Sjezdařské kousky – Kamikaze

28.2.2017
<!-- Generated by XStandard version 2.0.0.0 on 2009-04-29T21:55:15 --><p><strong>VE SJEZDU SE DÁ ZTRATIT, ALE TAKÉ ZÍSKAT ZÁVOD. JESTLIŽE V UPLYNULÉ DEKÁDĚ BYL ZA NEJLEPŠÍHO SJEZDAŘE V PROFESIONÁLNÍM BALÍKU POVAŽOVÁN JEDNOZNAČNĚ DNES UŽ BÝVALÝ ZÁVODNÍK PAOLO SAVOLDELLI, JEHO ŽEZLO PŘEVZAL PRÁVĚ SAMUEL SANCHEZ. HLAVNĚ V DEŠTI VYNIKÁ JEHO ODVAHA A DOKONALÁ JISTOTA V OVLÁDÁNÍ KOLA. ALE VRAŤME SE NEJDŘÍVE O PÁR LET ZPĚT.</strong></p>

Každá éra měla své skvělé mistry ve sjíždění kopců. Asi nikoho nepřekvapí, že i v této činnosti patřil koncem šedesátých let k nejlepším fenomenální Eddy Merckx. Jeho legendární únik v Pyrenejích z Tour de France 1969 při vítězné premiéře v závodě, když strávil 130 km v sólové jízdě, byl v podstatě realizován díky sjezdařské ekvilibristice. Po sjezdu z Tourmaletu měl totiž Eddy tak pohodlný náskok, že se rozhodl osamocen pokračovat i přes další průsmyky a celou etapu ovládl o sedm minut. Za neohroženého kamikaze své generace byl však považován Raymond Poulidor. Když se na kluzké vozovce v bouřce spustil střemhlav dolů z Col d’Ornon v etapě na TdF 1966 a získal na svého soka Anquetila minutový náskok, Anquetil se ptal svého sportovní ředitele: „Kolik jsem ztratil? Minutu? Můj život má větší hodnotu."

V sedmdesátých letech si zjednal respekt svou odvahou v serpentinách jiný Francouz Frédéric Vichot, který pak pomyslnou korunu předal Seanu Yatesovi, současnému sportovnímu řediteli stáje Astana. Ten prozradil, že kouzlo sjezdařského umu tkví ve správném nakládání s brzdovými pákami, schopnosti je používat co nejúsporněji, tedy nenajíždět bezpodmínečně nejvyšší rychlostí do zatáčky, ale tak, aby jezdec nemusel příliš brzdit. Ale i Yates, jemuž onehdy naměřili na Tourmaletu 112 km/h, ví, že nepřekonatelný byl v tomto směru Paolo Savoldelli, zvaný Italy Il Falco, sokol. Yates měl možnost Paola koučovat v týmu Discovery Channel a tvrdí o něm, že snad nikdy ve sjezdu nespadl. „Je to v důvěře ve vlastní schopnosti, sebevědomí, které vám dává křídla."

53x11 2/2009

Savoldelliho kousky jsou pověstné. Už na Giro d’Italia 1999, kde skončil celkově druhý, nadchl jako démon sjezdu. Dík riskantnímu manévru při cestě dolů získal 14. etapu a zaujal také samozřejmostí, s jakou bral své rychlostní vlohy: „Jízda v autě je mnohem nebezpečnější než řezání zatáček na kole." Ač sám vynikající vrchař i časovkář, „Sokolík" tak mnohokrát rozhodl závod ve svůj prospěch ve chvíli, kdy se silnice spustila dolů do údolí. Za učebnicovou ukázku je možné považovat dramatickou etapu na Giru 2005 přes makadamem pokrytý průsmyk Colle delle Finestre. Na jeho vrcholu v růžovém jedoucí Savoldelli už ztrácel dvě a půl minuty na Di Lucu a Simoniho, jenomže v následném sjezdu a na rovině manko srazil a těsně udržel celkové vítězství.

Dokázal však také svoje dokonalé pilotování vložit ve prospěch týmu. Předloni bezmála dotáhl k vítězství na Giru kolegu z týmu Astana Eddyho Mazzoleniho. V etapě s dojezdem na Tre Cime di Lavaredo Mazzoleni už v předchozím stoupání na Passo Giau zaváhal a zůstal zpět o minutu za vedoucím mužem závodu Di Lucou, jenomže v momentě, kdy se přilepil za Savoldelliho zadní kolo, byla po devíti kilometrech divokého sestupu minuta smazána a v dalších pěti kilometrech sjezdu dokonce skupinu s nositelem růžového dresu dvojice utrhla! V závěrečném kopci už byl Mazzoleni díky snaze svého kamaráda virtuálně v růžovém a nakonec si zajistil podiovou příčku v konečném hodnocení Gira. Loni, shodou okolností pro změnu ve službách Danila Di Lucy v týmu LPR, Paolo předvedl prakticky totéž v deštivé etapě a zdánlivě beznadějnou Di Lucovu pozici sjezdařským atakem na Passo Vivione proměnil v novou naději, když Danilo zažil sjezd svého života. Stačilo mu jen následovat Il Falca. Z náskoku Contadora tehdy ukrojil bezmála dvě minuty a přiblížil se růžové obhajobě na 21 sekund.

Neuvěřitelnou historku z Giro d’Italia 2001, kterou prožil se svým stájovým druhem v týmu Saeco, vyprávěl Pavel Padrnos, který dlouhá léta dělal Italovi osobního gregaria. „Paolo dostal po pádu kolo od kolegy Secchiariho, počkal jsem na něj, že ho pak dotáhnu do skupiny. Bylo to ve sjezdu, za zatáčkou se otočím a za mnou nikdo. To jsem nechápal, vždyť Savo je nejlepší sjezdař na světě, říkám si. Co se děje? Najednou se přiřítil, kolo ve smyku a že prý se s tím nějak divně brzdí. Ztrátu jsme stáhli a až druhý den se zjistilo, že Secchiari jako představitel té starší závodnické generace měl po motorkářsku obráceně namontované brzdy, tedy zadní na levé páce…"

Svůj zážitek z pozdější doby přidává i František Raboň. „Když se v šedesátce soustředíte na to neudělat ve sjezdu chybu a vedle vás pustí Savoldelli řídítka a začne si oblékat pláštěnku, nechápete to."

53x11 2/2009

Ve sjezdu lze ale také prohrávat. K podprůměrným sjezdařům patřil například Jan Ullrich, který málem přišel o prvenství na Tour 1997 ve Vogézách kvůli své příliš opatrné jízdě a o rok později v deštivých Alpách žlutý dres promrhal také díky ztrátě kontaktu na cestě do údolí. Přímo tragický byl ve sjezdech Alex Zülle, hlavně přičiněním svých silných dioptrií. Obzvláště za mokra se řítil dolů prakticky naslepo a často končil mimo vozovku. Slabší sjezd omezuje jinak vynikající vrchaře Gesinka nebo Evanse, zaváhání má na kontě i Menčov nebo Vandevelde. Nedávno také Andy Schleck, který se ve svém internetovém deníku svěřil, že na letošním Milán-San Remo prokaučoval sjezd z Cipressy. „Byla to z těch zatáček, které musíte projet plnou rychlostí, já se ale lekl a zabrzdil. Ztratil jsem sto metrů, jezdci za mnou ječeli, ale to už nešlo sjet. Bylo po závodě."

Naopak fanoušci vzpomínají na spektakulární sjezdařský styl s tělem daleko za sedlem těsně nad zadním kolem v podání Pantaniho, na ďábelský let Seana Kellyho z Poggia při Milán San Remo 1992 nebo na Kolumbijce Santiaga Botera, který svou jistotu získával při tréninkových downhillech na horském kole, a jeho sjezd z Galibieru na Tour de France 2005, kdy docvakl Vinokurova, zatímco jeho kolega z Phonaku Pereiro technicky nestačil a válel se v kotrmelcích. Kazach naopak pokořil Valverdeho o rok později na Vueltě. Z kopce. Skutečným eskamotérem spouštění se na silnici, ve chvíli, kdy se láme dolů, je v současnosti Samuel Sanchez. Předváděl to především na domácí Vueltě. Před třemi lety v 13. etapě do Cuenca.

„Kdyby ten sjezd byl ještě nebezpečnější, bylo by to pro mě lepší," komentoval po vítězném závodě, v němž soupeřům pláchnul v závěrečném sjezdu. „Opravdu jsem zariskoval až v poslední serpentině, je to vždy otázky volby té ideální, nejrychlejší stopy." O rok později pak deklasoval ve sjezdu z Alto de Monachil Beltrana.

„Dojezdy závodů mohou být stejně vzrušující, ať už končí na vrcholu stoupání nebo dole v údolí," nabízí Sanchez svou závodní fi lozofi i, když dokázal proměnit v triumf oba póly. „Je také třeba si na sjezd uchovat určitou energii, pokud chcete právě tam udeřit. Jestliže přijedete nahoru zcela vyčerpaný, většinou vás pak ve sjezdu utrhnou. Proto jsem na Alto de Monachil sice zrychlil už pod vrcholem, ale tak, abych nešel úplně nadoraz. Když si uchováte energii, máte o to větší šanci ve sjezdu, kde však musíte podstoupit nezbytnou míru rizika. Jinak se vyhrát nedá."

Jak je to vlastně jednoduché.

Kamil Hofman
Foto: Cor Vos

Menu