Přišlo mi to na mysl v posledních týdnech několikrát. Co zmůže jedinec proti zavedenému systému, respektive co mu může systém nabídnout? A vylučují se nutně obě kategorie navzájem?
Peter Sagan, objev letošního silničářského jara, jehož jsme navštívili u něj doma v Žilině, je typickým příkladem cyklisty, který by se prosadil i bez propracovaného systému. Někdo ale musel objevit jeho talent pro závodění na kole, jinak by třeba hrál fotbal, dělal atletiku, nebo se potuloval po ulicích. Tady se promítl „systém“, skutečnost, že v Žilině parta nadšenců kolem trenérů Petera Zánického a Milana Novosada založila v 90. letech cyklistický klub. Z hlediska někdejších středisek mládeže je Peter „nesystémovým“ produktem. Systém, Slovenský svaz cyklistky, mu ale nabídl možnost na svůj – tedy jedinečný – talent poukázat, a to v podobě startů v reprezentačním dresu, ať už bikovém, cyklokrosovém či silničním, když už se jako junior mimo jiné blýskl druhým místem na mládežnické verzi Paříž-Roubaix.
Tady už narážíme na potřebu systému i v naší cyklistice, ačkoli na jeho nezbytnost zrovna nevěřím. Musí však plnit roli alespoň elementární základny. A to se už poněkolikáté nestalo. Když se letos konečně zdálo, že začne fungovat reprezentační třiadvacítka a kromě jednorázových startů v UCI Nations Cupu se mladíci v dresu s českou trikolórou objeví i v pro nás historicky tak úspěšných etapách Giro delle Regioni (vítězství Jiřího Škody či nedávno Romana Kreuzigera), následovalo fi asko. Angažoval se i Pavel Padrnos, který se stará o italské působení Jakuba Nováka (jeden z klasických „neproduktů“ systému…) a v podstatě on sám jako jedinec vyjednal pozvání na prestižní amatérské etapy, systém (rozuměj svaz cyklistiky a jeho silniční komise) nesplnil roli veřejné služby a nezajistil ani minimální fi nanční krytí, v podstatě jen náhradu cestovného. Vše ostatní se zavázal hradit pořadatel. Bylo rozhodnuto, že se do Itálie nejede, a když se na federaci probrali, bylo již pozdě bycha honit, Italové pozvali někoho jiného. Skandální.
Otázka je, jak by tam závodníci dopadli, ale pro Hirta, Nováka či Paďoura, kteří již v Itálii působí, to mohla být šance. Stejná, jakou loni dostal Vojtěch Hačecký v sídle UCI ve Švýcarsku. On ten systém světového cyklistického centra sice moc nefungoval (nekvalitní, zastaralý tréninkový proces, špatně motivovaní závodníci), ale umožnil to nejpodstatnější – účast v dobře obsazených závodech. A tak jedinec (Hačecký) jako sám voják v poli loni dokázal v Nations Cupu (Kolem Flander Espoirs, La Côte Picardie atd.) mnohem víc než celá reprezentace jako nepříliš povedený výsledek nepříliš funkčního systému.
Popravdě řečeno, víc mě nedávno rozladil zoufalý stav silnic všech tříd a všech regionů po letošní kruté zimě. Když už konečně opadl sníh a povolily mrazy, postavil se silničářům ještě zákeřnější nepřítel. Slalom mezi výmoly a štěrkem si v těchto dnech asi „užívá“ každý z nás. I tady systém (asfaltová lobby) zabíjí snahu jedince (agilní českou fi rmu nabízející revoluční řešení recyklace živice a opravu vozovky za zlomkovou cenu navíc v mnohem větší kvalitě). Ovšem proč něco opravovat kvalitně a levně, když se tam můžeme za rok vrátit a nechat si to znovu zaplatit, že.
Naopak systém – v tomto případě právní – možná donutí jedince-cyklistu, aby měl pokaždé přilbu na hlavě. Může k tomu dojít po rozhodnutí pražského soudu, které je precedentem s hrozbou nižšího fi nančního plnění úrazové pojistky nebo jiné formy odškodnění, pokud se o ochranu zdraví dostatečně nepostará sám postižený, tedy že si například nevezme přilbu.
Ještě poznámku k fenoménu Sagan. Jak utěšené je sledovat toho dvacetiletého kluka, který už je hvězdou, jenom o tom ještě neví, ještě nestačil nasát jejich manýry. Cyklista nezatížený systémem, tentokrát profesionální cyklistiky.
Foto: Jan Brychta