Nezapomínej, třetí týden!

28.2.2017

Bylo to zrovna dopoledne na prahu předposlední horské etapy letošního Gira, v níž Nibali obrátil dosavadní vývoj závodu naruby, kdy jsem se ujišťoval v tom, že takové heroické etapy, jaké během Vuelty 2012 předvedl na Fuente Dé Contador, se v dnešní cyklistice už nenosí. A že jsem naivní, když bych si jako fanoušek něco takového přál zase jednou vidět.
Dočkal jsem se. Ale jako mnozí jiní – a kdo by se v té chvíli nechytl za nos – jsem se zastyděl. Bylo předčasné a nefér Nibaliho odepisovat. Jsou chvíle, kdy si blahořečím, že nepracuji v denním médiu. Tohle byla rozhodně jedna z nich. Ale přiznám se bez mučení: i já už bych na Žraloka nevsadil ani zlámanou grešli. V hlavě se mi už usadila kostra komentáře postaveného na faktu, že on vlastně nikdy při svých vítězných taženích na Grand Tours nebyl nucen zvrátit nepříznivý vývoj v závěrečných fázích závodu. Že mu vždy vévodil a vítězil bez velkého odporu, což bylo dáno rovněž neúčastí nebo předčasným odstoupením rovnocenných soupeřů. Také jsem si vzpomněl na jeho selhání na Giru 2011, kde překvapivě nestačil na svého dnešního královského gregaria Scarponiho. Nebo na Vueltě 2013, kdy ostudně podlehl veteránu Hornerovi. Giro 2016 mělo přinést ještě větší propadák. Jenomže není radno dělat účet bez vrchního.
Nibali nám všem dal lekci z nezlomnosti a trestal za ignorování jedné letité poučky, jež se proměnila málem v zaklínadlo: Grand Tours se rozhodují v závěrečném týdnu. To přece všichni víme, ale…
Jakoby pro Vincenza začalo Giro až tři dny před koncem, kdy vše zvrátil ve svůj prospěch. Takový scénář by však mohl dopředu napsat jen šílenec a tím jistě Žralok z Messiny není. Jak si tedy vysvětlit jeho proměnu? Fyziologickými zákonitostmi. Nelze prostě absolvovat dva dny po sobě dvě půlhodinové horské časovky v maximálních výkonových hodnotách (tu první si Nibali neplánovaně naordinoval sólovou stíhačkou v závěru dolomitské 14. etapy) a myslet si, že na regeneraci bude stačit jediný den volna. Podobně po pár dnech zdánlivé nezničitelnosti pykal za zpupnost Chaves, jehož sportovní ředitel se chlubil tím, jak Kolumbijec v 16. etapě vyletěl do předposledního kopce nejrychleji ze všech při sjíždění ztráty hloupě nabrané kvůli nepozornosti. A v téže etapě se komentátoři rozplývali nad tím, jak opuštěný Kruijswijk, tehdy ještě růžový, sám pochytal v úvodním stoupání třináct nástupů svých protivníků. Vše se v třítýdenním etapáku sčítá a účet se vystavuje právě v tom posledním týdnu.
Co bychom si však mohli přát více – osm nositelů maglia rosa a tři poslední v závěrečných třech etapách! Tohle Giro vstoupí do historie. A doufám, že i bez dodatečně dopsané kapitoly, která by epos 99. ročníku proměnila v lacinou frašku a la Landis na Tour 2006. Ovšem právě důkazy o tom, že závodníci nejsou stroje, mě přesvědčují, že příběh tohoto cyklistického dramatu byl pravdivý, neposkvrněný a definitivní.
Kamil Hofman

Menu