ENFER DU NORD na vlastní kůži – Z pekla do ráje

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2013-04-30T09:36:25 --><p>V UŠÍCH MI REZONUJE ZVONĚNÍ ŘETĚZU O RÁM A S NÍM SLOVA, KTERÁ KDYSI PRONESL CHRIS BOARDMAN: „JE TO CIRKUS A JÁ NECHCI BÝT JEDNÍM Z JEHO KLAUNŮ." MLUVIL O PAŘÍŽ-ROUBAIX, O ZÁVODĚ, KTERÝ POLOVINA CYKLISTŮ ZBOŽŇUJE, A DRUHÁ STEJNĚ INTENZIVNĚ<br />NENÁVIDÍ. FRANCOUZ OCTAVE LAPIZE, KDYŽ TU PŘED VÍCE NEŽ STO LETY VYHRÁL PRVNÍ ZE SVÝCH TŘÍ ROČNÍKŮ, SE OBOŘIL NA ORGANIZÁTORY: „PÁNOVÉ, VY JSTE VRAZI." VJEL JSEM DO TÉ CYKLISTICKÉ MANÉŽE TAKY, DEN PŘED CANCELLAROU A ŠTYBAREM, S TOUHOU NASÁT (PA)CHUŤ PEKLA SEVERU, KTERÁ BYLA SILNĚJŠÍ NEŽ VAROVÁNÍ PROFÍKŮ LET MINULÝCH.</p>

Mám za sebou loňské hobby Flandry, kdy jsem se dušoval, že už mě na kostkách nikdo neuvidí. Vábení královny klasik však bylo silnější. Jenže…
Zatímco v Belgii jsou žulové kvádry o něco menší a nedostáváte tak masivní nárazy do celého těla, Roubaix je jiný level. Obří kameny, mnohé uvolněné,
na nich často skončí závodnický sen o vítězství.

Třetí monument roku je možná ten nejbláznivější, ale zcela určitě nejpopulárnější. Pokud jsou Flandry krásné, jemné a místem pro strategické myšlení, pak Roubaix je jen demonstrací brutální síly. Je to závěr kostkových klasik, poslední před těmi ardenskými, proto tu každý nechá poslední zbytek sil, co mu v nádrži zbývá. Když novodobí gladiátoři dojedou na velodrom, z tváří jim lze číst, že další kilometr navíc už by neujeli. I Cancellara, byť potřetí ze všech nejlepší, dlouze ležel na trávníku a vydechoval. „Pomalu jsem se vracel na planetu Zemi," říkal.

Roubaix je tak speciální závod, že na něm chce každý startovat. Když se po celodenním martyriu dostane do cíle, kroutí však hlavou a zapřísahá se: UŽ NIKDY! Nizozemec Theo de Rooij se v roce 1985 držel ve slibné pozici, jenže pád jeho ambice ukončil. Obalený bahnem pak vyprávěl: „Dřete jako zvíře, nemáte ani čas se vyčurat, jedete blátem, klouže vám to." Každý by čekal, že to tenkrát bylo naposledy, co se De Rooij v Roubaix objevil, on však tvrdil: „Jistěže pojedu zase. Je to ten nejkrásnější závod na světě."

A já si jeho zlomek, jak bylo roky mým plánem, vyzkoušel. Spolu s přihláškou putovalo do Francie 15 eur, necelé čtyři stovky jako startovné. Zasvěcení do tajů závodu může začít. Užijte si den v Pekle, psali provokativně organizátoři Paris-Roubaix Challenge. Letos připravili třetí ročník závodu amatérů, vlastně organizované vyjížďky, protože doba startu je libovolná, čas na trati se neměří, vítězi jsou všichni. Jenže sláva se tady nezíská zadarmo. Brutální, přitom krásné divadlo. Pokud máte svůj den, pak se vám tu bude líbit. Když ale na Roubaix nemáte nohy, je to to nejhorší místo, kde se můžete objevit. Tak trochu už souhlasím se závodníky, kteří organizátory nazývali sadisty.

Je to tortura, nejsyrovější podoba cyklistiky, na každém kilometru hrozí nebezpečí pádu a zranění. „To není cyklistický závod, to je cyklokros," pronesl Bernard Hinault, který do Pekla zavítal jen jednou v roce 1981 a vyhrál. Ten závod však nesnášel a zapřísáhl se, že už ho tam nikdy neuvidí. „Je to velký nesmysl."

Menu