Trochu jsem ten Máj znásilnil, ale v této podobě nejlépe uvozuje naše vyprávění o cestě v Máchových stopách. Dalo to celkem práci, protože těm stopám bylo v roce 2004 rovných 170 let. Odečtete-li poslední číslo od letopočtu, zjistíte, kdy Karel Hynek Mácha se svým přítelem Antonínem Štrobachem vyrazili na svou “velkou cestu” Evropou, respektive po rakouské říši (1).
Z Prahy vyrazili pěšky, kolo bylo tehdy ještě v plenkách nebo spíš v prenatálním stadiu (2). Šli přes Budějovice, Salcburk, Innsbruck a Brennerský průsmyk do Benátek. Odtud plachetnicí do Terstu a pak zas pěkně po svých do Lublaně, Grazu, Vídně, Budějovic a Prahy. To všechno za neuvěřitelných šest týdnů. I když Máchovi bylo jen 24 let, a jeho příteli dokonce o čtyři míň, byl to výkon, za který by se nemuseli stydět dnešní sportovci, natož tehdejší absolventi filosofického kurzu. Na konci roku píše Mácha první náčrtky Máje, kde se motivy z cesty objevují.
Proč my?
Jako litoměřičtí patrioti máme trvalý sklon si Máchu přivlastňovat, i když – popravdě řečeno – zde prožil jen několik týdnů a 6. listopadu 1836 tady v šestadvaceti letech zemřel. Máchova cesta proto pro nás byla výzvou jako hrom. Porovnali jsme jeho “Denník na cestě do Itálie” s mapou a zjistili, že si naši předchodci nevybrali trasu vůbec špatně. Zřetelně jsme skrz mapu viděli sníh na vrcholcích Alp, nížinu kolem Benátek i kopečky ve Slovinsku. Řečeno slovy klasika, mapa je pro člověka s fantazií bránou do světa. Navíc rádi na kolech jezdíme “odněkudněkam”. Sjížděli jsme Vltavu i Ohři od pramenů k ústí do Labe, pokořili nejvyšší a nejnižší bod naší země, Sněžku (1602 m), Hřensko (115 m), vyplazili se na 2571 metrů vysoký Edelweisspitz v Rakousku a největší hromadu kamení v Chorvatsku – Sveti Jure (1762 m). Rozhodnutí bylo tedy víc než snadné.
Dalekáť cesta má… (naše)
Do sedel jsme se nakonec 11. května 2004 vyhoupli taky ve dvou, takže trasa a počet účastníků se shodovaly. Vlastně tak úplně ne, první dva dny s námi jel na stařičkém, ze sena čerstvě vyhrabaném Favoritu a v nezbytných sandálech kamarád Jarda Kopic, filozof a novinář. Na rozdíl od Máchova teamu jsme startovali až z výpadovky na Jílové. Projíždět v ranní dopravní špičce Prahou ze Staroměstského náměstí není romantické jako před 170 lety. I tak bylo prvních pár kilometrů dost silnou kávou, ono “kde výfuků zaváněl háj” je nepřesné – spíš jich byl prales.
Až teď mi dochází, že datum startu jsme volili stylověji než Mácha team, protože jsme vyrazili v Máji a oni 4. srpna. První kilometry, nebo spíš celá první etapa, do Roudné u Tábora byla stylem nahoru dolů. Později jsme se shodli, že nám dala zabrat více než Alpy.
Archeokolistická výprava
Naše výprava se nemohla obejít bez předchozího pečlivého studia Máchova deníku. Snažili jsme se stopy českého básníka a jeho druha sledovat opravdu věrně. Ne vždy jsme však prožívali totéž, co mistr před sto sedmdesáti lety. Ze zápisků jsme také poznali Máchu trochu jinak, než jsme ho znali ze školy…
Cesta do Tábora, setkání s kanonýrem z Benátek. Mytí nohou v Jordáně, rozprávky v
hospodě, turecká muzika, jarmark.
Přejít tenhle zápis bez povšimnutí prostě nešlo. Jakmile dopoledne vjíždíme do Tábora, seskakuji u Jordánu z kola, stahuji ponožky a okamžitě provádím osobní hygienu. Fakt dobrý, kry se rozpustily asi až včera… Křeče v noze mi pomáhá překonat potlesk kolemjdoucích i Standy. Až po chvíli mi dochází, že tleskání o čelo není výrazem obdivu. Jsou to ignoranti, do Budějovic okolo Hluboké se mi s čistýma nohama šlape daleko lépe.
U Samsonovy kašny – ta je v celém příběhu důležitá – pořizujeme v patřičně heroických pózách foto a vzhůru na Český Krumlov.
Železná silnice, Krumlov, nejpěknější poloha při řece, Rožmberk. Nápis na hospodě –
pane, zůstaň u nás neb chce večer býti.
Železnou silnicí je míněna první česká železnice, trať z Českých Budějovic do Lince, která sloužila hlavně k přepravě soli. Vozy byly taženy koňským spřežením. My už tuhle trať bohužel nevidíme, a tak z Krumlova šlapeme proti srsti Vltavy do Vyššího Brodu. To pěkné, co stojí za vidění, už popsal Mácha. Ráno je počasí vhodné tak k natáčení Krále Šumavy II, mrholí, mlha. Rozehříváme se dlouhým stoupáním na státní hranice a znovu mrzneme při sjezdu z Bad Leonfelden k Linci. Jsme měkoty, zimu zaháníme termoprádlem. Máchovci to řešili jinak –”Nocleh před Lincem, šest žejdlíků vína”. My zbytek dne kličkujeme před deštěm až k jezeru Attersee. Jaká byla cestou krajina, dodnes nevíme, sledovali jsme příkopy a doufali, že se nám podaří najít “speršpenktiv” = dalekohled, který někde v tomto úseku Hynek ztratil. Nenašli jsme ho, kemp po dlouhém hledání ano. Zase jsme za amatéry, posuďte sami.
Linec. Trh a náměstí. Déšť pod stromem. V kůlně skovaní. V stodole schovaní, rakouská
Dídó. (V antice kartáginská královna, jež se zamilovala do Aenea, hrdiny z dobyté Tróje.)
Přeloženo do moderního jazyka se Karel Hynek zahříval pomocí lidského tepla z cizích zdrojů. Fešácký a impozantně oblečený Mácha zřejmě zapůsobil lépe než dva promoklí a ztuhlí cyklisté.
Do nového dne nás uvítal sníh i na kopečcích kolem jezera, co mají s bídou 1000 m n. m. Rakušani si to ale vyžehlili Salcburkem a hlavně bezchybnými cyklostezkami přes město, ty nemají chybu. Hned je poznat, kdo má v dopravě navrch. Konečně můžeme říkat, Salcburk, Solnohrad, tam jsem taky byl…
Nocleh před Salcburkem, hrubá policie. Prokleli jsme Salcburk v deseti řečech a přibili tento papír na hraniční sloup. V Reichenhallu ochutnali bavorské pivo.
Nám se naštěstí tyto potíže vyhnuly. V Bad Reichenhallu jsem ochutnali teplotu těsně nad nulou ve stanu u řeky Saalach. Ráno se smějeme jeden druhému, jsme k nepoznání opuchlí a zmačkaní. Hluboké a úzké údolí řeky nás vede k Loferu a další podle potoku Ache až k St. Johannu. Den končíme asi 50 km před Innsbruckem v kempu u „Zelené žáby“. Nevím, jestli za to může žába, ale dalších 36 hodin prší. Ležíme ve stanu a chodíme se ohřívat na sociálky. Brenner hlásí 10 cm sněhu, to bude paráda. Dochází nám jídlo, a tak přicházejí na řadu rozinky a chleba. Je náhoda, že Máchovci měli stejnou stravu a stejné počasí na téměř stejném místě? Karel v tomto ohledu píše: “Unken, holky na nás braly. Svatý Jan, bouře, chléb s rozinkami. Nocleh na seně, údolí Innu. Setkání s českými kyrysníky v Milau. Dídó druhá (= další důvěrné seznámení s místní dívkou).”
Konečně nás počasí pustilo do Innsbrucku, kde se barbarsky víc kocháme šparglovým rizotem než památkami. Sezona chřestu vrcholí, to se nedá nic dělat. Stoupání na Brenner po staré silnici potvrdilo význam přísloví, že strach z nebezpečí je vždycky větší než nebezpečí samo. Je to sice kopec 36 km dlouhý, ale včetně závěrečného utahováku sjízdný i s bagáží.
Innsbruck, kontrola pasů. Obdiv památkám. Stoupání na Brenner. Strobach nade mnou na hřebeně. Oblaky pode mnou. Zvonky. Kamení padalo, noha se třásla. Sennhütte (salaš), jedli mléko a sejr.
Z Brenneru naštěstí jedeme už za sluníčka, cestou míjíme po obou stranách strážní hrady. Jsou moc pěkný, jenže tak u sedmého si řeknete, jestli je projektant nedělal přes kopírák. V kempu u Brixenu nás vítá majitelka, vousatá stokilová Italka jako řemen. Vaří dobře (možná proto tak vypadá), takže se s žaludkem plným domácí italské stravy radíme, jak dohnat dešťový skluz. Velmi neradi vynecháme Cortinu d’Ampezzo a jedeme rovnou do Benátek. Trajekt jezdí jedenkrát týdně a na nás dva asi nepočká.
Na cestě do Bolzana a Trenta si pak užíváme cyklostezek z nejodvážnějších snů. Dobrých 70 km podél řek Eisack a Adige jsme odděleni od aut. Absolutní pohodu trochu kazí silný protivítr, ale vždy je něco za něco. Odbočka z Trenta k jezeru Lago di Caldonazzo začíná 12 km ostrým stoupáním v době, kdy my chceme končit . Jestli jde o pověstné koření cyklistiky, tak bych raději méně ostré. Hory opouštíme až další ráno posledním z nádherných horských údolí. Tohle vykrojila řeka Brenta a opravdu se jí to povedlo. Tečkou za ním je město Bassano del Grappa, podle nás by dostalo tak čtyři hvězdičky. Říkáme si, že do Benátek je to jen skok – a to jsme neměli. V Mestre kamioňák donutil Standu přeskočit svodidla i s obloženým kolem. Přestál to bez úhony a dokonce svými gesty i výrazy překonal rodilé Italy.
Mestre, jeli na barce, ponejprv viděli Benátka. Vlaši šidili. Šli po městě, poprvé Markusplatz. Ó Venezia, Venezia! Lístek na koráb Famigliare do Terstu. Odpočinek v hospodě, gsichty paní hospodské. Nechali jsme tam boty (drahota). Leželi večer na lodi, spali na dřevě. Ráno loď vyplula, pan capitano nemluvil se žádným, donna ho maltretýrovala, chodil, ruce na prdeli.
Venezia je bez debat super, až na nejodpornější a nejdražší kemp na cestě. Tlačíme naše dvoukolé soumary po městě a k pobavení publika je přenášíme přes desítky můstků, dobrá rozcvička. Pak slunce míří na západ a my na východ, trajektem do Piranu ve Slovinsku, neboť Terst je dnes lodí nedostupný. Museli jsme ho ráno objet obloukem a nechat ho na levoboku. A ještě drobný rozdíl tu je – Famigliare plula den a půl, náš trajekt dvě a půl hodiny.
Terst, Senežeč, v lese hlídky proti loupežníkům. Lublaň, setkání s krajany, rozprávěli o literatuře, provolávali slávu Slovanům. Pili víno, do hostince museli být odvezeni, pak tam tropili rámus, šenkýř se třás až do rána.
Lesy kolem Postojné (škoda, že jsme tam dorazili večer, mají tu k vidění rozsáhlé krasové jeskyně) jsou už bez loupežníků, a tak v klidu pokračujeme do Lublaně. Hlavní město, ráj pro cyklisty, pozor – není řeč o našem, ale o slovinském. V Kremnici pak začínáme s novou dimenzí cykloturistiky. Déšť nás zahnal do vlaku IC, a tak zkoušíme ujet nějaké metry uvnitř zavazadlového vagonu cestou do Celje. Ráno testujeme další chuťovky, na Maribor přejíždíme houpáčky s dopravním značením 18% stoupání a potom protivítr tak silný, že se sotva plazíme. V Grazu už vypadáme natolik znaveně, že nám nabídla nocleh ve svém krásném domě nad krásným městem paní, co s námi kousek tlačila kolo.
Podél řek Mur a Mürz, přes Semmering pas. Dvakrát ošizeni při koupi mléka. Štýřané jsou nejmizernější národ. Silnice klesá k Vídni, musím jít bos, odřený a oteklý malík, peníze docházejí.
Trasu jsme absolvovali stejnou, jen jsme nebyli okradeni. Na vrcholu Semmeringu je památník z roku 1728, jestli tady Máchovci neodpočívali, divil bych se! My ano a moc rádi. Před Vídní máme snad první problém s navigací na cyklostezkách. Kolem jedoucí muž na muzeálním bicyklu se chlubí, že je říšský Čech, Hrrrrdina. No, moc velkej hrdina to nebyl. Pomohl nám sice najít cestu k Dunaji, ale směrem na Bratislavu! Možná to byla pomsta nám Čechům za rozvrat rakouské říše. U Dunaje bylo nemožné minout Donauradweg, a tak si to ženeme do Zwentendorfu ke kamarádce.
U večeře nám její manžel vypráví, že se deset let po Evropě zaškoloval v jaderných elektrárnách a nakonec tu jejich za vesnicí ani nespustili. Nadává, že jsou krátkozrací a jede do práce v klasické elektrárně, která sežere vlak uhlí denně. Nějak jsme to nechtěli komentovat, ale ta elektrárna vypadala opravdu opuštěně.
Vídeň, léčba nohy. Návštěva Prátru. Nové valčíky Strausse. Hrobka kapucínů, gotická katedrála Svatého Štěpána, obrazárna s díly Rembrandta a Tiziana, divadla.
Zápisky v deníku končí 11. září. Mácha často rozepsanou práci opustil, a tak ze strohých poznámek víme, že 12. září 1834 vyrazili “über Budweis nach Prag”. Po šesti týdnech podruhé stojí pod Samsonovou kašnou v Budějovicích, kde se kruh uzavírá. Kdy přesně a kudy dorazili do Prahy, nevíme. Naši trasu z Vídně jsme volili odhadem. Kudy tak asi mohli jít? Snad podle Dunaje do Kremže, pak nádhernými serpentinami a kopci až k Českým Velenicím. Za hranicemi jsme dostali ránu do hlavy. Tržnice, trpaslíci, šlapky (nejde o náhradní díly k bicyklu). Jsme na jiné planetě nebo jen v jiné zemi? Na mysli máme citát z písně Lucie Bílé “Mácha má štěstí, že je kamennej …” Tohle by asi nerozchodil, snad jen ty ženy…
Dne 27. května podruhé opíráme kola o Samsonovu kašnu, a tak uzavíráme kruh. Naposledy jsme tu byli o 15 dní mladší a 1900 km v nohách chudší. Poslední kilometry nás čekají do Solenice a přes Příbram do cílového města.
Slavnostně dojíždíme k Máchovu pomníku u Máchových schodů poblíž Máchovy světničky v Litoměřicích. Na tachometru 2085 kilometrů.
Hynku, Viléme, Jarmilo… už bychom zase někam vyrazili!
Pozn.
1. Pro slabší v počtech – výsledný rok je 1834. Na kulatější výročí nešlo čekat, už teď je nám
dohromady 80 let.
2. Draisina se u nás objevila kolem 1820, ale bicykl na delší cesty to rozhodně nebyl.