Cyklotrasy očima značkaře

28.2.2017
Značení cyklistických stezek a tras není jen otázka kde a kudy, ale také jak. Před pár lety se zdálo, že se konečně podařilo nastolit řád v chaosu, kdy si každý, koho napadlo pořídit si nějakou tu cyklocestičku, vymyslel i vlastní patent na její vyznačení. Že to nebyla ideální situace je nasnadě, po dlouhých jednáních a dohadech se stal garantem značení Klub českých turistů, který má u nás v tomhle směru asi největší zkušenosti, v mnoha nejen evropských zemích nám závidí dokonalý pásový systém značek, vedoucích turisty po cestách i necestách bývalé Velkomoravské říše, zredukované politiky postupně na torzo, smutně zvané Česko.

Systém navržený pro cyklisty se zpočátku jevil ideální. Po cestách s pevným povrchem, bez problémů sjízdných i na kolech se slabšími plášti, mělo cyklisty vést značení zjednodušeně nazývané silniční, plechové žluté tabulky s číslem trasy, stylizovaným obrázkem kola a šipkou v případě změny směru. Ve větších lokalitách a při křížení s jinou trasou se na směrových tabulích máte dozvědět cíl trasy, jak k němu máte daleko a místo i vzdálenost dalších směrovek. Trasy vedené po polních a lesních cestách, koryty vyschlých potoků, bažinami, čerstvě zoranými lány a podobné zábavné záležitosti pro drsnější část cykloturistického národa, měly být značeny terénním pasovým značením, lišícím se od už léty prověřeného turistického větší velikostí, většinou delším intervalem umístění a hlavně pozměněnou kombinací barev, zatímco pěší trasy mají horní a spodní pruh bílý, u cyklotras je žlutý, tím pádem pak střední pruh vychází červený, zelený, modrý a bílý.
Teorie byla dokonalá, podle použitého značení mohlo být každému jasné, do čeho jede a co ho na cestě asi čeká. Jenže ouha, skutečnost, jak už to v českých zemích od pradávna bývá, se záhy od teorie začala pronikavě lišit. Trasy se začaly šmahem značit silničními značkami, bez ohledu na to, kudy vedly. Příkladem za všechny jsou kokořínská Močidla, kde už sám název skalní rokle napovídá, že ani za sucha tu nebude průjezd procházkou růžovým sadem, a stejné je to i leckdes jinde, takže podle typu značení absolutně netušíte, do čeho vletíte. Dalším průšvihem silničního značení je jeho malá odolnost vůči zlodějům, vandalům a žertéřům. Sloupky se náramně hodí k oplocení zahrádky, značky jsou vynikajícím artiklem pro sběrače barevných kovů. A když už směrovky zůstanou na svém místě, najde se aspoň vtipálek, který sloupek, nezajištěný proti otočení, nasměruje o nějaký ten stupínek jinam, takže důvěřivý cykloturista skončí úplně jinde, než kam se původně chtěl dostat. Výhody pásového značení jsou v tomhle směru očividné, značku namalovanou na stromě či betonovém sloupu těžko někdo ukradne, a když se ztratí směrovka, stačí namalovat šipku a nemusí se čekat několik let, než novou dodá firma Doznač.
Preference silničního značení došla tak daleko, že pásové se prakticky nově nezřizuje, ba leckdes je i likvidováno a pracně nahrazováno silničním. K unikátním situacím dochází překládáním částí úseků při vzniku cyklostezek. Nejmarkantnější je to na dálkové Polabské cyklotrase 2/24, jejíž první části byly vyznačeny modrou pásovou značkou ještě v dobách, kdy se uvažovalo o názvu Modrá stuha Labe. Pokračování se už naroubovalo plechovými značkami, a vrchol chaosu nastal ve chvíli, kdy na Litoměřicku vznikly souběžné úseky značené pásově a plechově a po vzniku sice perfektního, ale plechově značeného cykloobchvatu, tu nešťastný cykloturista neví, čí je. Chvíli se jede podle starého značení, chvíli podle nového, každé má i trochu jinou kilometráž, sem tam nějaká plechová tabulka chybí. Stejný zmatek je i leckdes jinde, třeba Moravská stezka kolem Olomouce je na tom úplně stejně, žluté tabulky se tu prolínají s červenou pásovou značkou. Opačným příkladem jsou pro změnu Kralupy nad Vltavou, bezvadně sice průjezdné cyklostezkami na všechny světové strany, ale postrádající jakékoliv značení, takže sice lahůdka, ale jen pro místní znalce.
Neméně dramatický je i zápas o souběhy pěšího a cykloznačení. Podle podivné teorie jednoho z bossů pěšího značení KČT smí cyklista jet pouze po cestě minimálně tak široké, aby tu projela fůra dříví. Proti tomu bych si dovolil postavit názor, že leckdes by pro pěšáky značené cesty už dávno zarostly roštím a zanikly, kdyby je čas od času neprojelo pár cyklistů. Navíc, pokud by se měly důsledně oddělit trasy pěších a cyklistů, znamenalo by to uskutečnit důkladnou inventuru a přerozdělení cest, protože síť pěšího značení je u nás tak hustá, že na cyklisty už zbývají prakticky jen silnice, kde v našich zemích skutečně není příliš zdrávo, většina českých řidičů se řídí stejnými zásadami jako český politik, bezhlavě se řítí do neznáma, netušíc, jak to dopadne za první zatáčkou. Vůbec nejlepší by asi bylo přestat rozlišovat, jak se kdo pohybuje, vrátil bych se k osvědčenému společnému názvu turista, ať už používá pěškobus, kolo, brusle či v zimě běžky, vzájemná tolerance na cestách by pak mohla být prvním krokem při návratu ke slušným vztahům mezi lidmi v celé naší zdivočelé společnosti.
Je dobrým zvykem doplnit povídání o problematice značení příkladem, jak se to i v českých podmínkách někde alespoň trochu povedlo. Díky dobré spolupráci se správou CHKO Kokořínsko i Sdružení obcí stejného regionu vznikl na sever od Mělníka provázaný systém cyklistických okruhů a tras. I když základní páteří zůstala silnice procházející Kokořínským dolem, dá se projet i terénem od jihu až k severnímu okraji CHKO, kde navazuje neméně znamenitě proznačený cykloráj v bývalých vojenských prostorech pod Ralskem. Od rovinou se ploužící Polabské cyklotrasy dojedete lesními cestami a skalními roklemi až k Husímu okruhu pod Vlhoští, Holanským rybníkům u Zahrádek či černým hvozdům Valdštejnska na dohled od starobylého přemyslovského Bezdězu. Další okruhy se soustřeďují kolem Vrátenské hory, dá se vyjet až na samotný vrchol k nedávno nové rozhledně, která je důkazem, že i vysílače mobilních operátorů se mohou odít do slušivých kabátků a nemusí se podobat těžní věži, která omylem zabloudila do hor z ropných polí. Dvě dálkové cyklotrasy odtud pokračují až k severním hranicím, po jedné z nich se před necelými třemi roky vydávali do světa cyklocestovatelé Lucka s Michalem. Podle jedné teorie Kokořínsko končí v Sasku u Žitavy, podle druhé Lužické hory začínají mělnickým kopcem nad soutokem Labe a Vltavy. Jedinou chybičkou celého systému je absence Vltavské stezky jako dálkového přivaděče cyklistů od Prahy. Uvidíme, zda cyklostrategie přinese v tomhle směru, ale i v řešení ostatních problémů nějaký lék, zatím jsem ale po zkušenostech z minulých let pesimista, mám spíše pocit, že se zase popíše hromada papíru, vznikne spousta rozborů, ale v terénu se to moc nepozná.

Info:
V informačním středisku v podloubí na náměstí Míru č.11 v Mělníku dostanete informační brožuru Cykloturistické trasy Mělnicka, dolního Polabí, Povltaví a CHKO Kokořínsko. Obsahuje seznam cyklotras, přehlednou mapku, nabídku ubytování, turistických zajímavostí na trasách a seznam cykloprodejen a opraven.
Další doporučené mapy:
Turistická mapa CHKO Kokořínsko, 1:25 000, velmi podrobná, pěší značení i cyklotrasy, aktuální vydání 2004
Shocart 110, Kokořínsko, 1:75 000, cykloturistická mapa, bohužel obsahuje nepřesnosti, které by snad měly být v aktualizovaných vydáních odstraněny
Doprava: Vlakem z Prahy Hlavního nádraží směr Turnov, ideální spoj je ranní rychlík do Tanvaldu s „kolovagónem“. Pokud přestoupíte ve Všetatech směr Ústí nad Labem, dostanete se do Mělníka či Liběchova a na Kokořínsko od jihu. V Bakově nad Jizerou se přestupuje na vlak směr Česká Lípa, z Bělé, Bezdězu nebo Doks se na Kokořínsko dostanete od severu. Kolovůz se vrací do Prahy na večerním rychlíku z Tanvaldu.

text a foto: Vladimír Pustina

Menu