Trojstyk u tří obelisků
Že nejsme zcela výjimečně na bicyklech, jsme litovali už na hraničním přechodu Bukovec nedaleko Jablunkova, při pohledu na žluté směrovky cykloznačení – jedna ukazovala do Vídně, druhá do Krakova, bohužel bez udání vzdálenosti. My se vydávali do Polska po turistické trase, která po necelém kilometru odbočuje ze silnice vpravo na lesní cestu. Právě tady je místo, jež nás z celého putování zajímalo nejvíc. Potok, tvořící tu hranici, ostře uhýbá k jihu, stačilo zout boty, přebrodit a aspoň se dotknout úplně nejvýchodnějšího bodu domoviny. Výsadek na břeh ale silně komplikovalo husté roští kam až oko dohlédlo.
Dalším usilovným pochodem lesem a bažinami jsme dosáhli vesnice Jaworzynky, na kole se sem dá pohodlně dojet mírnou oklikou přes Czyrhu. Směrovka na konci vsi nabízela Trójstyk, neskrývala se v tom ale žádná erotická lahůdka, jak by mnohého pocestného napadlo v dnešních časech uvolněných mravů, je to jen po polsku Trojmezí. Polní cestou jsme došli do míst, kde se v rokli na soutoku dvou polovyschlých potoků setkávají naše, polské a slovenské hranice. Každá země tu má svůj obelisk, správně byste si měli prohlédnout jen jeden, překračování hranic je tu totiž zakázáno. U našeho obelisku je i sloupek turistických směrovek, jedna ukazuje směr a vzdálenost k západnímu Trojmezí u Aše, tabulka pod ní mylně označuje tohle zákoutí jako nejvýchodnější bod České republiky. Na místě padlo rozhodnutí prověřit na kolech co nejdříve západní protějšek.
Z Trojmezí vede pohodlná cesta do Hrčavy a odtud značená cyklotrasa do Jablunkova. Jet se dá dokonce na tři způsoby, jižně přes Markov, severem přes Bukovec – super je střední, náročná varianta hřebenem přes Komorovský Grůň. Z Trojmezí byste ovšem správně měli jet zpátky do Jaworzynky a odtud do Hrčavy oficiálním přechodem…
V husté palbě o šest set kilometrů západněji
Sliby a předsevzetí se mají plnit, netrvalo ani rok a expedice k západnímu pólu republiky byla na cestě. Abychom si trochu užili, vybrali jsme trasu sice napohled přímou, ale díky klikatosti hranic v Ašském výběžku přeskakující co chvíli z jedné země do druhé. Osmdesátikilometrový okruh začínal a končil v Lubech, jedné z nejstarších osad celého Krušnohoří. Proslulá je po celém světě, stejně jako sousední městečka po obou stranách hranic, výrobou hudebních nástrojů. Ke známé soše houslaře, kráčejícího zeměkoulí, a mnoha dalším atrakcím, letos přibyla horká novinka, vysoká dřevěná rozhledna u cesty k hraničnímu přechodu do Martneukirchenu. Zastavili jsme se tu na chvíli, i když ranní opar moc nepřál dalekým výhledům a cestou přes louku nás ohrožovaly kolem hlav svištící projektily. Naštěstí šlo jen o bílé míčky, vinou špatného značení jsme se octli v cílové ploše tréninkového odpaliště golfové školy.
Nedlouhým a jen mírným stoupáním jsme pak dojeli k sousedům do Saska, lesními cestami do Landwüstu, kde mají skanzen tradičního horského bydlení s ukázkami hospodaření, a poté už silničkami do Bad Elsteru, neboli Lázní Halštrov, pojmenovaných podle potoka pramenícího u našich Výhledů. Při léčení srdečních a revmatických chorob tu nešťastné pacienty válejí v bahně a prolévají minerálkou ze dvanácti pramenů. Nám se prohlídka lázeňského parku trochu protáhla, chybí jakékoliv značení silničky odbočující do Čech, improvizovali jsme s mapou v ruce.
Přes hranice do Hranic
Městečko v kotlině, obklopené z jedné strany saskými a z druhé bavorskými kopci, se až do roku 1945 jmenovalo Rossbach. Po odsunu ho překřtili na Hranice, které je skutečně obtáčí téměř ze všech světových stran. Červená turistická značka nás od Hrčavy přivedla čím dál užší silničkou na opačné Trojmezí, do bodu, kde se potkávají Čechy, Sasko a Bavorsko. Ze starého mlýna a pily zůstal jen náhon a mlýnský kámen, po můstcích přes potok Rokytnici jsme tu kličkovali mezi hraničními kameny s letopočtem 1844 a studovali informační panely u nás i u sousedů, i když je to samozřejmě přísně zapovězeno – tak jako na východě, ani tady není oficiální přechod.
Bývalou signálkou, přeměněnou v našich osvícených časech v cyklotrasu, jsme pokračovali k jihu přírodním parkem Smrčiny. Podrobná mapa slibovala možnost poblíž téměř zaniklého Újezdu proniknout čárkovaně naznačenou cestou až na nejzápadnější bod naší republiky, kde se hranice s Bavorskem prudce lomí na soutoku dvou potůčků. Tušili jsme, že hledání nebude jednoduché, a rozhodně jsme se nespletli. Už při hledání odbočky ze signálky došlo v průzkumném týmu k zásadnímu rozkolu, zatímco pesimisté tvrdili, že jsme správné místo už dávno přejeli, optimisté mínili, že je ještě daleko před námi.
Ve správném údolí jsme se octli přesně ve chvíli, kdy hádka vrcholila, odbočili jsme kousek za potokem a ani jedna skupina nevěřila, že jedeme dobře. Po můstku jsme přejeli zpátky na pravý břeh, k německému památníku obětí z první světové války, k němuž při obnově v roce 2000 přidali ještě desku za padlé vojáky v té druhé. Pro nás to znamenalo, že jsme na správné stopě, sjezd, který jsme před odbočkou měli za sebou, byl z Mlýnského vrchu, posledního českého kopce cestou na západ.
Náročný průzkum v džungli a bažinách
Od vojenského památníku se cesta stávala méně a méně znatelnou, za posledním českým polem to už byl jen náznak napříč naštěstí čerstvě posekanou loukou, takže na králičí nory a podobné pastičky byl včasný výhled. Dole pod mezí byl nepříliš sjízdný lesní pažit, plný klacků a pařezů, za ním potůček, už ozdobený hraničními tabulemi. Louka skončila u lesa, ale bylo nám jasné, že cíl už musí být někde na dosah ruky, odložili jsme své oře a dál se tvrdošíjně probíjeli pěšky. Tým se rozdělil na dvě části, jedna to zkoušela podél potoka přímo po hranici, druhá se držela okraje lesa, hledajíc stružku, napájející cílový soutok ze severu. Filmový Král Šumavy by z nás určitě měl radost, hned za lesem jsme čvachtali bažinou, přeskakovali z jednoho trsu ostřice na druhý a gratulovali si k průtokovým sandálům na nohách, když jsme se netrefili.
Pak se přímo před námi objevila uzounká stružka, stačil skok a už jsme byli v Bavorsku, na lesní cestě kolem tůněk, pár kroků k jihu a stružka ústila do potůčku. V roští na jeho břehu se objevil zbytek expedice, přímo u nejzápadnějšího hraničního patníku. Sešli jsme se na posledním metru České republiky, v bodě, kam naši slovanští předkové nejdále pronikli mezi sveřepé germánské sousedy. Tady byl také pravý cíl dnešního pokračování Výšlapů, i když pomyslný vrchol českého klínu už ztrácí ve spojující se Evropě na významu.
Celý zemský ráj před námi
Cesta zpátky už byla pohodově jednoduchá. Dál značenou cyklotrasou po signálce, z divočiny až do civilizované Aše. Město je na památky poměrně skoupé, pro nás bylo hlavně příležitostí k poměrně pozdnímu obědu. Čekal nás ještě jeden výlet k sousedním Sasíkům, od hranic na opačné straně Ašského výběžku nás ale ještě dělil nejvyšší vrchol české části Smrčin, 758 metrů vysoký kopec Háj, s proslulou kamennou rozhlednou na vrcholu. Výšlap k němu není žádná dřina, jen jsme si za Aší na chvíli odskočili kousek ze silnice, dokonce po značené cyklotrase, a pak pokračovali příjemným, dlouhým sjezdem až k přechodu do Bad Brambachu.
Pokud tam nezabloudíte v parku a za náměstím zvolíte správnou cestu, jste našup zase zpátky doma, radonové lázně se třemi radioaktivními prameny na potoce Fleissenbachu jsou hezky namáčknuty mezi naše hranice do zrcadlově převrácené napodobeniny našeho výběžku. Jen pár šlápnutí do pedálů a přijeli jsme do Plesné, odkud je to zpátky do Lubů jen coby kamenem dohodil. Můžete se tu ale i otočit k jihu či západu, kde ve vnitrozemí čeká spousta zajímavého, bahenní sopky v rezervaci Soos, hrad Vildštejn ve Skalné, proslulý Frantík ve svých lázních a spousta a spousta dalších námětů k výšlapům s malým i velkým “V” v nadcházejícím roce, přes celé Čechy i Moravu zas až k tomu východnímu Trojmezí u Hrčavy.
Info:
Doporučené mapy – východ:
KČT cyklo – žlutá 27, Beskydy a Javorníky, 1 : 100 000, textová část obsahuje itinerář značených cyklotras, seznam ubytovacích a stravovacích možností, cykloprodejen a opraven
KČT zelená 97, Slezské Beskydy a Jablunkovsko, 1 : 50 000
SHOCart cyklo 154, Moravskoslezské Beskydy, 1 : 75 000
Doporučené mapy – západ:
KČT zelená 1, Ašsko a Chebsko, 1 : 50 000
SHOCart cyklo 120, Chebsko, Ašsko, 1 : 75 000
Délka tras:
Východní Trojmezí podle varianty max. 40 kilometrů
Západní Trojmezí 80 kilometrů
Turistické informace:
Jablunkov, infocentrum na autobusovém nádraží
Městská knihovna Kraslice – turistické a informační centrum, Nám. 28. října č. 1438
Doprava:
Jablunkov leží na hlavní trati z Ostravy do Žiliny, osobní vlaky z Bohumína a Českého Těšína vozí kola bez problémů. Rychlíky většinou staví jen v Mostech u Jablunkova, odkud se dá na okruh napojit taktéž po značené cyklotrase. Autem po silnici č. 11 z Českého Těšína do Žiliny.
Luby, po lokálce z Chebu sem jezdí několikrát denně motoráček, pokud jedete od severu přes Karlovy Vary, dá se na něj přestoupit v Tršnici. Autem z “Karlovarské” E48 odbočit u Chebu na Františkovy Lázně a před Vojtanovem na Skalnou a Kraslice.
text a foto: Vladimír Pustina