Díky na Slovensko!

28.2.2017

Nikdy jsem se nestyděl za svůj blízký vztah k slovenským cyklistům. Dílem proto, že jsem stále ještě větší polovinu života prožil ve společném státě, a dílem proto, že na východ od řeky Moravy žije část mé rodiny a moje děti říkají jedné babičce starká. Byl jsem u vytržení, když můj skoro vrstevník Jožka Regec vezl dvakrát žlutý dres v Závodě míru, už jako novinář jsem prožil hezké chvíle u Miro Liptáka v Mníchově Lehotě u Trenčína a skutečnou profesionální kariéru jsem nastartoval stejně jako tu svoji Janči Svorada. Kvituji snahy našich východních sousedů o udržení svého národního závodu a o získání pořadatelství Giro d’Italia, když už u nás postrádáme jakoukoliv akceschopnost. A vždy, když se potkám s Ľudo Nazarejem nebo Peterem Privarou, je legrace. 

Proč takový „čechoslovakistický“ úvod? Když se v září Peter Velits za přispění svého dvojčete Martina probil na podium španělské Vuelty, měl jsem z toho upřímnou radost. A když jsem pak pár hodin po jeho velkém úspěchu nasedl ve čtyři ráno do auta a vyrazil směr Bartislava, abych s ním stačil promluvit ještě před jeho cestou k protinožcům na mistrovství světa, pocítil jsem jistou hrdost. Na tiskové konferenci jsem se mezi výlučně domácími žurnalisty necítil vůbec jako vetřelec, nebo snad někdo, kdo se chce přiživit na cizím úspěchu. Kdo by nechtěl využít osobní známosti se třetím (možná dokonce druhým…) mužem jednoho ze tří největších etapových závodů planety a faktu, že sleduje jeho kariéru prakticky od počátku, ať už nosí v srdci lva nebo dvojitý kříž? 

Tenhle úspěch je trochu i náš. Už jenom proto, že Velitsové jsou doma v Púchově nedaleko od našich hranic a jejich tréninky dost často vedou na moravskou stranu Beskyd. Už jenom proto, že mohou být příkladem pro cyklistické adepty na obou stranách. Že když někdo opravdu chce a je ochoten leccos podstoupit, dokáže velké věci. 

Při té dlouhé cestě k bratislavskému hradu jsem si vzpomněl, jak se mě před pěti lety na Tour de France vyptával bývalý vynikající dánský cyklista, později jezdecký agent Rolf Sörensen na dvojčata Velitsovy, kteří se v té době protloukali na vlastní pěst v Jižní Africe, nikdo po nich doma ani neštěkl a oni rozesílali e-maily do všech koutů světa, aby se v cyklistice uplatnili. A dnes je jeden z nich elitním jezdcem pro celkové pořadí Grand Tours a druhý platným členem jednoho z nejúspěšnějších profi týmů. Vzpomněl jsem si také na duben 2008, kdy náš redakční tým vyrazil na cestu po Francii a Belgii a kromě Paříž-Roubaix a Robbieho McEwena jsme navštívili u holandských hranic i tehdejší Peterův a Martinův přechodný domov. Dnes už se vrátili do Púchova, ale tehdy jsem odjížděl z Belgie s nadšením i velkým uznáním, s jakou pokorou dokáží přistupovat ke své cyklistické budoucnosti, a to už měl jeden z nich na krku zlato z mistrovství světa, byť jen to pro „naděje“. 

Kolegyni fotografce Markétě Navrátilové jsem si tehdy posteskl, že takových skromných mladíků, co si po pár letech neviděli na špičku nosu, jsem už zažil v novinářské práci bezpočet. Markéta ale oponovala, že tihle už zůstanou stejní a kdyby přece jen ne docela, takový nadstandardní vztah po příjemné osobní návštěvě už vydrží. 

Měla pravdu. Peterovi Velitsovi se po španělské spanilé jízdě otevřel úplně jiný svět, ale zůstal stejně přístupný a pokorný, byť neméně ambiciózní. Za to mu patří dík i z Prahy. 

Foto: Josef Vaishar 

Menu