Radost i utrpení

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2014-09-19T16:23:23 --><p>Je s podivem, že naše nejvyšší hory mají svůj plnohodnotný silniční maraton až nyní. Relativně pozdě, ale přece, chce se napsat. Podoba ČEZ Krakonošova cyklomaratonu česko-polským pohraničím, jeho zajištění, kvalita i atraktivita tratě vypadají, jako by tu byl už roky. Nevěděli bychom to, kdybychom se nepřihlásili na start 130 km dlouhého silničního dobrodružství a trochu si tak také neotestovali adepta na zařazení do naší maratonské série pro příští sezonu.</p>

Vnímám to tak, že Krkonoše jsou naše jediné skutečně pořádné hory. To ostatní jsou ve srovnání s nimi kopečky. Pec pod Sněžkou je skutečně horské středisko jak si jej já představuji a nedaleký Obří důl bezkonkurenčně nejmagičtější místo v Čechách. Téměř vysokohorský charakter místa ale klade cyklistům velké překážky v převýšení a sklonu stoupání a doslova nehraje do karet cyklistice silniční. S tím se ale pořadatelé Krakonošova cyklomaratonu vypořádali bravurně.
Začínal krásný letní den a já se dopravil na místo registrace v Trutnově v suterénním parkovišti supermoderního centra Uff o. Už atmosféra místa pro mě byla milým překvapením, doposud jsem v Trutnově znal je historické Krakonošovo náměstí nebo sídliště. Pro pořadatele zase bylo překvapením více než 300 přihlášených! Dle jejich tvrzení by bývali považovali za úspěch polovinu. K tomu všemu připočtěme 80 účastníků dětských závodů a vyjde nám opravdu nabitá sobota plnásportovního reje.

OPATRNÝ, ALE RYCHLÝ START
Silniční závod jsem nejel strašnou spoustu let, a tak se stavím úplně dozadu, abych nepřekážel a abych nepadl přes nějakého ňoumu, co se první kilometry bude v balíku třást nervozitou. Vůbec nevím, co čekat. Trochu jsem to přehnal se startovním upejpáním a průběžně se pak pořád probíjím dopředu, to ale až o něco později. Začátek je hodně svižný, balík se natahuje do dlouhého hada jak žvýkačka a stejně tak se trhá na kusy. Vždycky jsem si myslel, že Havlův Hrádeček je někde na kopci, ale jsme tam raz dva. Pak ještě stoupáme ke golfu na Mladých Bukách a já se kupodivu ocitám sám. Ve sjezdu do stejnojmenné vsi se sjedeme asi do dvacetičlenné skupiny. Tempo je, skoro bych řekl závratné. Na špici táhnou ti, co bojují s větrnými mlýny, většině z nich brzo dochází dech a ještě před
českopolskými hranicemi se propadají. Průjezd Mladými Buky plný kanálů uprostřed silnice mi připadá nebezpečný, skupina je nekompaktní a chování v nínecyklistické. Ale vše se tříbí v relativně mírném stoupání na Žacléř. Zbývá nás asi osm, zpředu jedni přicházejí, od nás jiní odpadají, a když spadneme přes státní hranice k Lubawce, už docela i střídáme. Sice vítr/ nevítr pořád na stejnou stranu, ale budiž. Silnice v Polsku jsou horší než u nás, ale užíváme si menšího převýšení a klidu zbraní.

UNIKÁTNÍ KOPCE
Stoupání na Pomezní boudy z polské strany se ukáže být jako milosrdnější než z údolí Úpy. Je sice dlouhé, ale ne prudké a dá se jet hezky v tempu, opět se mísíme s těmi, co své síly přecenili, a to máme pořád před sebou to nejhorší. Připadá mi příliš brzo na to stavět na bufetu, po kapsách mám, co potřebuji a v bidonech asi polovinu toho co na začátku, a tak pokračuji. Najednou se ocitám sám. Baví mě pustit to Malou Úpou dolů na doraz. Třeba někoho dojedu. Sám jet nechci, sám jezdím doma, a protože přede mnou nikdo, Velkou Úpou směrem k Peci zvolním a počkám na čtveřici za mnou. Bylo to ale celkem zbytečné, protože to už se před
námi zvedá silnice k Poustevníkovi, zlatý hřeb, prubířský kámen celé tratě. Kvůli tomuto úseku jsem si od kolegy půjčil pastorek s 29 zuby, a to přesto, že mám vpředu kompakt. Zdálo se mi to zbytečné a teď jsem rád. K Pražské boudě se sunu s vypětím všech sil v sedle, kolem mě, za mnou i přede mnou všichni jdou po svých a v silničních tretrách „trpí". Legendární Šimanov z Krále Šumavy je pokořen ještě větší brutalitou. Ale pohled zpět do údolí je odtud impozantní, jen nevím, jestli někoho napadlo ohlédnout se…

U Pražské boudy sedí kamarádi s pivem, je vedro, zastavím, vytrhnu jim nejdřív jednomu poloviční nedopité a pak druhému skoro plné. Asi to vypadalo směšně – oni překvapeně hledí do svých prázdných půllitrů a já mizím za horizontem směrem k Lesní a Tetřevkám. Sjezd do Dolního Dvoru si maximálně užívám, postupně předjíždím asi šest jednotlivců, někteří z nich mají s projížděním zatáček velké potíže, baví mě to, ale zase zůstávám sám.

FANTASTICKÉ VÝHLEDY
Na bufetu v Dolním Dvoře se občerstvím a pokračuji na Prosečné, už už uvažuji o tom, že fakt na někoho počkám a najednou jsou tu – sotva chytím háka za pěticí borců a vezu se s nimi. Mezi jamkami golfového hřiště v Prosečném stoupáme po úzké silničce, která se pak klikatí mezi poli.
„Odtud je nejhezčí pohled na Krkonoše," říká jeden z osazenstva naší grupičky a má nejspíš pravdu. Snažím se rozhlížet se vlevo, ale cesta připomíná Flandry, klesá a stoupá a klikatí se a vyžaduje maximální pozornost, aby nakonec spadla na kraj Hostinného. Tuhle stezku jsem tedy neznal. Po hlavní nás to tahne pozvolna nahoru zpět nad Mladé Buky. Někdo nestíhá v kopcích, jiný nezvládá střídat po rovině, a tak se tak nějak podivně mísíme. Z Hrádečku do Trutnova už sjíždíme jen ve třech. Pohoda, říkám si. Ale oba mí kolegové v ulicích města rozjedou peklo – spurt jako by šlo o medaile. Díky tomu zjišťuji, jak krkolomný a nebezpečný spurt to pro ty, jimž skutečně šlo o pořadí, musel být. To je snad jediná výtka pořadateli. Nám šlo o 176. fl ek, jak se později dozvídám z výsledků. A to není mezi třemi stovkami účastníků zlé. Klidně se spokojuji s tím 178. a časem 4 hodiny 48 minut.

JE TO JEN V LIDECH
Podle mě nejsou výsledky na prvních místech na podobných akcích důležité. Bývalý reprezentant Honza Slavíček, který za touto akcí stojí, by asi nesouhlasil, ale to nevadí. Povedlo se mu hned napoprvé téměř nemožné, a tak se ptám, jak vysvětlit, že na jedné straně republiky silniční závody zanikají a na té druhé to jde.
„Je to jen v lidech. V zákonech není žádná opora pro to zakazovat pořádání silničních závodů. My máme maximální podporu mezi zástupci obcí a maximální pomoc policie. Naší prioritou bylo co nejlepší zabezpečení tratě a zajištění bezpečnosti jezdců," říká Honza. A to se mu, jak mohu potvrdit, povedlo. Není cílem pořadatele stavět výrazně delší trať, žádný extrém a to i přesto, že vítězové jeli výrazně rychleji než očekával. Možná přibude stoupání na Hofmanky, které bylo letos v rekonstrukci, a průjezd Jánskými Lázněmi. O pár kilometrů a další krásný kopec by se to celé protáhlo, zahnout v Dolním Dvoře doprava, stoupat na Strážné a vracet se přes Vrchlabí. Já bych byl pro, už by z těch nejkrásnějších krkonošských stoupání na okruhu mnoho nechybělo. Co ale bude nejdůležitější – aby vydržela přízeň obcí a policie a nenašel se důležitý hlupák, který Krakonošovu cyklomaratonu začne házet klacky pod nohy. Byla by to velké škoda.

Menu