Původně jsem zamýšlel na tomto místě podrobně rozpitvávat podivný seznam s oznámkováním míry „podezření“ cyklistů z loňské Tour de France zveřejněný nedávno deníkem L’Equipe. Ne kvůli tomu, jestli někdo dostal nulu, a je tedy z obliga, nebo desítku a měli bychom si na něj ukázat prstem, ale kvůli úžasu nad tím, jak je možné, že i ti s údajně nejvyšším dopingovým rizikem nebyly podle vlastních slov třeba půl roku vůbec testováni.
Nebo bych si mohl ošetřit své ego a nenechat nit suchou na Lanci Armstrongovi, jehož opouští jeden kdysi nerozlučný přítel za druhým a pod tíhou vypovídání pod přísahou u velké poroty v rámci federálního vyšetřování sedminásobného vítěze přiznávají, jak to vlastně s americkou modlou bylo. Když jsem totiž v roce 2005 v ohlédnutí za Armstrongovou kariérou po jeho prvním odchodu napsal, že se možná jednou dozvíme celou pravdu, zasypala mě sprška nesouhlasných reakcí jeho skalních fandů. No, myslím, že se té pravdě vyšetřovatel Jeff Novitzky docela blíží.
Ale pak jsem si řekl – proč znovu kydat v té hromadě hnoje?
Těší mě, že do redakce přicházejí dotazy, jak pomoci mladým adeptům cyklistiky, jak získat alespoň základní trenérské vzdělání, aby třeba i rodiče mohli přispět k tomu, že silniční cyklistika neskončí jen ve sportovním muzeu a každý, kdo by ji chtěl výkonnostně provozovat nebude muset už v patnácti letech utéct někam do ciziny.
Těší mě a jsem na to hrdý, když vidím v jednom z nejsledovanějších stoupání druhého nejprestižnějšího etapového závodu planety převahu vlajek s modrým klínem. A také tiše závidím. Jako novinář mám na kontě deset ročníků Giro d’Italia a letos se chystám na svou třináctou (proboha, snad proběhne v klidu…) Tour de France. Ale je to práce. Příjemná, vzrušující, nicméně práce, stres, závazek. Letos jsem si sliboval, že s manželkou vyrazíme na Giro jen jako diváci, na kole, v camperu. Jenomže etapy v dosahu se konaly příliš blízko redakční uzávěrce, a tak práce zase dostala přednost. Záviděl jsem fotografce a své letité spolu válečnici na největších cyklistických kolbištích Markétě Navrátilové, že si ten třídenní luxus vyrazit jen tak s rodinou na Giro dopřála. Závidím a zároveň přeji. Snad se téhož dočkám dřív než v důchodu.
Nebojte, na letošní Tour to ještě nebude a už 4. srpna se můžete těšit na tradičně našlapaný speciál z Grande Boucle, kde se budeme jako obvykle s jazykem na vestě snažit, aby nám nic neuniklo a mohli jsme vám, čtenářům, naservírovat další neošizenou porci silničářské autenticity. Dovolená na velkých závodech se opět odkládá.
Ale zase taková oběť to není, nemyslete si.
P . S. Abych to uvedl na pravou míru. Markéta na Giru stejně tak trochu pracovala, bez fotoaparátu se tam samozřejmě nevydala, a tak můj postesk doprovází její snímek…
Foto: Markéta Navrátilová