Posel krále Jiřího

28.2.2017
Amatérský závodník, úspěšný veterán, důchodce nebo cykloturistický dálkoplaz? Netřeba soudit, tím vším František Šesták je. Jeho cesta od rehabilitační jízdy na kole, k vítězstvím a nakonec k dálkovým cykloturistickým jízdám je úctyhodná. Tento Jihočech si plní své sny jako na běžícím pásu a ty sny dobývá vesměs bez výhrady v sedle jízdního kola. Ve svých téměř pětašedesáti letech se vydal na svou první, šest tisíc kilometrů dlouhou pouť na „Konec světa“, začal psát své první reportáže pro časopis, sepsal svou první knihu a tu si záhy také sám vydal. Čeho se od něj ještě dočkáme? František Šesták je důchodce moderní doby, takový, jakým bychom jednou asi všichni chtěli být – vitální, bystrý, aktivní, nebojácný. Je radost povídat si s ním o jeho cestě, peripetiích i plánech. <br /> <br />
  • Loni jste podnikl cestu inspirovanou poselstvím Jiřího z Poděbrad vedeným panem Lvem z Rožmitálu a na Blatné u příležitosti 540letého výročí této události. Velmi se mi líbilo, že tato cesta měla smysl větší než jen destinaci samotnou. Jak vás napadla tato myšlenka?
    Myšlenka ve mne hlodala už několik let. Stále jsem jí odkládal, protože jsem měl před tím ještě mnoho dalších cílů, dosažitelných pohodlněji prostřednictvím nabídek cestovních kanceláří. Byly to především zájezdy na vysokohorské průsmyky v Savojských Alpách, Julských Alpách, v Dolomitech, v rakouských a švýcarských Alpách. Upřednostnil jsem je proto, že většinu života jsem je viděl jako velké tabu za železnou oponou a také proto, že jsem na vlastní kůži chtěl poznat horské etapy hlavních profesionálních cyklististických závodů. Kromě toho jízdu v horských náročných terénech mám v největší oblibě. Tak jsem jich udělal asi sto, včetně Stelvia ze všech stran.
    Pro cestu po stopách poselstva krále Jiřího po západoevropských státech do Španělska a Portugalska jsem se rozhodl po přečtení knihy A. Jiráska “Z Čech až na konec světa”. Zaujala mne svým historickým významem a nadčasovými ideami mírového soužití národů Evropy. Navíc Blatná a Rožmitál, odkud poselstvo vyjíždělo – to je můj kraj.

 

  • Kdysi jste řekl, že máte rád, když cesta má ještě smysl, chystáte nějakou další takovou cestu, která bude mít podobný podtext?
    Podle mne každá cesta, vlastně cokoliv, co dělám, musí mít nějaký podtext, smysl, cíl. Bezhlavé bloumání a tápání mne prostě nebaví. Podobných plánů s určitým konkrétním podtextem mám ještě několik. Otázkou zůstává, kolik toho ještě stihnu, co vydrží zdraví a manželka. Odkládat vzhledem ke svému věku už nic nemohu. Zatím jsem stále ve formě, výdělečně činný, a pokud mne vydání knihy nějak nepoznamená, mám nějaké konkrétní plány.

 

  • Obraťme se ale k vašim začátkům. Jak jste začínal s kolem? Máte za sebou i nějaké závodní úspěchy, pokud vím.
    Začínal jsem jako žák v Sedlici. Rodiče mi koupili z velké známosti favorita, aby mi splnili velký klukovský sen, svést se po boku legendárního cyklisty barona Kristiána Battaglii z Bratronic, Rudolfa Válka, Honzy Veselého a Mirka Krejčího ze Sedlice. Ve skromných podmínkách venkovských cyklistů trénovali a zle proháněli “amatéry” z tehdejších vrcholových, převážně policejních a armádních středisek. Po jejich boku jako žák a dorostenec jsem získal několik dobrých umístění v krajském měřítku. Po dlouhé přestávce, kdy jsem provozoval jiné sporty, jsem se ze zdravotních důvodů vrátil k cyklistice až v důchodovém věku, jako k nejlepšímu rehabilitačnímu prostředku, a s překvapivě dobrými výsledky. Osobně si vážím vítězství na dlouhých tratích silničního i horského maratonu Beskyd Tour a dvou titulů mistra Jihočeské amatérské ligy na silnici. Bez pronikavějšího výsledku, ale s dobrými pocity vzpomínám na starty na mistrovství světa veteránů v Rakousku.

 

  • Co pro vás cyklistika znamená, jaký máte vztah ke kolu? Někomu se cesta od nadšeného závodníka k cykloturistovi může zdát dost dlouhá.
    Kolo je můj život. Sedám na něj na krátké vyjížďky s rodinou nebo přáteli, na dlouhé tréninky sám, jezdím závody, horské a silniční maratony. Jsem tedy v neustálém kontaktu se společenstvím cyklistů, v převážné většině podstatně mladších. Je mi mezi nimi dobře a snad jsem i pro některé z nich alespoň v něčem jakýsi vzor. Kolo naučí trpělivosti, vytrvalosti a překonávat situace zdánlivě nepřekonatelné. Kolo považuji za ideální dopravní prostředek při poznávání přírodních krás a turistických zajímavostí. Pomáhá mi k dosažení fyzické a duševní rovnováhy.

 

  • V současné době se věnujete už spíše cykloturistice, naplňuje vás to více než závodění? Kdy se to ve vás zlomilo?
    Na tuto otázku si v podstatě nedovedu sám pořádně odpovědět, protože jsem jí ani letos úplně nevyřešil. Zkusil jsem zase to” jen tak” v Šumavské amatérské lize, 2x jsem startoval v seriálu Galaxy MTB a vynechat fantastický maraton Král Šumavy bych mohl jen z mimořádně vážných důvodů. Kromě toho jsem v květnu s kolegou Hejtmánkem projel Toskánsko a Umbrii. Chodím stále do zaměstnání, trápil jsem se s knihou, takže teď už se opravdu těším na klidnější zimní měsíce a na plánování další cesty, čímž už budu mít problém se závoděním s konečnou platností za sebou.

 

  • Mají vaše cesty nějakou jednotící myšlenku, něco, co by šlo nazvat filozofií?
    Být na cestu co nejlépe připraven po všech stránkách. To znamená získat předem co nejvíce informací, mít dobrou fyzickou kondici, nepřeceňovat síly a být hrdý na to, že jsem Čech a také se podle toho chovat. Těším se z poznaných krás světa, abych se při každém návratu přesvědčil, jak je u nás doma krásně.

 

  • Při uskutečnění takovéto cesty je často problémem vhodný partner nebo partnerka. Jak se to podařilo vám? Uděláte příště něco jinak?
    Výběr partnera nebo partnerky je velmi složitý, zvláště při delších cestách. Myslím si, že by o sobě měli předem dost vědět a posoudit, do jaké míry je schopen snášet každodenní soužití se stále stejným společníkem. A počítat s tím, že ani v tom nejlepším případě se nakonec krizovým situacím nevyhnou. Technické vymoženosti mne dříve až tak nezajímaly. Teď je přijímám jako nezbytnou součást cestování při získávání informací, k orientaci a spojení se světem. Cestovat “po staru” podle mých zkušeností přináší především ztrátu času a další na vlastní kůži ověřené komplikace.

 

  • Jste kutil, zpravujete si kolo sám?
    Tohle je můj největší problém. Běžné opravy sice umím, ale po trochu náročnějších jsem několikrát kolo v podstatě vyřadil z provozu. Využívám ochotné, spolehlivé a zručnější kamarády – mechaniky. Při výběru partnera na delší expedici je toto pro mne jedno z nejdůležitějších kritérií.

 

  • Kolik kilometrů najezdíte za rok?
    V průměru 8 – 10 tisíc kilometrů.

  • Jaké máte oblíbené výletní cíle?
    Žiji v kraji lesů, rybníků, v předhůří Šumavy. Bližší ani vzdálenější okolí mi tady určitě nikdy nezevšední, pořád objevuji něco nového. No a Šumava, to je na dlouhé povídání. Na Javorník, Kvildu, Modravu, do Kašperských hor mohu kdykoliv znovu a znovu.

  • Po dvou letech od své cesty vydáváte tuším první knihu, o čem bude? Kdy si ji budou moci čtenáři koupit?
    Kniha je o naší cestě deseti zeměmi západní Evropy, kterou jsem projel se svým kamarádem Františkem Hejtmánkem po stopách poselstva krále Jiřího z Poděbrad, ve Španělsku po Svatojakubské poutní cestě až na mys Finisterre, před objevením Ameriky považovaný za konec světa. Cestu dlouhou 6087 km jsme zvládli za 68 dní. Kniha, doplněná fotografiemi a mapkami je určena širokému okruhu čtenářů, kteří se zajímají o historické a kulturní zajímavosti, přírodu a mezilidské vztahy. Je již na předvánočním trhu v knihkupectvích, zasílám jí na dobírku a objednat lze i prostřednictvím stránek www.ivelo.cz.

  • Co vás podnítilo k napsání knihy? Posunulo vás to někam dál? Přece jen je poměrně výjimečné pustit se do psaní svém prvotiny po šedesátce.
    Po návratu jsme byli zváni a stále ještě dostáváme pozvánky na besedy s promítáním fotografií. Ty měly nečekaný ohlas a byli jsme neustále vyzýváni, abychom o cestě vydali knížku. Mohl jsem použít dobře vedený deník a velké množství fotografií. Nikdy jsem o psaní knihy neuvažoval, ale v podstatě se dá říci, že jsem jí nakonec napsal na společenskou objednávku. Rukopis jsem psal bez cizí pomoci. S vydáváním se z počátku zdálo, že problémy nebudou. Původní lákavou nabídku vydavatele k zajištění kompletního vytištění a distribuce jsem musel po předložení zcela nevýhodné a jednostranné smlouvy odmítnout. Přesvědčil jsem se znovu o tom, že nejsnazší a nejpohodlnější cesta nebývá vždy ta nejlepší.

  • Co byste poradil dalším lidem, když by chtěli vydat svou prvotinu?
    Psaní zbytečně neodkládat. Získat tím prostor pro ověření nabídek potencionálních partnerů. Uvědomit si, že cestopisných knih je nadbytek, a pokud budu vydávat, měl bych chtít čtenáře něčím obohatit. Právě o to jsem se v knize pokusil. Vzít také v úvahu, že role neznámých autorů mezi tzv. “profláknutými” autory, je velice těžká a i zneužitelná.

 

  • Měl jste podporu v rodině? Jak se staví k tomu, že jste se v pozdním věku dal na cestování a psaní knihy?
    Bez podpory v rodině si cestování ani psaní knihy neumím vůbec představit a jsem jim za to nesmírně vděčný. Pomáhají mi při přípravách. V době, kdy nejsem doma dělají práci, kterou kolem domku a zahrádky obvykle dělá chlap. Jsou rádi, že jsem zatím zdráv a fit a že jim doma nesedí mrzutej dědek.

  • Komu jste dal knihu přečíst jako první?
    Těm, o kterých jsem psal v předcházející odpovědi. Hned potom tetě Kristýnce. Je jí 84 let, celou naší cestu sledovala. Je neuvěřitelné bystrá, veselá, hodná a má přehled. A také mi strašně fandí. 

  •  Na závěr se sluší obligátní otázka: Co dál? Kam máte namířeno příští rok? Něco jste již lehce naznačil.
    V příštím roce si chci dát dárek k 66. narozeninám na trase, přímo související s tímto číslem. Víc bych ale jen velmi nerad prozrazoval. Nemám rád velké nafouklé bubliny, proto o svých plánech nerad mluvím na veřejnosti.

    připravila: Slávka Chrpová

Menu