Vždy mě bere vztek, když vidím exhibicionisty bezhlavě pobíhající a překážející cyklistům zápasícím se sklonem horských silnic v těch nejnáročnějších pasážích Grand Tours. Jim vůbec nejde o cyklistiku, chtějí se prostě předvést a dobře vědí, že svým nebezpečným manévrováním se dostanou do záběrů kamer a fotoaparátů. Proto také ty jejich roztodivné kostýmy a občas u těch nejvíce provokativních i rouchu Adamovo.
Nic proti fandům, taky jsem zažil tu elektrizující atmosféru na Tourmaletu, Alpe d´Huez, Passo Pordoi nebo na Alpe di Pampeago v roli diváka, nikoliv nestranného reportéra při práci. Jenomže jestliže se kvůli stále častějším střetům závodníků s diváky množí hlasy volající po fyzickém oddělení publika od pelotonu ještě více plůtky a páskami, pění se ve mně krev.
Vždyť silniční cyklistika a její široká obliba je postavena na osobním kontaktu přihlížejících se závodníky. Na skutečnosti, že si diváci mohou zadarmo „sáhnout" na své idoly, na ty, jejichž heroickým výkonům dobře rozumí, neboť se na místa rozhodujících bitev v Alpách, Pyrenejích či Dolomitech sami vydrápali v sedlech kol.
Věřím, že na tom nic nezmění pár exhibujících šílenců, jako třeba ten na snímku, jenž si usmyslel ze závodu Gent-Wevelgem ulovit záběr přímo uprostřed pelotonu, který pak jeho virtuální přátelé na sociálních
sítích ohodnotí zdviženým palcem. Já tedy dávám palec dolů a doufám, že se s podobnými slaboduchými rádoby fanoušky vypořádáme my ostatní sami, protože pořadatelé jistě nemohou zajistit metr po metru dvousetkilometrové trati nejsledovanějších podniků.