníze, a tak jsem si řekl „jeď, dokud máš sílu, dokud jsi mladý". Těch představ bylo více, jedna zněla – do Skandinávie a vrátit se přes Rusko, další do Indie a třetí do Španělska. Ale nakonec se to uskutečnilo jinak, jak už to bývá. Zajel jsem do Paříže, na kanadskou ambasádu. Získat kanadské vízum je pro člověka v mém věku bez konta a bez stálého zaměstnání téměř nemožné. Když jsem jim zamával před očima nemnoha bankovkami eur, dost se zasmáli, ale když jsem pak vytáhl svoji knihu „Jak jsem nedojel do Vietnamu", bylo k neuvěření, že jsem vízum dostal. Kanadu jsem přejel z východu na západ, což bylo proti obvyklému směru, neboť fouká stále proti.

A proč jste jel proti větru?
Celý život jezdím proti větru… On by se stejně otočil, kdybych jel opačně.

Vy jste i závodil. Jak se stal ze závodníka cykloturista?
Ano, závodil jsem na horském kole a také jsem zkusil triatlon. (Nejdříve jsem však jezdil na výlety, potom teprve začal závodit. Takže se z cykloturisty stal i závodník) Trénoval jsem ale tak trochu cykloturisticky. Vždycky jsem měl nějaký cíl. Ukázal jsem přerovským cyklistům, že se dá natrénovat tehdy ještě s batohem. Oni se mi trochu smáli. Pak jsem některé z nich ale porazil a už se smát přestali. Teď bych si to zase někdy mohl zkusit, ale už jsem pomalý, ztratil jsem švih. Vydržím ale dlouho.

Mohl byste trochu popsat svoji cestu Thajskem? Kde začala, co vás na ni čekalo?
Cesta po jihovýchodní Asii začala v Singapuru, pokračoval jsem Malajsií z jihu na sever po východním pobřeží a dále středem země, ale to bylo neuvěřitelné peklo, protože bylo zrovna období dešťů. Prší silně dvanáct hodin (a dalších dvanáct ne, většinou ráno). Zkoušel jsem jezdit v dešti, ale nešlo to, i když je teplo. Vůbec jsem ve vlhku nemohl dýchat a kolo začne být v té mase bláta neovladatelné(začne v té vodě naříkat). Do Thajska jsem měl vůbec problém se dostat, protože první přechod byl rozvodněný. Převozem to nešlo pro masu vody a silnice byla pod vodou.
Musel jsem tedy přechod velkým obloukem objet. Jakmile jsem se ale ocitl na thajské půdě, jako mávnutím proutku bylo slunečno. S počasím se změnilo i chování lidí, malajští muslimové jsou zádumčiví a chladní, jakmile přejedete hranice, začnou se Thajci na vás usmívat.
Zhruba měsíc, asi tisíc kilometrů jsem pokračoval do Bangkoku. Pokračoval jsem někdy čtyřicet, někdy osmdesát kilometrů. V tropech není rozumné ujet víc jak sto kilometrů denně. V klidu. To je nejdůležitější zásada, kterou je tam nutno dodržovat za každých okolností. Stačí vyjet v nějakém rychlejším tempu kopec a není jisté, i když je člověk mladý, že by třeba nezkolaboval. Vlhkost může být někdy vražedná. Teplota bývá kolem (nejvýš) pětatřiceti stupňů, ale vlhkost 95 %.
Po cestě jsem se na vesnici seznámil se svojí nynější manželkou. Následně jsme se potkali v Bangkoku. Já měl namířeno dál do Kambodži, Laosu a dále do Vietnamu a Číny. Ale ve Vietnamu jsem se stočil zpátky do Laosu a následně do Thajska. Začal jsem ho projíždět křížem krážem, hlavně jeho jižní část.

Byl jste jen v Thajsku zhruba dva a půl roku, jak jste to řešil s vízem?
Každé dva měsíce jsem musel jezdit do Malajsie pro vízum. Thajci mají totiž takové zvláštní nařízení, že když chcete v zemi pobývat delší dobu, musíte pravidelně cestovat za hranice a plnit pas razítky. Nejprve to bylo na dva měsíce, ale pak to Čechům zavedli jen na měsíc. Naštěstí to už jsem měl dceru a dostal jsem vízum na měsíce tři. Přesto to ale bylo každé tři měsíce slušné martyrium, protože do Malajsie jsem to měl cca tisíc kilometrů a to samé zpět. Jezdil jsem víceméně jen na kole. Případně jsem to střídal a pomáhal si stopem i s kolem. V Thajsku se používají nákladní osobní auta, tvz. pick-upy. Tak jsem získal čas a mohl se projíždět a prozkoumávat i boční cesty, které vedou jako paprsky z hlavní tzv. Asia Road a bohužel často končí slepě. Viděl jsem ale díky tomu mnoho jeskyň, vodopádů, opuštěných pláží, nedotknutých vesnic a památek.
Pouze jednou jsem absolvoval polovinu cesty vlakem, to když jsem onemocněl žloutenkou.

Co to znamená v takové zemi onemocnět celkem závažnou chorobou?
V Thajsku je život tvrdý, kdybych neměl alespoň omezené prostředky, tak by mě nejspíš nechali i umřít. Tam je každému jedno, jestli jde nakazit dalších 100 osob. To se týká jakékoliv nemoci v této zemi. Několik měsíců jsem držel dietu. Nejedl jsem maso a nic, v čem byl kokosový olej. Za tři už jsem jezdil zase na kole.

A co jste jedl a pil celou tu dobu?
Miluji pálivé jídlo a vše, v čem je kokos, kokosový olej, to jsem si samozřejmě musel v té době odpustit. Ale jedl jsem všechno a pil, co místní lidé. Rýži třikrát denně. Např. v Kambodži jsem pil i z vykopaných děr, do kterých naprší v období dešťů. Když to pili oni, tak proč ne já. Velmi jsem si je tím získal. Neuznávám totiž kupovat balenou vodu. Vadí mi obchod s ní. Jen když jsem měl žloutenku, to jsem si ji párkrát koupil. Vůbec jsem se v Thajsku naučil málo pít.

V této zemi jste žil dlouho na to, abyste proniknul do thajského myšlení a naturelu.
Je mi líto, ale ani po dvou letech úplně přesně nevím, co si myslí a cítí, a to platí zčásti i o mojí manželce. Oni mají na tváři věčný úsměv. Ale v něm je nenávist, zloba, radost i láska. A je těžko to někdy rozlišit. Jsou vychováni tak, že neprojevují city. Kromě toho neexistuje něco jako dotyky na veřejnosti. Nevidíte nikoho, kdo by se držel za ruku. Nesmíte se také dotknout hlavy. Hlava je nejvyšší. Trochu z jiného soudku, když někdo leží na zemi, tak se nesmí překročit, musí se obejít. Jinak by bylo jeho tělo asi znesvěceno. Kulturních rozdílů je velmi mnoho. Hodně respektují starší lidi, hlavně v rodině. Nezdraví se a neděkují, ale oslovují se zdvořile „starší" a „mladší". Nebo za téměř každým slovem řekne muž „kap" a žena „ká", což má vlastně i význam děkuji. Co o thajské povaze a systému vím, raději neprozradím, abych neodradil případné české turisty. Vždyť Thajci se právě k návštěvníkům z ciziny chovají velmi pěkně a svoje problémy si nechávají jen pro sebe.

Kam jste skládal v noci hlavu?
Zpočátku jsem používal stan, ale bylo v něm hrozné vedro, skoro sauna dalo by se říct. Často jsem byl díky vysoké vlhkosti ráno unavenější než večer. V noci nejdou teploty pod dvacet stupňů, to není mnoho, ale ve spojitosti s vlhkostí je to dost. Hodně prudce prší, takže ráno se probudíte v bazénu. Nebo tam nalezou mravenci. Vnitřní stan není vzdušný, takže jsem si koupil moskytiéru. Také jsem spal pod stříškou či odpočinkových místech, kterých je v Thajsku hodně, aby na mě nepadala rosa. Ale úplně nejlepší je spát v Thajsku v buddhistických chrámech.

Kolik nocí jste strávil venku za ty tři roky?
Bylo to zhruba 419 nocí.

Po nějakou dobu jste žil v buddhistickém klášteře jako mnich. Co vás k tomu přivedlo?
Protože jsem často spal v buddhistických klášterech, nasával atmosféru a jejich filosofie je mi sympatická, chtěl jsem si to také vyzkoušet. Chrámy znamenají útočiště klidu. Potkal jsem mnicha, který žil v Evropě a s tím jsem se domluvil. Překládal mi knihy, přikázání, hodně jsem se tam naučil.
Kdybych neměl dceru, asi bych zůstal v klášteře nebo stále na cestách. Ona mě přiměla k tomu se zastavit, přestat bloudit životem a začít přemýšlet trochu jinak.
Na cestách jsem se oprostil od získávání materiálních věcí. Udělal jsem si mnoho poznámek, ale nehrál jsem si na novináře. Na svou první cestu jsem s kamarádem sponzory nesehnal, a potom jsem byl velmi rád, že je nemám. Chtěl jsem cesty podniknout bez sponzorů a pomoci.

Mohl jste pracovat v Thajsku?
Ne to je zakázané. Mohl bych být jako cizinec vyhoštěn. A navíc dostanete jen asi sto korun za den.

Co vás zaujalo na thajské přírodě?
Na rozdíl od českého lesa, kde ho především cítíte, v džungli necítíte nic. Ale zvuky pralesa, ty mě okouzlovaly. To byl hlavně po dešti koncert. To mi tady moc chybí. K poslechu hrají především cikády a žáby. V jeskyních je bezpočet netopýrů a občas dokonce sovy. Když je na stromech ta správná úroda, začnou je obletovat kaloni, anglicky létající lišky. Na plážích jsou orli. V každém vesnickém domě na stěnách a stropech gekoni, ve vodě, i v té strašně špinavé v Bangkoku metroví ještěři.

V džungli jsou ale například i hadi, těch jste se nebál?
To si člověk zvykne. Na silnici jich je vidět celkem hodně přejetých. Ale jednou jsem spal v opuštěném domě a tam na mě z bývalé vodovodní trubky vykoukla dva a půl metrová kobra. Chvíli jsme na sebe koukali, pak se zvedla a rozšířila, jak to člověk zná z filmů. Problesklo mi hlavou, že já jsem větší, tak proč by útočila, stál jsem nehnutě, naštěstí se pak odplazila pryč. Měl jsem jen „vietnamky", takže by mě opravdu nic nezachránilo.
Mnohokrát se mi stalo, že jsem měl „našlápnuto" a včas jsem se zastavil. Důležité je v přírodě pozorně se dívat a neutíkat, toto pravidlo se mi osvědčilo. U nás v Jeseníkách je mnoho zmijí, tak jsem na hady celkem zvyklý.

Stýskalo se vám po rodičích?
Rodiče pak za mnou přiletěli. Také jsme si mailovali. Hodně se mi stýskalo po kamarádech, ale teď jsem tu již docela dlouho a stejně si na mě neudělali moc času, každý je zaneprázdněný a někam spěchá.

Jaký je denní režim Thajců?
Oni v tom vedru na vesnici moc ani dlouze nepracují. Gumovníky se nařezávají v noci a brzy k ránu se sklízí. Po práci už místní nedělají nic. U nás se ještě někam jde, něco podnikne, ale oni většinou nedělají nic, jen si pořád spolu povídají.

Na čem jste ty tisícovky kilometrů absolvoval?
Na cestovním favoritu s rovnými řídítky s 37 mm širokými plášti. Shodou okolností je kolo těžké i bez batohů, asi abych nejezdil tak rychle a za jízdy se rozhlížel dokola sebe a vychutnal si ji. Asi to zní paradoxně při dnešním odlehčování všech součástek. Ale já se tím přizpůsobil i místnímu tempu.

Jaké jsou v Thajsku cesty?
Určitě lepší než v Čechách. Protože tam není zima, tak asfalt nepraská. Tady dostávají silnice v zimě pořádně zabrat. Menší cesty jsou prašné. Na cestách v Thajsku jsem se cítil daleko bezpečněji. Jsou tam lidé ohleduplnější. V Čechách jsou cyklisté ohrožený druh. Často na mě někdo troubí. Jsou nervózní. Jezdí rychle. Předjíždí se na těsno. Spěchají, nevím kam, nejspíš na hřbitov… Asi tady začnu nosit helmu, v Thajsku to nebylo nutné.
V Bangkoku je neuvěřitelný provoz, ale má tu určitý řád, a když se ho naučíte a respektujete ho, tak se vám nemůže nic stát.

Chystáte se napsat další knihu?
Určitě. Mám spoustu poznámek a život v Thajsku je opravdu zajímavý, takže bude o čem psát. Je to sice s podivem, že jsem se vůbec někdy dokopal k tomu napsat něco delšího než článek, resp. že vůbec i ten. Pamatuji si, že když jsem psal maturitní práci, nevěděl jsem první dvě hodiny, co psát. I teď mi to ale trvá dost dlouho.

Jak jste se v Thajsku domlouval?
S někým anglicky, ale naučil jsem se hodně frází, jen neumím intonovat. Ale jako Čech nemám nikde problémy, všichni jsme přeci přizpůsobiví a naučíme se jazyk toho kterého státu, kam cestujeme, alespoň základní slova. Zvětší se tak i pohostinnost lidí.

Díky za rozhovor

připravila: Slávka Chrpová
foto: Miroslav Pavelka