Osud…

28.2.2017

To velikonoční pondělí jsem bral kolo z garáže v obavách a se slzami v očích. Zřejmě jak stárnu, tak mě spousta drobných podnětů dojímá či zarmucuje snadněji než kdykoliv dřív. Vzlykám, když sleduji v televizi puberťačky radující se spontánně z vítězství ve volejbalovém turnaji, jihnu při dojemném pěveckém výkonu. Ale tohle byly jiné slzy. Slzy zármutku a beznaděje. Zbytečně zhasl na silnici další mladý lidský život.
To riziko podstupujeme všichni, kdo vyrážíme vstříc zážitkům v našem oblíbeném hobby, lhostejno zda v sedle kola sloužícího jako obživa, nebo prostředek zábavy. A mě to jarní odpoledne, byť počasí přálo, nebylo dobře u žaludku. Raději jsem to vzal přes úplně odlehlé silničky se špatným povrchem. Lepší trocha nepohodlí než do mysli se vkrádající obavy. Mám pořádně dotažený rychloupínák, nepouštím to do té zatáčky moc rychle? A všiml si mě řidič toho auta, co to valí proti? Znáte to…
Ale jak tvrdí fatalisté, stejně máme všechno vepsáno v našich osudech. Ten Antoina Demoitiého si usmyslel, že mladý belgický cyklista najde svoji smrt pod koly motospojky při závodě Gent-Wevelgem. Zemřel šťastný, v nadšení z toho, že jako Belgičanovi se mu splnil klukovský sen, když poprvé v životě okusil atmosféru belgických klasik, coby sám jejich přímý protagonista. Zemřel na kole, které tak miloval.
Proč? Tuhle otázku jsem si v podobném tématu, ačkoli v jiných souvislostech na tomto místě kladl už v loňském roce po sérii podobných, bohudík ne tak fatálních střetů závodníků s motocykly. Nechci tu hledat viníka. Teď skutečně převažují pocity úzkosti a smutku. Bohužel vozidel v konvoji se silniční cyklistika zbavit nemůže, naopak spíše přibývají. A když registruji ty návrhy o nutnosti s okamžitou platností (nejlépe už na Giro d´Italia!) zavést motorky s termokamerani pro odhalování podvodníků s elektromotory zabudovanými v kolech, ptám se, kam ten svět spěje.
Bezpečnost závodníků je prioritou, pod to se nelze nepodepsat. A tak když po několikaletých diskuzích o uplatnění diskových brzd v závodním pelotonu stačily v současné citlivé atmosféře obav o zdraví jezdců pouhé dva dny po kotouči způsobených zraněních na Paříž-Roubaix k rozhodnutí o jejich zákazu, nedivím se tomu, i když si myslím, že příště se mohou gilotinou stejně tak stát převodníky nebo třeba ploché dráty kol. A tak trochu cynicky dodávám, že jsem zvědav, jestli představitelé týmů, jezdců i mezinárodní federace zareagují podobně promptně, až nějaká kamera připnutá na kolech závodníků, na záběry z níž se všichni upínají jako ke spáse cyklistiky přinášející chybějící finance, způsobí zranění.
Ale k tomu, doufám, nedojde. Příjemný a bezpečný zbytek jara.

Menu