Italský blázinec

28.2.2017

Že jsem musel hodinu a půl poslouchat pronikavé hlásky cyklistických žáčků neúnavně vyvolávajících jméno Fabia Arua u týmového autobusu Astany s nadějí, že jim věnuje pohled a autogram do památníčku, když jsem čekal na interview s jeho gregariem Dariem Cataldem, to se dalo přejít s úsměvem. A že jsme byli nuceni pět minut před ostrým startem pelotonu jet úvodních dvacet kilometrů horské etapy po trati, ačkoli jsme k tomu neměli oprávnění a mohli přijít o akreditaci (na Tour de France by to bylo doživotně…), jenom proto, že na italské Grand Tour prostě nenajdete jedinou ceduli poukazující na objízdnou trasu pro novináře, to jsem nakonec také navzdory infarktovým stavům přežil.
Giro, to je typický italský blázinec. Hlavně dost velká improvizace. Jenomže na rozdíl od nafoukané francouzské sestry se v tomto organizovaném chaosu dá našinci lépe dýchat. Novinářům i fanouškům. Jenom na Giru se může třeba stát, že se volně procházíte nebo jedete na kole po trati právě skončené horské etapy a dolů vedle vás sjíždějí závodníci, kteří právě projeli cílem a míří rovnou na hotel. Můžete je zastavit, pobavit se s nimi, vyfotit. Tohle je na růžovém závodě nenahraditelné.

Letošní Giro bylo však blázinec i z jiného pohledu a divák na tom netratil. Ani jednu z 21 etap nelze označit za nudnou, i ta dějství, v nichž měl podle předpokladů panovat klid pelotonu, nakonec sehrála zásadní vliv pro vývoj závodu (šestá s „vykloubeným" ramenem Contadora, desátá s Porteho neregulérní výměnou kola, třináctá s pádem před ochrannou zónou apod.). A přestože nikdo od konce prvního týdne nepochyboval o Contadorově triumfu, byli jsme svědky dramatu až do úplného konce s dech beroucí bitvou na Colle delle Finestre. A pro české fandy to byly kvůli Königově defektu nervy až na metu posledních tří kilometrů z celkových tří a půl tisíc.

Vzrušení až do konce. Prostě Itálie.

Menu