Somatotypy po cyklisticku

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2012-03-02T10:14:59 --><p><strong>ČÍM TO, ŽE JE NĚKDO NADANÝ PRO JÍZDU V KOPCÍCH, NĚKDO PŘEDURČENÝ PRO SPRINT, JINÝ PRO ČASOVKU? JAK SE LIŠÍ JEDNOTLIVÍ CYKLISTÉ, KDE SE BERE TALENT PRO TU KTEROU DISCIPLÍNU?</strong></p>

 
ENDOMORFNÍ MEZO VERSUS EKTOMORFNÍ
Nějaké to kilo navíc – tradiční obrázek úvodu sezony v hlavní roli s Cavendishem. Ani duhový trikot na tom nic nezměnil… Stejný dres, ale postavy odlišné jako den a noc. Osvalený časovkář Lars Boom a vážka do kopců Robert Gesink.

Ona se celá lidská populace totiž rozděluje na tři základní somatotypy, které jsou defi novány postavou a převahou rozdílných hormonů. Ty potom určují základy metabolizmu lidského organizmu a tím determinují i vlohy cyklistů k jednotlivým disciplínám. Základ je vždy odchylka od průměru. To, že se někdo narodí více, či méně nadaný pro to, či ono, ovlivní samozřejmě rodiče, prarodiče, tedy vrozené dispozice, genetická informace. A výjimky z průměru znamenají předpoklady pro sport: pro basketbal a volejbal bude „talentovanější“ sportovec vysoké postavy, protože ta mu zajišťuje podstatnou výhodu. Na gymnastiku se bude hodit někdo menší s dobrou svalovou vybaveností. Většina sportů se zrodila pro atlety, atletické postavy, ale ve své moderní podobě dnes řada odvětví sama ze své podstaty stanovuje, kdo se na ně hodí. 

Jsou však takoví, a patří mezi ně i silniční cyklistika, jež jsou „spravedlivé“ ke všem somatotypům a umožňují jim provozovat tento sport. Ať jsou vysocí, nebo malí, hubení, či svalnatí, endomorfní, mezomorfní, nebo ektomorfní. Ano, v těchto třech odborných výrazech tkví základ talentu pro jednotlivé cyklistické disciplíny. Silniční cyklistika sice dovoluje provozovat tento sport na nejvyšší úrovni všem somatotypům, ale jejich vrozené předpoklady je směrují k jednotlivým disciplínám. A není to jen silniční cyklistika, je to cyklistika obecně. 

Sprinteři na dráze se budou rekrutovat téměř výhradně ze somatotypu endomorfního. Z něho se profi lují i silniční sprinteři. Tímto typem je jednoznačně Mark Cavendish, ačkoli malé postavy, ale rozhodně endomorfní typ se všemi příznaky – problémy s nadváhou, s jízdou v kopcích, s vytrvalostí. Dalšími typickými představiteli této skupiny jsou například Andrea Guardini nebo John Degenkolb. 

Dráhoví stíhači, na silnici časovkáři, ale i klasikáři jsou svým somatotypem mezomorfní. Příkladem je určitě Fabian Cancellara, Philippe Gilbert a náš soused, jeden z největších talentů poslední doby Peter Sagan, ale také Lance Armstrong. V této skupině se dá talent ještě rozdělit podle výšky postavy. Právě rozdělení na časovkáře a klasikáře předurčuje to, jak je který závodník vysoký. Cancellara, Boom, Boonen jsou vynikající spíše v rovinatějších klasikách typu Paříž–Roubaix, nebo Milán– San Remo a k tomu mají větší předpoklady i pro rovinaté časovky. Vinokurov, Sagan, Gilbert budou lepší v klasikách s výraznějším výškovým profi lem, tedy v Ardenách, v Lombardii, při zvlněném mistrovství světa. 

A „čistokrevní“ vrchaři určitě vzejdou ze somatotypu ektomorfního. To jsou bratři Schleckové, Robert Gesink, Michael Rasmussen, Janež Brajkovič… 

Rozdělení populace, která se týká i cyklistů, popsal v roce 1940 William H. Sheldon. Ten rozdělil tvar lidského těla právě do tří základních somatotypů a obecně je popsal: endomorfní (obézní), mezomorfní (svalnatý) a ektomorfní (hubený). Tyto jednotlivé somatotypy se u každého jedince do určité míry vzájemně prolínají. Tak je tomu i u cyklistů a výrazné představitele všech tří skupin najdete i ve světovém pelotonu, jak jsme je uvedli výše. Ti nejvýraznější jsou logicky ve svém „oboru“ i nejtalentovanější a nejúspěšnější. 

Endomorfní, mezomorfní či ektomorfní somatotyp tedy naznačuje talent cyklisty, pozici, v níž se může prosadit a také se prosazuje. Jenže silniční cyklistika je složitá, umožňuje sice účast různě talentovaným sportovcům, ale také před ně staví překážky v podobě dlouhých závodů, etapových podniků, kopců, větrných rovin. A tak umění se prosadit není jen otázkou využití svých daných dispozic, ale i překonání toho, co mě nevyhovuje, co stojí proti mé přirozenosti. Překonat překážky, které přede mne postavili pořadatelé závodů, překonat, nebo se vyrovnat soupeřům, kteří jsou talentovanější v disciplíně, v níž zaostávám. A to je často složitější než samotný rozvoj vlastního talentu. 

Na sport je až do dnešních dnů nahlíženo poněkud zkreslenou optikou. Podle tradičních pohledů na sportovní problematiku stále velká část populace inklinuje k určování sportovního předpokladu jen v případě mezomorfního – atletického somatotypu. Setkáme se s tím u rodičů, setkáme se s tím ve školách. Mohli jsme se o tom přesvědčit například v diskuzích na internetu. Pod články o Contadorovi a jeho dopingové kauze se hodně diskutovalo a velmi často se zde skloňovalo to, jak ty asketické postavy dokážou zdolávat v takovém tempu neskutečné kopce. Stále je v populaci představa sportovce vycházejícího jen ze skupiny mezomorfní. Fyzického ideálu po vzoru antických postav. Řecký Diskobolos je prototypem sportovce pro mnoho z nás a máme snahu ze sportu vyřazovat obě krajní skupiny. Přitom se může i v cyklistice prosadit endomorfní i ektomorfní somatotyp stejně tak jako mezomorfní „atleti“. Pro společnost by naopak bylo přínosné, kdyby se i krajní skupiny zapojili do sportování více, ale to jsme odbočili od profesionální cyklistiky. 

Podle německého psychiatra E. Kretschmera se tyto tři základní skupiny liší nejen tělesně ale i duševně. A také se ještě dále dělí, například typ endomorfní, tedy s předpoklady pro sprint, může být na jedné straně rozvážný, pomalý, usedlý a to nebude povahově nejvhodnější předpoklad pro závěrečné sprinty, i když má předpoklady fyzické. Silniční sprinter musí inklinovat k atletické povaze mezomorfní (tedy svalnatější), tady se projevuje energičnost, vitalita a přímočarost. Povahové vlastnosti, které dělají sprintera sprinterem. Ale to už je příliš hluboká analýza. My v dalších dílech letošního seriálu ze světa přípravy profesionálů zůstaneme u samotného tréninku. 

Z příkladu tréninku špičkových závodníků si můžeme vzít ponaučení i pro vlastní sportovní život. Na tři základní somatotypy se rozděluje celá populace a tudíž i amatérští závodníci a hobby cyklisté. V dalších vydáních letošního ročníku 53×11 si popíšeme jednotlivé skupiny samostatně. Podíváme se na příklady z řad profesionálních cyklistů, popíšeme si jejich tréninkové principy a úskalí v závodech, ale i v tréninku. A budeme se snažit nalézt obecná pravidla pro nás všechny. A to nejen ta vyplývající z určení talentu, ale také jak trénovat a jak se stravovat. Protože výrazy endomorfní, mezomorfní, nebo ektomorfní se skloňují i ve výživě celé populace, přizveme příště také našeho výživového poradce Mgr. Vlastimila Chadima. 

Libor Matějka
Foto: Cor Vos 

Menu