***

28.2.2017

Chce se mi napsat: "Jaké to bylo letos překrásné babí léto!" Ale protože hovory o počasí nemám příliš v lásce a také proto, že se počasí přesto vloudí do většiny úvodníků tím konstatováním také skončím. A také by to mohlo vypadat tak, že loni nebo předloni babí léto hezké nebylo a to rozhodně není pravda. Podzim je část roku, kterou mám ze všech nejraději. Myslím teplý podzim. A když se k tomu začnou barvit listy… Ale co – když většinu času prosedíte v kanceláři nebo za volantem, může si listí padat a barvit se, jak chce, a vůně polí a luk je vám také ukradená. Když jste ale v přírodě nebo dokonce na kole a to už nemluvím tom, kdybyste si zrovna plnili svůj dlouholetý velký sen, pak má takový den vysloveně terapeutické účinky. Byla zrovna sobota, venku hezky a nám padl plán na výlet do Krkonoš, chtěli jsme se projet místy, kam jezdíme jen na běžkách a v létě to tam moc neznáme. Co teď? Když jsem ještě jezdíval na kole opravdu hodně a denně, dělal jsem dálkové výpady, abych se vyhnul místům notoricky známým. Jel jsem na horském kole nejkratší cestou po silnici co nejdále a pak jsem se vracel neznámou krajinou bez mapy zpět. Například jsem dojel po karlovarské silnici až do Krušovic a pak jsem se toulal tajemným lesem zpátky ke Kladnu, přičemž jsem správný směr vždy jen mírně tušil. Našel jsem tři hlavní tahy, a i když jsem tuto dvojkombinaci absolvoval mnohem častěji, nikdy jsem nejel po téže cestě, hledal jsem a nacházel. Buď jsem kopíroval hřeben pohoří Džbán, nebo jsem přes nádraží Řevničov pokračoval k Lánům, anebo mě strhly Křivoklátské lesy a přivedly různými cestami až k Berounce. Krajina kolem Lužné a údolí Rakovnického potoka mi učarovaly. Dlouho jsem tam od té doby nebyl, je to na mě už přece jen daleko na půldenní i celodenní výlet. Ten volný, náhodou darovaný den, prozářený podzimním sluncem jsem si splnil sen – podívat se do těch míst znovu, jet z místa A do místa B, objevovat i bloudit, jet nazdařbůh krajinou a znát jen směr a cíl. Tu přibližovací část je ale nutné absolvovat vlakem. Zavolali jsme na informace a do půl hodiny jsme stáli s koly na maličkém nádraží na kraji Kladna, s malými batůžky a horskými koly a čekali jsme na lokálku. Velmi ochotná průvodčí nás usadila do vozu, kde nebyly žádné kočárky a spočítala, kolik ušetříme při vystavení skupinové jízdenky. Koho by napadlo, že dva už jsou skupina, přiznávám – mě ne… Přece jen jsem vlakem nejel ani nepamatuji, tolik se toho změnilo a přístup lidí především. Naopak na nádražíčcích se toho za poslední desítky let změnilo pramálo, fleky opadávajících fasád se sice utěšeně zvětšují, dráha a její nádraží si ale zachovala svůj pohádkový ráz. A projížďka na biku ten pohádkový dojem dokonala. K těm šedesáti kilometrům v lehkém, až do Křivoklátu mírně klesajícím terénu, není moc co dodávat Byl to ráj – panenská a pneumatikami horských kol nepopsaná krajina, hluboké lesy, malebné tůňky a lesní rybníčky, zapadlé pily a hájovny a trať klikatící se údolím tak, že ji turistická cesta křižuje asi na dvou kilometrech třikrát. A dole – podél Rakovnického potoka vede nová naučná cyklostezka! Je sice – trochu zbytečně – vyasfaltovaná, ale tak krásně se vine směrem k Městečku, že se člověku chce na kole úplně poskočit radostí. Byl to překrásný den, den, kdy se sen stává skutečností. Už mám v plánu další hvězdicové výpravy z místa bydliště, další vlaky a další tajemné návraty. Doporučuji! Třeba nám to podzimní počasí ještě umožní.

Menu