Velká Albánie
Z albánského Kukesu je to na hranici, co by kamenem dohodil. Kolem majestátních skalních hradeb stoupáme k severu, brašny obtížené čerstvě koupeným sýrem a skopovou klobásou, šlapání si zpestřujeme odháněním dotěrných výrostků. Konečně unaveně odpadli. K osamocené autodílně přiléhá i hospůdka, majitel mluví německy, a tak můžeme dát řeč. Vyprávím mu, jak jsme se ve Škodře s pekařem přetahovali o voňavý burek – to jsme ještě nevěděli, že albánské přitakání se vyjádří slůvkem “po”, a nikoliv “jo”, což zde znamená zápor. Mustafa je natolik potěšen, že Janě i mně věnuje po oroseném půllitru tiranského piva.
Místo k nocování nám vybral ochotný domorodec, který seskočil z traktoru a zkratkou nás zavedl k vojenskému bunkru usazenému na trávou vystlaném plácku. Díky obavám komunistického diktátora Envera Hodži se dnes může Albánie pochlubit několika tisícovkami střeleckých úkrytů, které jsou rozesety snad po všech strategicky významnějších místech v krajině. Tenhle je však nezvykle veliký, pojal dobře dvacítku obránců socialismu. Za těžkými betonovými vraty je dnes temné prázdno narušené jen párem zkamenělých exkrementů jako připomínkou totalitního režimu.
Ještě než si usteleme pod širákem, dlouze rozprávíme s traktoristou, který ponechal stroj svému osudu a dřepí teď nehnutě na bobku. “Nás Škipetarů je na pět milionů, dalších pět žije v Montenegru, v Kosovu, Srbsku a Makedonii. To už je dost pro jednu silnou Škipérii.” Mluví sice albánsky, ale my rozumíme. Za tmy se loučí. Miropavšim – nashledanou.
KS = Kosovo
Kosovské odbavení obstarávají “peacekeepers” všech barev pleti. Nejpřátelštější je chlapec odněkud z Floridy, vyprávěli o něm už naši noví cyklističtí kamarádi Pastorci z Prahy, s nimiž jsme potkali na albánské straně. Razítko do pasu dává tmavý Jordánec.
Vítá nás mírně zvlněná krajina zalitá sluncem, módně oblečená mládež se hemží kolem pouťových atrakcí, kolem plno barev a muziky, vždyť je sobota. Všude se třepetají oranžové vlajky s černým dvojhlavým orlem, stejné jako v Albánii. Prosklený supermarket voní novotou. Na kvalitní silnici sviští západní vozy se značkou KS. Cedule s názvy obcí jsou psány albánsky, pokud se někde vyskytovalo srbské slovo, bylo spolehlivě zasprejováno.
Starobylý Prizren je dnes cílem snad všech kosovských výletníků. Davy se valí po mostcích přes řeku Bystricu, s koly se mezi nimi sotva protáhneme. Volíme tiché zákoutí u oprýskané zdi, z níž vyčuhuje roura od kamen. Nedaleko se snaží přežít ruina pravoslavného kostela, je patrné, že to byl přímý zásah dělostřeleckým granátem. Srbsky mluvící děda vysvětluje: “Tamhletu mešitu spravili za německé peníze, na kostely nedali nic.” Po ulicích projíždějí náklaďáky s tureckými vojáky na korbě, po chvíli nás míjejí džípy KFOR s německou, finskou a slovenskou vlajkou.
Krajem UÇK
Do Prištiny je ještě cesta dlouhá a vede přes sedlo necelých 900 metrů nad mořem. Na počátku stoupání nás zastavuje zvláštní muzika: před domem se činí bubeníci, pištci i gajdoši, všichni v bizarním balkánském rytmu. V mžiku přichází svátečně oblečený padesátník. “Mir dita”, zdravíme pěkně po albánsku. Muž přechází do angličtiny a zve na svatbu své dcery, za chvíli se seznamujeme s nevěstou a jejími sestrami. Vyhlížejí jako krásky z titulní stránky západních časopisů. K pití dostáváme ostružinový džus, tady jsou muslimové, žádný alkohol se nevede. Přejeme hodně štěstí a pokračujeme v bicyklování, přece jenom nemáme patřičný oděv a koupali jsme se naposled včera dopoledne.
Ráno se budíme u zarostlého potůčku a tryskajícího pramene, u silnice stojí prodavači tyčí snad k plotu: v lese uříznou rovný kmínek, zašpičatí a pak chvátají dělat byznys. Řekl bych, že moc nevynáší.
První zastávkou je kafana v Stimle. Kávu a pljeskavicu (placku) připravuje přívrženec UÇK, což byla kosovská osvobozenecká armáda, dnes proměněná v pravidelnou armádu TMK umístěnou v normálních kasárnách. Výzdobu lokálu tvoří plakáty s bojovou tematikou plné odhodlaných mužů v tradičních albánských kloboucích (kečích) třímající v rukou samopaly prostřídané záběry zubožených uprchlíků či hromad obětí. Samozřejmě jsme tázáni na zemi původu a zjišťujeme, že cyklisté z Česka jsou i v těchto militantních krajích docela příznivě přijímáni. Cestou do Prištiny přibývá honosných památníků padlých z řad UÇK, jednou dokonce zahlédneme pravoslavný kostelík v osamocené srbské vesnici. Tady není co závidět.
Kosovskou metropoli tvoří převážně moderní zástavba, hlavní ulice nese jméno Matky Terezy, rodačka tu má i památník, kde je zpodobněna s křesťanským křížem na hrudi a to se, prosím, nacházíme uprostřed muslimské země. Samozřejmě nesmí chybět jezdecká socha škipetarského hrdiny Skanderbega, vskutku mimořádně se vyjímá na prosklené stěně výškové budovy. Staré město nenabízí žádné světoborné památky, připomíná spíše chudinské ghetto.
Hranice nepropouští
Po poradě s domorodci na knižním trhu v samém centru (na titulních stranách prodávaných knih povětšinou portréty Billa Clintona a Madelaine Allbrightové) vyjíždíme na Bělehrad směrem k srbské hranici. S větrem v zádech máme těch čtyřicet kilometrů do Podujeva za chvíli ujeto. Kolem kasáren s českou vlajkou a kolem “palpostů” s pytli s pískem se blížíme do Srbska. Zde se stalo něco neočekávaného: srbská hlídka nás posílá zpět. “Toto není oficiální hraniční prelaz,” praví ozbrojenec. Nemohou nám dát vstupní razítko, a tudíž bychom byli v Srbii ilegálně: nejbližší legál je Kumanovo v Makedonii, pouhých 200 kilometrů odsud. Snažíme se ještě chvíli smlouvat s osudem, leč vše marné. Chlap si významně pohrává se samopalem. Zdá se, že Jana, která má za pár dní nastupovat do nového zaměstnání, začne se zpožděním. Se svěšenými hlavami vlečeme své bicykly koridorem z ostnatých drátů zpět na jih. Mezi celnicemi v zemi nikoho si všímám zajímavého úkazu: řidiči aut ve velké rychlosti přemontovávají espézetky – namísto srbských kosovské a naopak.
Kosovo jen pro sebe
Snad pod dojmem této nespravedlivé situace se roztrhla nebesa a k zemi padá prudký liják. Oblékáme naše “goretexy”, což není nic jiného než pogumované rybářské mundůry – zelené “žabáky”. Takto vystrojeni šlapeme zpět do Prištiny. Vlastně uháníme, neboť se odehrál další mirákl: silný vítr učinil během pěti minut čelem vzad a opět nafukuje naše plachty. Po chvíli nás staví kosovská policejní hlídka, asi jim v našich khaki uniformách připadáme jako prchající Srbové. Dlouho trvá vysvětlování, hlavně proto, že při pohledu do pasů zjišťujeme, že jsme v Kosovu ilegálně! Onen Jordánec na albánských hranicích si patrně popletl číslice a my bychom správně měli do Kosova vjet až zítra, šestého června 2005! Jeden z policejních tatíků zřejmě čuje povýšení a šťárá se i v našich rodinných vztazích, naštěstí jeho kolega zažil více rozumu. Poučení z toho plyne: na hranicích důvěřuj, ale prověřuj!
Za Prištinou stavíme stan, neboť nebe slibuje zálivku a v noci slib plní. Hlavou se stále prohánějí slova kosovského třicátníka, který nám přinesl vodu. Mluvil německy, řeč se přiučil u německé firmy, kde dlouho pracoval. Dnes vypomáhá u čerpací stanice. “Chceme být nezávislou zemí, Srby tu vůbec nepotřebujeme. Sjednocení s Albánií nepřipadá v úvahu, bylo by to jako spojení Východního a Západního Německa. My jsme ti bohatší a na chudého souseda nebudeme doplácet. Cítíme se být Kosovci, ne Albánci.”
Následující zatažené dopoledne projíždíme snad čtyřicetikilometrovou průmyslovou zónou, sklady materiálu a zboží, výroba materiálu a zboží, drcení materiálu a možná i zboží, do toho prázdné hotely, motely, plné kanceláře, benzinky, myčky aut, prodejny aut a spousta jiných, pro cyklisty málo použitelných propriet. Investice Západu, který se snaží o vytvoření balkánského Švýcarska. Vlající prapory západních velmocí o tom jasně svědčí. Zároveň se tím také drží na uzdě snahy militantních muslimů opanovat tuto zemi souvěrců. Bin Ládin nebude vpuštěn.
Drahé vízum
Jsme rádi, když můžeme vjet do kaňonu řeky Lepenec k makedonské hranici.
Tunely pro jistotu objíždíme. Konečně hranice a tady se naplnilo, co jsem nechtěl nahlas ani vyslovit: do Makedonie zatím platí vízová povinnost. Pro vízum si můžeme zajet do Bělehradu či do Tirany! Tady však nezbylo, než s nepříznivým osudem houževnatě smlouvat. Nakonec se v makedonském oficírovi probudilo bratrské slovanské a snad i cyklistické srdce. Po dvouhodinovém telefonování a vyjednávání dostáváme tranzit na celý jeden den, bohužel peněženka je o třicet euro lehčí. Přitom musíme přísahat, že se Srbií nemáme vízový styk, že nás neodmítnou. Nabíráme kurs Skopje a věříme, že se domů vrátíme včas.<;br />
Po průjezdu kopcovitým makedonským pohraničím osídleným převážně albánsky mluvícím obyvatelstvem jsme vjeli do jižního Srbska rovněž plného vesnic s minarety. Nakonec jsme uvázli v blátivě deštivé soutěsce jménem Grdelička Klisura, odkud nás i naše věrné plechové oslíky vysvobodila srbská železnice.
text a foto: Mirek Rozkošný a Jana Knapková